Způsob snímání trochu připomene Saulova syna, akorát kolem Amálky se nedějí žádné vyložené hrůzy. Dospělí se sice hádají, matka se raději věnuje svému příteli-cizinci, který místo snahy o smysluplnou konverzaci začne naprosto zcestně ani ne recitovat jako vyloženě plácat básničky, ale nikdo na sebe vyloženě nekřičí, tj. žádná „Itálie“ se nekoná. Nikdo nikoho fyzicky nenapadá a v míru se vyřeší i spor se sousedem, k němuž hlavní hrdinka prolézá dírou v plotě a mstí se na kytičkách. To znamená, že nic nenasvědčuje tomu, že by zrovna tenhle den měl být tím dnem, kdy by se stalo něco natolik zásadního, že by to přinutilo hlavní hrdinku dospět a že by kdokoli z dospělých přesáhnul únosnou mez, na základě čehož by měla zasáhnout sociálka. Protože nikde není napsáno, že matka (Elizaveta Maximova) třeba už zítra nedostane rozum a její dcera se pro ni stane prioritou, zatímco otec ji přečte pohádku poctivě celou, nejenom v rychlosti první odstaveček. Samotné by nás přece zajímalo, jak to dopadne s tou sestrou, která má dvě oči, zatímco zbylé dvě mají jedno a tři, a proto tu se dvěma šikanují.
Ve Slovu se bolševici taky snažili otce vlákat do strany nikoli hrubým nátlakem, nýbrž zdánlivě nenápadnou přetvářkou, že jsou vlastně fajnová banda, což může být někdy ještě horší, protože může narůstat napětí, kdy se tenhle mírný přístup zvrtne v ráznější. A otec to, na rozdíl od své ženy, zkrátka neustál. Hrál ho režisérčin dvorní herec Martin Finger, jenž se ve Světýlkách posunul do dědečkovské úlohy, kde mu je partnerkou Veronika Žilková. Babiččin smysl pro spravedlnost pochází z té sorty, kdy se domnívá, že má právo mluvit komukoli do všeho, včetně věcí, které se jí přímo netýkají. Neváhá odpovídat na otázky, které někdo jiný položí jejímu manželovi, přičemž si neuvědomuje, jak může být ráda, že ten i za těchto okolností zůstává racionální a uvědomělý.
Světýlka možná nejsou strhujícím dramatem, během jehož sledováním bychom samým napětím ani nedýchali, leč přesto se z paměti pro ten vysoce lidský pohled nikterak snadno nevytratí. Ve Slově máme po každé scéně rekapitulující fotky, tady jsme zase zásobováni prostřihy, jejichž skutečná pointa se ukáže až v samotném závěru. Vlastně ani nebyla nutnost se v něm posunout o nějakých dvacet roků dál, abychom se podívali, jak se Amálce daří v dospělosti. Byť bychom se na základě těch zobrazených událostí spíše přikláněli k tomu, že ve filmu uběhnul delší časový úsek než jeden den, pořád by to bylo fakticky málo na to, abychom mohli s určitostí tvrdit, že si prožila něco, co by ji mělo navždycky změnit. Světýlka však nepřekvapivě nechtějí napodobovat Strom života.
FOTO: Bontonfilm