Oblíbený český herec nechybí po FDb: S rejžou Vorlem ste se potkali tak, že jste v sedmdesátých letech byl uvadečem a trhal jste lístky v Divadle Járy Cimrmana, co byl už tehdy dost prestižní post. Jak jste sek téhle práci dostal?
Tomáš Hanák: Dostal jsem se k tomu úplně náhodou jako brigádník. Můj brácha žije v Americe, ale tenkrát se pokoušel studovat, byť nakonec neúspěšně jako já. Našli jsme si brigádu „trhání lístku do Divadla Járy Cimrmana a provoz šatny, případně malého občerstvení.“ A tam jsme navázali trochu známost s herci. Po zhlédnutí několika her jsme si uvědomili, že nám štěstěna přihrála brigádu úplně neskutečnou. A i díky tomu se znám s panem Zdeňkem Svěrákem. Někdy tam bylo třeba dvacet lidí, který chtěli dovnitř načerno, což znamenalo padesátikorunu do mojí kapsy … Bylo to divoký.
FDb: Lákala vás někdy režie celovečerního filmu?
Tomáš Hanák: Někdy mě to napadne, ale spíš v situaci, kdy s někým natáčim, nebo mě někdo osloví, jestli bych si u něj nezahrál, ačkoli to už ekonomicky nepotřebuju. A na tom place vidím, že ty filmový prostředky jsou trestuhodně nevyužitý. Že je to popisný, že se těm hercům pořád díváme do ksichtu, že tam pro diváka není možnost se zúčastnit té hry, protože je všechno hned odhaleno. Protože každý záběr může opravdu být součástí hry. A musim říct, že u koho jsem to našel měrou vrchovatou, je samozřejmě Tarantino, u kterého jsem přesvědčenej o tom, že každou scénu promýšlí tak, aby byla pro diváka co nejlákavější a nejzajímavější. A to si myslim, že je smysl kinematografie, protože film je iluze. Takže jsem velmi často nasranej a řikám si: „Do prdele, měli jste nad tím sedět ještě dva roky a měli jste to udělat ještě překvapivější. Nevim taky, jak bych jako režisér snes herce … Jestli bych si moch vybrat, tak bych chtěl bejt Trnka a režírovat loutky, protože ty splněj všechno.
FDb: Hostoval jste někdy v Divadle Járy Cimrmana i jako herec?
Tomáš Hanák: Ne, ale právě u scénářů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka je to přesně o tom, co jsem říkal o té hře s divákem. I když jdou lidi do jejich divadla, už se předem usmívají, co na ně zase nastraží. Třeba když je dvě minuty tma a nikdo neví, jestli se náhodou nerozbila elektrika, a pak se ozve: „Takhle dlouhý tunel …“ To je prostě geniální!
FDb: Vám je dost blízká recese. Kromě 13. komnaty pro Českou televizi a billboardu k vašim šedesátinám, co byste řekl, že se vám z tohohle pohledu ještě povedlo, co mělo velkej ohlas?
Tomáš Hanák: Když jsem byl vyhlášen nejcharismatičtějším mužem, tak jsem si napsal rozhovor sám se sebou, kde jsem přiznal třeba účinkování v erotických filmech, protože podle mého názoru se krása prostě nemá skrývat. A že mám v předním zubu vsazený diamant. Atakdále. Čtenáři to, myslím, zbaštili i s navijákem, jak se po rybářsku říká. Pak možná i hodně sdílené video, kde jsem Miloši Zemanovi slíbil, že jej budu volit prezidentem.
FDb: Vy?
Tomáš Hanák: Jo. A hned po tom slibu přišla jediná podmínka, že veřejně vysvětlí všechny lži a podezřelé okolnosti ze zákulisí celé své kampaně. Ale billboard u Ikey na Zličíně byl asi nejzábavnější mystifikace, životní bingo.
Tomáš Hanák: Mě čím dál víc baví věci, který jsou prázdný a opuštěný. Nejvíc mě Rabštejn bavil někdy začátkem března, kdy ta vesnice byla v podstatě mrtvá, liduprázdná. A to mám rád. Jinak hezký je ten domek snů, ta hájenka. Ale je těžký jmenovat jednu lokaci, když ta malebnost toho kraje hvězd se dotýká.
