Počáteční inspirací byl pro scenáristu Davida Peoplese a jeho ženu Jane francouzský krátkometrážní snímek Rampa. Navzdory tahanicím s Brazil natáčel Terry Gilliam znovu pod hlavičkou studia Universal. Ke spolupráci si přizval Bruce Willise, který za dva roky natočí Pátý element. Dále Brada Pitta, který ve stejném roce pracoval na thrilleru Sedm a začal se proměňovat ve velikou hvězdu. A třetí do party je Madeleine Stowe, jejíž kariéra nějakých osm roků poté překvapivě naopak upadla. Třebaže Brada Pitta uvidíme v roli bláznivého syna známého virologa, která jest z hereckého úhlu pohledu nepochybně velmi vděčná, filmu kraluje Bruce Willis, jehož představení jest opravdu radost sledovat, byť své nepřátele nekosí ve velkém. 

Není složité si spočítat, že v roce 1996 byl James Cole ještě malý kluk. Tehdy se po celé planetě rozšířil virus, který vyhladil pět miliard lidí. Zbytek se uchýlil mimo Zemi. A je fakt, že zvířata začala znovu vládnout světu. Zrovna jak to předpověděl v roce 1990 v psychiatrické léčebně jeden paranoidní schizofrenik. V roce 2035 se stal James vězněm, který jakožto nedobrovolný dobrovolník musí dělat, co mu vědci řeknou. Vyráží tedy v kombinéze do kontaminovaných ulic, ale hlavně se bude muset vrátit zpátky v čase, aby sesbíral informace o původu smrtícího viru. Na rozdíl od T-800, resp. T-1000 nemá za úkol kohokoli terminovat. Má být pouhým pozorovatelem, co přinese nové poznatky, jaké pomůžou vrátit věci do normálu. Jenže, jak už to tak bývá, v takovýchto případech nejde vždycky všechno jednoduše a podle plánu.

Pak se holt může stát, že hlavní hrdina skončí v blázinci, kde se setká s Jeffreyem Goinesem, který doopravdy není normální, což znamená, že když mu někdo při jeho radikálním pohledu na svět – i kdyby nechtíc – vnukne zdánlivě šílenou, leč pořád realizovatelnou myšlenku, chytne se jí jako klíště. James se pokusí utéct, ale záměr se nezdaří. Ocitne se na samotce, kde je vysoko do stropu. Připoutaný k posteli a nacpaný sedativy. Přesto se mu podaří zmizet, což později zopakuje takřka za přítomnosti psychiatričky Kathryn Reillyové, která při své zvědavosti a snaze pomoci záhy pochopí, že bude lepší, když se stane jeho spojenkyní. A když psychiatrička zažije něco neuvěřitelného, kvůli čemuž předtím nechávala lidi zavírat do ústavů pro duševně choré, jde vskutku o maximálně pozoruhodnou situaci. Na jednu stranu objevnou, jelikož ji přinutí zpochybňovat svoje úsudky (na což fakt žádná škola nepřipraví), na tu druhou vlastně znepokojivou, neboť staví veškerá dosavadní pravidla na hlavu.

 










 

My po roce 2020 víme, že není nereálné, aby se nějaký virus rozšířil po celém světě, včetně těch úplně nejzazších míst typu ostrova Tristan da Cunha. Naopak James netuší, že on jest jakožto člověk vracející se z budoucnosti ve výhodě, protože má hluboko zaryté vzpomínky – třeba tu na Rickyho Neuhause, co uvíznul ve studni – na základě kterých může dokázat, že si nevymýšlí, jelikož na rozdíl od ostatních už zná odpověď na otázku: „Jak to asi dopadne?“ V jeden moment po návratu zpátky chybně použije slovo ‚dimenze‘, jelikož to bychom se dostali někam ke Zdrojovému kódu, potažmo třeba Osudovému doteku, kdy by existovalo několik různých realit, z nichž v některých by na únik viru vlastně vůbec nemuselo dojít. Hlavní je, že si zase potvrdíme, že cestování časem může způsobit možná více paradoxů, než jenom ten dědečkův.

Také 12 opic ukazuje, že je Terry Gilliam skutečný vizionář, který téměř pokaždé dokáže najít nejoptimálnější přístup k co nejefektivnější realizaci daného scénáře. Patrně i to je důvodem, proč si žádný z jeho filmů ještě nevysloužil remake. Proměny v televizní seriál jako tomu je u 12 opic a Zlodějů času počítat nemůžeme, protože tam je mnohem víc prostoru na rozvedení některých témat, jakých se zrovna tady věru nenachází málo. To máte: ochrana zvířat, ekologická katastrofa, pandemie, stockholmský syndrom, cestování časem, duševní zdraví člověka, ochota naslouchat, … Příběh přitom krásně umožňuje se nad nimi zamyslet, přesto tenhle záměr nepadnul na úrodnou půdu. O třicet roků později jsou totiž ta negativnější ještě aktuálnější, než byly tenkrát v polovině devadesátek.

12 opic jsou ukázkou precizně upečené hollywoodské podívané, tj. takové, jaká pozorným a vnímavým divákům a divačkám nabídne jak skvělou, v optimálním tempu ubíhající zábavu s minimem hlušších míst, tak důvod k hlubšímu zamyšlení, a to nejen nad aktivistickými uskupeními typu Armády 12 opic. Nelze se nepozastavit nad tím, jak je film nasnímaný, protože v exteriérových scénách zimu přímo fyzicky cítíme. Nakloněná kamera zase vyvolává úzkost a paranoiu, což funguje na jedničku (na rozdíl od Bojiště země). K úplné dokonalosti schází opravdu málo. Takže příležitost zhlédnout 12 opic dne 25. září od 20:30 v kině Lucerna na velkém plátně, navíc za osobní účasti režiséra, se kterým bude možnost po projekci podebatovat, by přece neměla zůstat nevyužita.

FOTO: cinema.de