FDb.cz - Filmová databáze online

!! S "kočkopsy" se v posledních letech roztrhl pytel, a Den odhalení je toho v mém pohledu (zářným/děsivým) příkladem. Není to nic čistokrevného; jen kaleidoskopický mix útěkárny, zcela nevysvětlené a neuvěřitelně naivně pojaté artefakťárny, (neschopných) mužů v černém, nedomrlé vztahovky, pak už i ufárny, a ránu z milosti tomu dává rádoby globálně politický přesah, ovšem nakonec zabitý šeptaným "jakožetajemstvím". Opravdu někdo potřebuje dvě hodiny šaškování k tomu aby pochopil že struktury, stojící za vládami, lidstvu odjakživa lžou? No to snad ne. Proč mě ani jedna z postav nechytila a měl jsem čím dál větší pocit že sleduji něco co mě vlastně ani nezajímá? Proč se u všech všudy scénář zoufale v divákovi snaží nervydrásající scénou s autem a vlakem vyvolat nějaké napětí, když je každému jasné že hrdinové někde za půlkou filmu těžko asi můžou zemřít? !! Načrtnutých témat jsem spatřil myslím si dost, jenže film je neřeší, klouže po nich jen tak náznakem a to je možná důvod proč nezaujal. Možná autor díky svému věku vidí tématiku nesmírně komplexně, ale tu složitost podle mě nedokázal na plátně vykreslit, a zbyl jen guláš. V tomto filmu se mé představy i zážitky se Spielbergovým záměrem proklatě hodně nepotkaly. Z úcty k autorovi neuberu ještě jednu hvězdičku i když by si to imho zasloužil...

Postapokalyptický horor je celovečerní prvotinou režiséra Mathieu Turiho. Ten se zjevně nebál riskovat, neboť se rozhodl pro odvážný žánrový experiment. A protože do kin i na streamovací platformy přinesl něco neokoukaného, divácké ohlasy byly, jak už to u podobných pokusů bývá, silně rozporuplné. Turi vystavěl příběh na dvou kontrastních dějových liniích, což byl v době uvedení snímku velmi populární narativní trend. První linka nabízí nekompromisní, špinavé postapo, zatímco ta druhá funguje jako retrospektivní melodrama z doby před globální katastrofou. A právě tento kontrast vyvolává nejvášnivější debaty. Jde drsný survival a romantická linka vůbec k sobě? Pokud jde o šokující pointu v samotném závěru, odpověď zní jednoznačně: Ano! Scénář sice není vystavěn nijak složitě, ale díky chytře zvolené struktuře dokáže spolehlivě zaujmout jak mužské, tak ženské publikum. Hororová atmosféra a napětí zde nestojí na laciných lekačkách, ale na budování intenzivního až klaustrofobického pocitu bezmoci. Což je fascinující paradox, uvážíme-li, že se hrdinka pohybuje v jinak zcela otevřené, pusté krajině. Turi neponechal nic náhodě a vykreslil svět přesně tak, jak by po kolapsu civilizace mohl vypadat. Nejde o převratnou originalitu, ale precizní režisérské řemeslo zde dokázal vytěžit z minima naprosté maximum. Námět romantické linky v retrospektivě zase pro změnu jako by vypadl ze slavného snímku „Pretty Woman“ (1990). Bohatý, pohledný francouzský galerista Jack versus drogově závislá Juliette. Na první pohled to samozřejmě působí jako naivní červená knihovna plná scenáristických klišé a místy nepřirozených dialogů. Jenomže právě v této zdánlivé banalitě se ukrývá klíč k finální pointě. Je to absurdní, patetické a příliš okatě to útočí na první signální našich emocí? Svým způsobem ano. Ve výsledku jde však o nesmírně dojemné a hlavně originální završení celého filmu. Snímek jako celek je sice koktejlem motivů, které jsme už v různých obměnách viděli jinde, ale na to, že se operovalo s velmi skromným rozpočtem, což vizuálně vůbec není poznat, Mathieu Turi jasně dokázal, že filmové řemeslo ovládá na jedničku.

Když se dnes podíváme na tento pozapomenutý snímek, okamžitě na nás dýchne až familiární nostalgie. Svou estetickou koncepcí totiž neskutečně připomíná kultovní západoněmecké „Mayovky“, které v téže době masivně válcovaly evropská kina. Pokud však zabrousíme do čistě americké produkce, zjistíme, že námět nápadně odkazuje na jiný titul. Pikantní shodou okolností jde o dobrodružné drama „Battles of Chief Pontiac“ (1952), což je film, kde zářil právě Lex Barker, hvězda zmíněných „Mayovek“. Ve srovnání s tehdejší vlnou drsných, krví nasáklých „rodokapsových“ příběhů, jež dříve spolehlivě plnily kinosály, sice tento kousek působí poněkud průměrným dojmem, ale v rukávu schovává jiné trumfy. Scénář se sympaticky pokouší o humánnější a méně černobílý pohled na krvavý konflikt mezi americkou armádou a domorodými obyvateli. Zapomeňme tedy na stereotypní krvelačné rudochy. Hlavními „padouchy“ jsou zde chamtiví bílí zlatokopové, bezpáteřní intrikáni a zkorumpovaní vládní úředníci. Právě tento silný etický rozměr nakonec filmu vynesl doporučení jakožto vhodného a poučného snímku pro mládež a rodiny. Paralela s morálním apelem „Mayovek“ je zkrátka víc než zřejmá. Režisér William Witney, ostřílený veterán nízkorozpočtových westernů a tehdejších televizních seriálů, dokázal s akčními scénami a přestřelkami hotové zázraky. Náročnější fajnšmekři sice mohou namítat, že vizuál občas sklouzává k lacinější televizní strohosti, ale Witney dělal, co mohl. Kvůli přiškrcenému rozpočtu musel dokonce sáhnout po takzvaném stock footage, což znamená po starších filmových pásech z archivů studia 20th Century Fox. Znalci žánru tak v masových scénách mohou dešifrovat recyklované záběry z velkofilmu „The Indian Fighter“ (1955). Výsledkem je přímočará, dějově nenáročná jízda, která díky svižnému tempu uteče jako voda. Jde o standardní, a dá se říci, že z mála peněz vcelku o řemeslně slušně zvládnutý western, navíc s poctivým morálním poselstvím. Ano, přesně v tom duchu, jaký jsme milovali u oblíbených „Mayovek“.