FDb: Na Rabštejnsku jste natáčel už Cestu z města, která měla premiéru dvacet roků zpátky. Řekl byste ze svýho pohledu, že se tam ta krajina nějak výrazněji změnila?
Tomáš Hanák: Ne, vůbec ne. Navíc tam je to tak řídce osídleno, že člověk nemá na čem pozorovat nějaký postup ve smyslu rekonstrukce nebo nový fasády. Nic jsem nezachytil.
FDb: Cesta z města a pokračování Cesta do lesa jsou úplně jiné filmy. Kterej z nich vás baví víc?
Tomáš Hanák: Já nevím. Dneska v kině na premiéře Cesty domů jsem měl v první polovině pocit takovýho pomalýho rozjezdu, ale pak to začne houstnout a jsou tam nádherný, silný, neparodovaný scény. Tím myslím třeba Bolka v rákosí nebo tu bouři, která přijde a rozštípne ten strom. Taky se na to kouká jinak před dvaceti lety, kdy člověk má energii a chuť do každý blbosti. U týhle třetí části jsem uvítal, že je tam o něco méně humoru a víc vážnějších věcí.
FDb: V Cestě z města máte hlavní roli, ale v Cestě do lesa hlavní role přešla na Tomáše Vorla mladšího. Vzpomenete si, jaká byla vaše reakce, když jste se to dozvěděl?
Tomáš Hanák: Přivítal jsem to. Tím, že si nemyslím, že jsem nějaký extraligový herec, jsem se vždycky spíše snažil maličko zašívat. V dost filmech jsem byl obsazen do hlavní role, ale zvlášť v mladším věku jsem míval trému a bál jsem se. Bál jsem se, že na mě bude režisér křičet, že to dělám špatně. Teď, když jsem starší, tak užívám určité úcty, a i když to udělám špatně, tak na mě stejně nikdo nezařve. A teď, když mi produkce nebo castingové agentury zavolají, tak řeknou: „Máme něco přesně pro vás. Je to role na dva natáčecí dny. Je to vyloženě cameo.“ A já na to řeknu: „Díky za nabídku, to se mně zatraceně líbí.“ Takže ve třiceti jsem možná měl radost z hlavní role a třiceti natáčecích dnů, ale dneska už to rozhodně neplatí.
FDb: Dost herců mně říkalo, že má problém se na sebe pak ve filmech dívat. Jak to máte vy?
Tomáš Hanák: No, možná, že třeba s Cestou z města bych problém měl. Člověk není slepej. Ale u mě to nejdříve bylo s hlasem. Když jsem někde slyšel svůj hlas, tak to bylo strašný. Člověk by to nejradši vymazal z povrchu zemského a z kosmíru, aby to neexistovalo. To samý bylo s filmem Díky za každé nové ráno, ve kterém se moje postava zalkne smutkem při hře na hoboj. To je něco tak strašlivého, že když se na to chci podívat, tak z čirého masochismu. Ale třeba v Cestě domů už to bylo v pořádku. A to připisuju věku a tomu, že jsem ekonomicky živ a že jsem přišel o zbytky ctižádosti, tedy že nemám potřebu někomu předvádět, jak jsem dobrej. Takže když mě někdo obsadí do filmu, tak tam opravdu jdu bez trémy. A kupodivu mám potvrzeno z více stran, že působím čím dál uvolněnějším dojmem.
FDb: Před premiérou Cesty domů jste byl namlouvat audioknihu. O jakou šlo?
Tomáš Hanák: Daniel Hradecký, Tři kapitoly. Letošní Magnesia litera. Původně básník, teď próza. Zjevení. Veletok asociací. Nic pro psychicky načaté jedince. Popis marnosti. Aktuální stav naší společnosti, respektive nejen naší. A jelikož můj nejmilejší autor je už dlouho Michel Houellebecq, není divu, že jásám nad Hradeckým zázrakem. Je to fuška, ale radost s velkým R. A vůbec, sedět ve studiu při lampičce a číst, bez kamer, to je rozkoš.
