FDb: Původně sis chtěl Honzu Maráka, jednu z důležitých postav trilogie Cest, zahrát sám. Proč sis to nakonec rozmyslel?
Tomáš Vorel: Já jsem si původně chtěl hrát hlavní role všech svých filmů sám. I v Kouři a Kamenným mostu jsem o tom uvažoval. Protože všechny ty scénáře vycházejí z mého života. Protože jsem byl herec divadla Sklep a Mimoza a hraní mě bavilo. Protože jsem dlouho zvažoval, zda-li být hercem či režisérem. Taková schizofrenie. Něco jako má Šteindler. Takže před každým filmem jsem dělal sám konkurz na hlavní roli. Ale když jsem se pak viděl v natočených záběrech a když jsem si uvědomil, jak je režírování vysilující, že bych to energeticky a časově nezvládl, tak jsem vždycky tu hlavní roli odmítl a hledal někoho jiného. V Cestě z města jsem nejdříve uvažoval o Davidu Kollerovi, protože kamerové zkoušky zvládl skvěle, v brejličkách a svázanými vlasy do copu mu to docela slušelo. Vypadal jako zastydlý počítačový magor. A David byl pro. Už jsme dělali čtené zkoušky s ostatními herci. Pak se ale dozvěděl, že by v tom filmu měl i zpívat. A když jsem mu zanotoval melodie a ukázal texty písní, tak řekl, že ze sebe nebude dělat blba, že by si zničil kariéru rockera a roli rázně odmítl.

FDb: Tahle role se nakonec přes Davida Kollera dostala k Tomášovi Hanákovi. Jak to bylo s obsazením dalších rolí? Měl jsi například hned jasno o Bolkovi Polívkovi a Daniele Kolářové, eventuálně v Cestě do lesa o Jiřím Schmitzerovi?
Tomáš Vorel: Když píšu scénář, tak píšu už na konkrétní herce. Ale do začátku natáčení není nikdy nic jisté. Vždycky dělám kamerové zkoušky. A konzultuju to se spoluautory scénáře nebo s ostatními herci, hlavně s Holubkou. Ta mě třeba přesvědčila, že Vorel Jr. musí hrát ve filmu, že má talent a uhrančivý pohled. Bolek Polívka na sedláka Papoše také nebyl hned jasný. Nejdříve jsem myslel na Miroslava Donutila, ale ten dlouho přešlapoval. Asi se mu zdála role malá nebo málo peněz za ní, už si to přesně nepamatuji. Takže jsme nakonec oslovili Polívku. A ten pak spolu s Holubovou vytvořili kultovní filmový pár, který filmoví režiséři dodnes kopírují. Daniela Kolářová mi byla jasná hned a revírník Jiří Schmitzer byl v konkurzu s Milanem Šteindlerem. Ale Milan byl moc hodný a bodrý a vtipný, takže vyhrál Schmitzer. A Šteindler dostal roli předsedy myslivců. A já si zahrál hospodáře myslivců. To abych se také trochu vyexhiboval a vyprázdnil své ambice herecké ...

FDb: Na Rabštejnsko jsi jezdil už v dětství, ale říkal jsi, že po Kamenném mostě jsi objížděl v podstatě celou republiku. Je nějaká jiná oblast, kde se ti líbilo natolik, že by tam bývala mohla trilogie Cest vzniknout?
Tomáš Vorel: Rabštejnsko je mi souzeno od dávných věků. Je to kraj keltských hradišť, a pakliže existují nějaké minulé životy, tak já jsem byl tehdy keltský druid. Prostě táhne mě to do tohoto kraje, žít tam a točit filmy. Ale opakuji, před každým natáčením filmu dělám důkladné obhlídky, aby mi náhodou nic neuteklo. Před natáčením Cesty z města jsme projezdili pohraničí, prošmejdili všechny zapadlé kouty republiky. Nejhezčí a nejfotogeničtější místa jsou vždy někde na konci cest a slepých silnic, kde mizí civilizace. Hodně se nám to líbilo třeba v Novohradských horách, v Kašperkách, v Jeseníku. A všude jsem si dělal testovací záběry a fotografie. Ale Rabštejnsko nakonec zvítězilo, přitáhlo si mě k sobě i všechny mé Cesty.

