Tentokrát se pustil do něčeho, co bylo prakticky okamžitě odsouzeno ke komerčnímu neúspěchu, jelikož povídkové filmy prostě nevydělávají. Dokládá to třeba Průvodce zlem. Naopak čestnou výjimkou jsou Divoké historky. Milé laskavosti patrně nezachrání ani známí hollywoodští herci a herečky. Celkově čtvrtá (počítáme-li krátkometrážní snímek nazvaný Bleat) spolupráce Emmy Stone s Yorgosem Lanthimosem vznikla dost možná jen proto, že nevyžadovala žádný vysoký rozpočet. V bezmála třech hodinách jsou nám předkládané tři příběhy, kterými se prolíná postava jménem R. M. F., o níž se prakticky nic bližšího nedozvíme. Kromě toho, že v prvním zemře, pak létá a ve třetím jí sandwich – co by taky měla dělat jiného, že ano?!? Nedá se však tvrdit, že by její úloha byla pokaždé zásadní a naprosto významná.

Herci a herečky, tj. Emma Stone, Jesse Plemons, Hong Chau, Willem Dafoe, Margaret Qualley, Mamoudou Athie a Joe Alwyn se objevují ve všech třech příbězích, které se zřejmě odehrávají ve stejné době, dokonce ve stejném městě. Jenže, pokaždé představují někoho jiného, kdo má zcela odlišnou motivaci. Postavy z jednotlivých příběhů se nikdy nepotkají, tj. na plátně nikdy neuvidíme najednou např. dvě Emmy Stone či dva Willemy Dafoey. Ve stejné scéně, potažmo ve stejném záběru, bychom teoreticky mohli vidět akorát dvě Margaret Qualley, ovšem to jenom proto, že dcera Andie MacDowell ve třetím ztvárňuje dvojčata. Povídkový formát do jisté míry ulehčuje scenáristům práci, leč snahy pozvednout tento film na umění se asi minou účinkem, takže tentokrát to na velké ovace a prestižní ocenění nevypadá.

 










 

Zásadní otázka před zhlédnutím zněla, jestli budou povídky oddělené, anebo jestli je budeme sledovat paralelně, jako tomu bylo v Atlasu mraků, jelikož záměrem bratrů sester tehdy jednoho bratra a jedné sestry Wachowských a Toma Tykwera bylo mimo jiné ukázat, kterak něčí skutek v minulosti přímo ovlivnil něčí jednání v budoucnosti. Tom Hanks, Halle Berry, Jim Sturgess, Hugo Weaving, Hugh Grant, Susan Sarandon či Doona Bae tam taky ztvárňují několik různých postav, přičemž ona propletenost funguje, zatímco v Milých laskavostech by skoro jistě přinesla nekoukatelný chaos. Na Altas mraků bych se ale docela rád znova podíval.

Úvodní dva příběhy patří Jessemu Plemonsovi. V jednom má knír, ve druhém ho nemá a ve třetím má krátké vlasy a brýle. V prvním hraje zdánlivě obyčejného chlápka jménem Robert, který na rozdíl od ostatních obyčejných chlápků nechává svého šéfa Raymonda, aby mu naprosto ve všem řídil život. Prostě plní každé šéfovo přání. Proč? To se nikdy nedozvíme. Jednoho dne po něm jeho nadřízený chce, aby ve větší rychlosti naboural do auta, které řídí pán, který šéfovi zřejmě něco provedl. Záměrem je toho pána v rámci autonehody zabít. Když Robert odmítne, šéf Raymond jej naprosto zatratí, byť mu hlavní hrdina do té doby vždycky ve všem vyhověl. Bohužel, šéf má všude veliký vliv (dokonce má možnost se dostat k helmě Ayrtona Senny a McEnroeově rozmlácené raketě). Podaří se Robertovi situaci překonat, anebo se bude muset šéfa odprosit a dopustit se vraždy?

