Už v květnu 2023 byl film v podstatě hotový, což znamená, že jej stihnul kompletně sestříhat legendární Alois Fišárek. Jinak se tvůrci snažil jej dostat na některý z prestižních festivalů. Na Berlinale to o fous nevyšlo, takže první možnost jej zhlédnout měli diváci a divačky v Karlových Varech, kde běžely i Chvilky a Slovo, za které byla režisérka oceněna. Letos to s Křišťálovým glóbem nevyšlo, ale velikou pozornost publika si vysloužila Mia Bankó, která ztváňuje „Amoucha“ neboli Amálku. Právě jejíma očima všechno sledujeme, takže když se kolem ní objevují dospělí, vidíme je zpravidla jenom do pasu, posloucháme jejich debaty a pozorujeme, jak na ni jejich zvýšené hlasy při hádkách působí.

Způsob snímání trochu připomene Saulova syna, akorát kolem Amálky se nedějí žádné vyložené hrůzy. Dospělí se sice hádají, matka se raději věnuje svému příteli-cizinci, který místo snahy o smysluplnou konverzaci začne naprosto zcestně ani ne recitovat jako vyloženě plácat básničky, ale nikdo na sebe vyloženě nekřičí, tj. žádná „Itálie“ se nekoná. Nikdo nikoho fyzicky nenapadá a v míru se vyřeší i spor se sousedem, k němuž hlavní hrdinka prolézá dírou v plotě a mstí se na kytičkách. To znamená, že nic nenasvědčuje tomu, že by zrovna tenhle den měl být tím dnem, kdy by se stalo něco natolik zásadního, že by to přinutilo hlavní hrdinku dospět a že by kdokoli z dospělých přesáhnul únosnou mez, na základě čehož by měla zasáhnout sociálka. Protože nikde není napsáno, že matka (Elizaveta Maximova) třeba už zítra nedostane rozum a její dcera se pro ni stane prioritou, zatímco otec ji přečte pohádku poctivě celou, nejenom v rychlosti první odstaveček. Samotné by nás přece zajímalo, jak to dopadne s tou sestrou, která má dvě oči, zatímco zbylé dvě mají jedno a tři, a proto tu se dvěma šikanují.

Ve Slovu se bolševici taky snažili otce vlákat do strany nikoli hrubým nátlakem, nýbrž zdánlivě nenápadnou přetvářkou, že jsou vlastně fajnová banda, což může být někdy ještě horší, protože může narůstat napětí, kdy se tenhle mírný přístup zvrtne v ráznější. A otec to, na rozdíl od své ženy, zkrátka neustál. Hrál ho režisérčin dvorní herec Martin Finger, jenž se ve Světýlkách posunul do dědečkovské úlohy, kde mu je partnerkou Veronika Žilková. Babiččin smysl pro spravedlnost pochází z té sorty, kdy se domnívá, že má právo mluvit komukoli do všeho, včetně věcí, které se jí přímo netýkají. Neváhá odpovídat na otázky, které někdo jiný položí jejímu manželovi, přičemž si neuvědomuje, jak může být ráda, že ten i za těchto okolností zůstává racionální a uvědomělý.

 










 

Opět se dočkáme pomalého tempa vyprávění v dlouhých záběrech. Interiéry nebývají nijak kreativně vyzdobené, takže se po celou dobu můžeme nerušeně dívat jenom na postavy. Těm se nepřihodí žádné peripetie – na výletě v lese nikoho neuštkne zmije, u vody se při koupání nikdo nezačne topit, malá nikoho nepřistihne při souloži (což by se třeba v Amerikánce klidně mohlo stát) a ani se nedočkáme twistu, díky kterému by se ukázalo, že je někdo pouze imaginární. Zato se dostaneme do běžných situací, které snad každý zažil na vlastní kůži (nejen výprava s babičkou a dědou do lesa na borůvky). A taky si vyslechneme věci, které si snad každý někdy vyslechnul, případně je dokonce vůči svým dětem nebo dětem svých dětí sám vyřknul (nejen „Takovýmhle tónem se mnou nemluv!“). Díky tomu dostáváme prostor si sami zavzpomínat na dobu, kdy jsme byli dětmi. A tím, že Beata Parkanová staví svoje postavy do známých nebo snadno představitelných situací, bychom se na všechny její počiny měli rádi chtít podívat znovu, byť ten komorně-minimalistický přístup nemusí vyhovovat úplně všem.

Světýlka možná nejsou strhujícím dramatem, během jehož sledováním bychom samým napětím ani nedýchali, leč přesto se z paměti pro ten vysoce lidský pohled nikterak snadno nevytratí. Ve Slově máme po každé scéně rekapitulující fotky, tady jsme zase zásobováni prostřihy, jejichž skutečná pointa se ukáže až v samotném závěru. Vlastně ani nebyla nutnost se v něm posunout o nějakých dvacet roků dál, abychom se podívali, jak se Amálce daří v dospělosti. Byť bychom se na základě těch zobrazených událostí spíše přikláněli k tomu, že ve filmu uběhnul delší časový úsek než jeden den, pořád by to bylo fakticky málo na to, abychom mohli s určitostí tvrdit, že si prožila něco, co by ji mělo navždycky změnit. Světýlka však nepřekvapivě nechtějí napodobovat Strom života.

FOTO: Bontonfilm