FDb: Cesta domů se natáčela po celý rok. Je nějaký natáčecí den, který ti nejvíc uvíznul v paměti?
Tomáš Vorel: Těch dní je tolik! Den, kdy Polívka uvízl na dálnic D1, takže přijel až večer po natáčení. Den, kdy se Holubová postavila na paseku, aby kosičkou vyžínala plevel, ale padla opilá k zemi, takže jsme jí museli odnést do karavanu, aby se vyspala. Den, kdy produkce tři hodiny budila Šteindlera, takže museli nakonec vylomit dveře a on přišel na natáčení o půl dne později. Tak to byly nejvíce stresující okamžiky natáčení. Ale pak byly dny, které se mi zaryly pozitivně. Chtěli jsme, aby v určitý den kvetla řepka a ona kvetla. Aby uzrála pšenice, abychom jí mohli v den natáčení sklidit kombajnem. A ona uzrála. Aby sněžilo v polovině ledna a ono zasněžilo! Ten sníh v Cestě domů není uměle na počítači dodělaný, ten je pravý! Takže to byly zázraky. Ale je pravda, že jsem v noci na place tančil šamanský tanec a přivolával živly ku pomoci. A oni mě poslechli a spolupracovali s filmem. To nemohla být náhoda, že všechno počasí tak přesně klaplo.

FDb: Existuje víc scén, které se do finálního sestřihu Cesty domů nedostaly. U které bylo to rozhodování nejsložitější?
Tomáš Vorel: Anyna s Marjánkou malují vajíčka, zatímco Ludva se chystá do práce a nastane jejich první hádka. Tuhle scénu jsme vyhodili. Byla příliš popisná a na začátek příliš dramatická. Pak u té, ve které dementní Papoš šroubuje žárovku a domlouvá se s juniorem, že půjdou střílet srnce. To jsme vystřihli. Že Papošovi postupuje demence, už víme, a že jdou střílet srnce, to vidíme posléze. Takže scéna byla zbytečná.
Anyna Marjánka a Ludva ke konci filmu odjíždějí s naloženým autem bydlet do Jeseníků. Naposledy se loučí s vesnicí, ale Anyna přesvědčí Ludvu, aby vzal po Papošovi statek a polnosti, a aby začali ekologicky farmařit. Tuhle scénu se nám nepodařilo přesvědčivě natočit, tak jsme ji také vystřihli. Ale myslím, že ve filmu chybí, připadá mi ten konec nějaký urychlený. Ale teď už je pozdě něco přetáčet. Víš, já bych přetočil všechny své filmy, všude jsou chyby a teď vím, jak by to mělo být správně. To je prokletí režiséra.

 










 

FDb: Využil jsi pandemie a zavřených kin taky k tomu, abyste film se střihačem Kubou Juráskem dál upravovali, nebo byl ten finální sestřih hotový brzy a čistě z hlediska té střihové skladby jsi už nic upravovat nechtěl?
Tomáš Vorel: Jak říká můj kamarád, sedlák z Manětína: „Každou nevýhodu musíš obrátit ve svůj prospěch.“ Takže celá ta pandemie a zavření kin a nemožnost se scházet a pracovat, to všechno vypadalo zprvu úzkostně a bezvýchodně. Ale protože mám studio ve sklepě svého baráku, tak jsme se s chlapci tajně scházeli a pracovali na filmu po celou dobu pandemie. Před Vánoci jsme rovněž všichni chytili covid a měsíc byli paralizováni. Ale v únoru jsme zase pokračovali v práci až do léta letošního roku. Měli jsme na dokončení filmu třikrát tolik času, než je obvyklé. Nikdo nás nestresoval termíny, deadlajny, návštěvami, nikdo nevolal, nic nechtěl. Na ulicích stanné právo, jen jedna večerka otevřená, ani chlastat po hospodách se nedalo. Takže veškerá naše energie šla do filmu a náležitě jsme ho vymazlili. Takhle by to mělo být pokaždé.

FDb: Je pravda, že jsi původně chtěl, aby písničky z Cesty z města nazpíval i Karel Gott?
Tomáš Vorel: Když to říkáš, tak jsem to asi někde zmínil, asi jsem o tom kdysi uvažoval. Ale nikoliv, aby písně do filmu zpíval Gott, ale aby je pak přezpíval do rádií s Lucií Bílou. Podle mě jsou to hity: Dva skřítci, Cesta z města, Kdo slunce nevidí, Cesta do lesa ... Ale hit z toho musí vyrobit celoplošné rádio a žadné rádio Hanáka hrát nechce a nehraje. Tak proto mě napadl Gott. Ale ten už zemřel, takže je to zase dál na Hanákovi.