 










 

Hrdina druhého příběhu je smutný, protože se na moři ztratila jeho manželka. Pracuje jako policajt a jeho zármutek je tak veliký, že ji vidí i v některých podezřelých. Se známými společně souložívali, a tak si nechá pustit kazetu se záznamem. Zanedlouho se jeho milá najde, ale stejně jako s milým té ženy v Erbenově baladě Svatební košile, s ní není něco v pořádku. Ne, že by byla studená, měla mrtvolný vzhled a uměla se vznášet, ale boty jí nesedí a dokonce jí čokoládu, které se předtím zběsile vyhýbala! Pro svého manžela by udělala všechno, ovšem nezdá se, že by jen číhala na vhodný moment, aby jej mohla třeba zabít. Patrně nebyl režisérův záměr, aby se v její přítomnost měnil v upíra (spíše to trochu zavání inspirací Vílami z Inisherinu), prostě jenom testuje její věrnost a lásku, čímž se jí chce zbavit. Kdo by si snad náhodou říkal, že se tentokrát dozvíme, co je tahle manželce podobná bytost vlastně vůbec zač – jestli třeba není mimozemšťanka, byť nepije olej – ten by se nepřekvapivě spletl.

Do třetice všeho (ne)dobrého. Muž a žena přivedou na patologii jednu živou ženu, která by měla dokázat přivést mrtvé (nebožtík má stejné příjmení jako producent filmu) zpět k životu. Selže, ale to neznamená, že neexistuje nějaká jiná, co to dokáže. Vůdce celého společenství, resp. sekty, stanovil určitá pravidla. Například ženy nesmí být po příchodu kontaminované tím, že by se vyspali s někým jiným, než s někým v rámci sekty. Pak by se z nich stal „excommunicado“. Přes to nejede vlak. A stejně jako v případě první povídky by pro ně byla nečekaná volnost spíše utrpením, protože zklamaly někoho, kdo jim pomohl a ujal se jich, když to potřebovaly. Tady musel být Lanthimos jednoznačně ve svém živlu, neboť prostředí sekty mu umožňuje vymýšlet nejrůznější a nejbizarnější pravidla a činy, jaké se v takové komunitě nezřídka nosí. Nepřichází však s ničím vyloženě odvážným. Možná si to schovává na jeden ze svých příštích projektů, jaký se třeba právě v prostředí sekty bude odehrávat.

 










 

Premiérový anglicky mluvený Lanthimosův biják, tedy Humr, představuje velmi povedenou satiru. V Milých laskavostech jakoby ani tak nechtěl nastavovat zrcadlo, spíše jenom ukazuje postavy, jakým něco naruší jejich přesvědčení a nechává na nás, abychom s tím naložili dle svého uvážení. V souvislosti s Lanthimosem se často mluví o jeho specifickém smyslu pro humor. Nicméně tentokrát za ty tři hodiny v podstatě není, čemu se zasmát. „Bizárie“ dosahují úrovně přeceňované Favoritky a i kvůli tomu může mít kdekdo problém si k postavám vytvořit nějaký vztah. Vlastně jediný moment, který vyvolá nějaké emoce, přináší až finální scéna povídky R. M. F. jí sandwich, čímž nemyslím tu, ve které R. M. F. jí sandwich, poněvadž ta byla schována až mezi závěrečné titulky. Jakoby na to tvůrci záhadně zapomněli a dotočili ji až tehdy, kdy bylo jejich dílko jinak komplet sestříháno.

Milé laskavosti nám možná napovídají, že Lanthimos s velkou pravděpodobností zažil vrchol svojí kariéry s Chudáčky. Nebo že by tedy v nejlepším slova smyslu překvapil s na příští rok naplánovanou Bugonií, přestože ji produkuje Ari Aster (On se bojí) a přestože ji podle korejské komedie Save the Green Planet! napsal Will Tracy (Menu)? Milé laskavosti, na rozdíl do Chudáčků, ani nejsou ukázkou žádné vynikající filmařské zručnosti. Řemeslná stránka je de facto rutinní. To čistě ta obsahová má diváky a divačky uhranout a zadřít se jim pokud možno co nejhlouběji pod kůži. Jenže to se hromadně téměř jistě nestane. I proto, že Milé laskavosti, neboli připomínka toho, že má režisér co do činění s řeckou divnou vlnou, nejsou oproti Chudáčkům tolik mainstreamové, nýbrž festivalové.

FOTO: Falcon