Tomáš Hanák: Samozřejmě, že to byla dřina. Protože Vorel je prostě extrémista, Vorel si od stolu vymyslí scénu, třeba tady v tom posledním filmu, kdy já sjíždím s koněm ze svahu. Tak jsem si říkal, s tím mým špatným kolenem, jestli bych se neměl vzbouřit a říct: „Hele, já to nebudu dělat. Je mi šedesát tři. A zdraví je mi přednější, než tvůj film.“ Možná v tomhle nejsem klasický český herec, který většinou řekne: „Jó, to udělám.“ A pak jde na ortopedii. Pohoda to nebyla i z toho důvodu, že je tam ta spojitost s přírodním způsobem života, takže bylo třeba vlézt do studený řeky Střely a plahočit se blátem. Plus samozřejmě sedlat koně a pracovat s ním. Samozřejmě koně to natáčení nebaví a do toho se může ozvat neznámej zvuk, ze kterýho je ten kůň tak nervózní, že je to opravdu nebezpečný. A ty majitelé těch koní pak vždycky litovali toho, že tam toho koně pustili. Sám jsem byl na zkouškách na Cestu domů svědkem toho, že zmatený kůň začal couvat i s vozíkem, zapříčil se do oje a šlápnul mezi kusy dřeva, kde bylo hnízdo vos. Vosy vyletěly na toho koně, kterej se dal na zběsilej úprk, a smetl všechno, co bylo v cestě. A já si říkám: „Zatraceně, tohle je nezodpovědnost, to musí bejt nějak ošetřený.“ Ano, jsem romantik, ale jak k tomu, do prdele, přijde ten kůň? Ten za to natáčení nedostane vůbec nic.
FDb: Jak probíhaly zkoušky před natáčením?
Tomáš Hanák: Musely bejt zkoušky, protože to vážně není jednoduchý. To samý s motorovou pilou. Snažíte se plnit pokyny režiséra, ale každej dřevorubec řekne: „Nesmíš tou pilou zavadit o žádnou jinou větev, protože jinak ti to vystřelí tu pilu do ksichtu.“ Všechno to bylo hazardování, včetně toho, že v první části, v Cestě z města, řekl kameraman Marek Jícha: „Já si tady lehnu na cestu a vy tim autem proletíte kolem mě.“ Tak jsme proletěli a on pak polonasranej říká: „Já to beru takřka z perspektivy toho asfaltu, tak musíš projet úplně těsně vedle mě.“ A já jsem neřekl, že se na to vyseru, že nechci mít na svědomí minimálně rozbitou kameru za kolik set tisíc. V dobrém případě to přinese plody a vzpomíná se na to jako na veselou historku, anebo si filmový pánbůh řekne, že tohle už je příliš. Když do toho člověk řídí auto, musí mluvit se svým malým synem a ještě do toho musí žrát brambůrky, protože sponzor je chce mít v záběru, tak ten Marek Jícha opravdu nebyl v bezpečné situaci. Tohle mě vlastně zpětně docela štve.
A ještě jedna kuriozita. Principem by mělo být, ať si to vodsíraj lidi a ne zvířata, který jsou v tom nevinně. A došel jsem až k takovému extrémismu, kdy kvůli pohybu kamery může zaznít věta: „Tu větev odstranit.“ Pak někdo přiskočí a tu větev ulomí. A já jsem vlastně v ten moment docela nasranej a řikám si, co kdyby tu kameru dal níž? Divák si možná ničeho nevšimne. A koneckonců, kdyby místo pohledu do tváře nalíčeného herce byla chvíli větev, tak to taky žádná tragédie nebude.
FDb: Nakonec jste ale i tyhle náročnější věci zahrál výborně ...
Tomáš Hanák: Asi jo, vydržel jsem se na sebe dívat. Ten film je venku, průser to není. Ve čtvrtém díle možná moje postava umře. Možná tak, že mi vyteče pramínek krve a bude to hotový.
DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU S TOMÁŠEM HANÁKEM JE K DISPOZICI TADY
FOTO: Vorelfilm
.jpg)