FDb: V Cestě z města se měla objevit i postava lesbičky Leony, ale nakonec je asi dobře, že jste ji vyškrtli, protože film i tak funguje skvěle. Měl jsi tenkrát už představu, která herečka by ji hrála?
Tomáš Vorel: To měla hrát Leona, což byla originál lesbická kamarádka Báry Nimcové. To je ta, co hrála Markétu. Asi jsem si tam řešil své mnohoženství a lesbicismus, to mě tehdá fascinovalo a nikdo o tom ještě netočil. Až dnes je to téměř povinnost v každém filmu. Avšak přísný dramaturg Jarchovský se proti tomu radikálně vyslovil, že ta lesba musí pryč, že to zavádí od hlavního příběhu. Možná měl pravdu, ale mě to hodně mrzelo, bral jsem to jako cenzuru a zásah do autorského díla a nikdy to Jarchovskému nezapomenu.

FDb: Cesta z města působí dojmem, že tenkrát dost věcí vznikalo až přímo na place a dost se improvizovalo, takže se výsledek od toho, co bylo napsáno ve scénáři, dost liší. Můžeš to potvrdit?
Tomáš Vorel: To je moje metoda. Důkladný scénář, pečlivé obhlídky a dlouhé herecké zkoušení. A pak svobodná tvorba. Protože jsem zjistil, že co nazkoušíš ve zkušebně, nebo nakreslíš na papír do storyboardu, tak na place většinou nefunguje. Tam je všechno najednou jinak. Musíš se přizpůsobit reálnému prostoru, počasí, technice, všem rušivým vlivům a lidem, které se ti snaží natáčení zmařit. Asi proto jsem se s každým kameramanem vždycky hádal a nakonec ve zlém rozešel. Asi proto jsem několikrát už změnil a zredukoval celý natáčecí štáb. Nyní mám štáb věrných a profesionálních spolupracovníků, na které se mohu spolehnout a bez nich bych žádný film nenatočil.

FDb: Máš ty sám v Cestě z města nějakou oblíbenou scénu? Za mě to bude asi ta v kostele s „božíma očima“ a se zpěvem malé holčičky Papošové …
Tomáš Vorel: Ano, to je také moje oblíbená. Hlavně proto, že katolíci rabštejnského kraje mě prohlásili za Antikrista. Že jsem prý zesměšnil a zpochybnil jejich víru, že líčím kněze jako opuchlé nemehlo, které padá do hrobu. Jako největší úlet ale považuji, když do České televize volal kněz z kroměřížské farnosti, že by se film Cesta z města neměl už vysílat, že uráží věřící. Nejvtipnější na celé situaci bylo, že tu stížnost, ten telefonát s farářem, vyřizoval hlavní dramaturg ČT, který se jmenoval Otčenášek.

 










 

FDb: Kromě Evy Holubové se ve filmu objevují další dvě skvělé české herečky, a sice Luba Skořepová a Daniela Kolářová, která pak klidně mohla hrát například učitelku v Gymplu. Přemýšlel jsi od té doby, že bys ji obsadil do nějakého svého dalšího filmu?
Tomáš Vorel: No vidíš, to mě nenapadlo. Daniela Kolářová mohla klidně hrát matikářku v Gymplu! Jednou jsem o ní uvažoval, že by hrála matku Koháka v Instalatérovi z Tuchlovic. Ale zvítězila zas ta Holubka, protože má oči a nos jako Kohák. A protože je to moje héééérečka.

FDb: Počítám, že Luba Skořepová za tebou i na place chodila s nápadama a přípomínkama ohledně babočky Jouzkové, kterou hrála …
Tomáš Vorel: První inspirace pro babočku byla kořenářka z Kotanče, kousek od Rabštejna, která žila v chalupě bez elektrického proudu a živila se tím, co na záhonu vypěstovala. Herečka Luba Skořepová byla pro tuto roli jediná možná volba. Protože Luba byla sama léčitelka, bylinářka, šamanka, možná šarlatánka. A tak většinu nápadu a dialogů do Cesty přinesla právě ona. Ty hodinky, jak vyhazuje oknem, nebo tu větu „čas neexistuje“.

FDb: Nemůžeme nevzpomenout na Radomila Uhlíře, který ještě stihnul odehrát část svého camea v Cestě domů. Kdy a jak vzniknul ten nápad, že se bude objevovat ve všech tvých filmech, i kdyby jenom v malé roličce?
Tomáš Vorel: Poprvé jsem Radomila viděl na Šrámkově Písku, kdy zrušil představení Jaroslavu Duškovi tím, že vylezl z hlediště na jeviště, kde pil jedno pivo za druhým a komentoval Duškovu improvizaci. Jarda potom s ním nějakou dobu vystupoval společně, než pochopil, že ho válcuje a rozešli se. A Radomil pak už celý život vystupoval jako „divadlo jednoho herce“. A také měl dvě kapely, kde zpíval, skládal písně a básně. Ale nejsilnější byly jeho improvizace přímo v hospodě, kam přišel už ráno a seděl tam do noci a postupně bavil všechny, štamgasty i příchozí hosty. Bylo to takové celodenní představení.
Byl to básník, povídkář, filosof a osvícenec, kterého jeho doba minula bez uznání. Asi proto, že vypadal tak odpudivě a přisprostle a byl stále přiopilý. Takže já cítil svoji povinnost tohoto výjimečného muže ukázat v každém svém filmu. Ale musel jsem mu dávat pouze miniaturní role, protože on si nikdy nedokázal zapamatovat delší větu. Vždycky se dostal do stresu a volal: „Rejžo, já jsem se to učil a doma před zrcadlem to uměl, ale tady před kamerou vždycky znervózním.“ Takže natáčení s ním probíhalo tak, že jsem od kamery vykřikoval jeho věty a on je mechanicky opakoval. Pak jsme to na postsynchronech v klidu přemluvili.

FDb: Ty sám ses kdysi takříkajíc mihnul v americkém muzikálu Yentl, který nedávno zase ožil díky zmínce v komiksovém bijáku Deadpool 2. Jak vzpomínáš na to natáčení? Třeba i v souvislosti s tím, že byl teprve začátek 80. let, kdy se natáčel taky Amadeus, o kterém se ví, že se to na place hemžilo přisluhovači režimu? Bylo to tak i na Yentl?
Tomáš Vorel: Film Yentl by pro mne několikanásobný šok. Byl jsem na Barrandově přes léto na brigádě, a tak mě poslali, abych dělal asistenta Zdeňku Troškovi, který zrovna dělal asistenta Streissandové. Troška mě představil Barbru a ona byla o hlavu menší než já, takový liliput a nepříliš pohledná. Nechápal jsem, jak tohle může být ta superstar Barbra? A pochopil jsem tu absurditu kinematografie, že filmové plátno a reklama udělají z herců krásné velké a talentované nadlidi.
Druhý šok byl, jak profesionálně a bezchybně americký štáb fungoval, v kontrastu s demoralizovaným a věčně ožralým českým štábem. A jak za dolary šlo všechno zařídit. Yentl byl přece židovský imperialistický film, což bylo tehdy pro komunistický režim ideologicky nepřijatelné. Ale ty dolary dokázaly přesvědčit i zaryté komunisty a estébáky. Jen pro ilustraci, já měl za celodenní, úmornou práci asistenta režie na Barrandově plat 5 tisíc měsíčně. Ale za roli Chlapce v hospodě, který v jednom záběru narazí do Barby, jsem od americké produkce dostal 1000 dolarů na ruku. Za jeden den natáčení!
Další šok byl, že téměř všichni Američané byli homosexuálové a snažili se mě sbalit. Zejména producent filmu, nebudu jmenovat, si mě zamiloval a nabídl, abych s ním jel do Ameriky. Nejdřív, že mu budu asistovat na filmu Cesta do středu země, a pak že bych si v Hollywoodu natočil svůj režijní debut. Zlatý kočár byl přistaven. Ano, dlouho jsem zvažoval, zda-li opustit tuhle zemi, rodiče, kamarády, Sklep, ženy a FAMU. Nakonec jsem však zbaběle zůstal doma a hetero. Asi moje největší kariérní chyba.


DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Vorelfilm