FDb.cz - Filmová databáze online

Takzvaný "covidový" film z dob, kdy bylo lidem zakázáno se shlukovat. To je asi jediná deviza tohoto díla, v jehož hlavní roli hraje... mobil. Ale něco se asi stalo, vůbec na mě ten pokus budovat napětí nepůsobil, spíše mě iritovaly kupící se hlouposti, takže za hezký les tři hvězdičky, jinak opravdu nic, to byl velký přešlap.

Polský sci-fi fénix, který mohl přepsat dějiny kinematografie. Kdyby vizionářský režisér Andrzej Żuławski, autor knižní předlohy, mohl v roce 1977 své životní dílo dokončit bez vnějších zásahů, dost možná by dnes sci-fi kánon vypadal úplně jinak. Jenže velkolepé natáčení se znelíbilo polskému komunistickému cenzorovi Januszemu Wilhelmihu. Ten v projektu spatřil nebezpečné jinotaje a vystavil mu nemilosrdnou stopku. Kulisy byly zničeny, kostýmy uzamčeny a projekt poslán k ledu. K rozdělanému torzu se režisér dokázal vrátit až po dlouhých jedenácti letech, v roce 1988. Chybějící klíčové scény, které už nebylo možné dotočit, nahradil syrovými záběry z tehdejšího současného Polska a vlastním podmanivým komentářem čteným mimo obraz. Když byl film v květnu 1988 konečně uveden na festivalu v Cannes, sklidil bouřlivé přijetí. Svět strnul před neobvyklým vizuálním šílenstvím a fascinující atmosférou. Żuławski stvořil bezprecedentní, barbarskou a zároveň futuristickou vizi, která do té doby neměla v žánru obdoby. Kamera Andrzeje Jaroszewicze ve filmu divoce rotuje, neustále se dere vpřed uprostřed fanatického davu a využívá širokoúhlý objektiv s charakteristickým, chladným namodralým nádechem. Tento vizuální styl byl okamžitě označen za revoluční. Postavy v tomto halucinogenním světě v podstatě nevedou běžné dialogy. Místo toho neustále propadají extatické hysterii a do kamery chrlí těžké, existenciální a hluboce filozofické monology o povaze božství, lidském utrpení a hranicích svobody. Pro běžného mainstreamového diváka jde tak o extrémně těžko stravitelný artikl. Sledovat tento film je nebývale vyčerpávající intelektuální i fyzický maraton. Pokud však divák zapojí svou mysl a přistoupí na režisérovu radikální hru, odměnou je hluboce podmanivý a uhrančivý zážitek. V době, kdy Hollywood skrze George Lucase a jeho „Star Wars“ (1977) proměňoval sci-fi v nablýskanou popcornovou pohádku plnou triků, se Żuławski nekompromisně vrátil k filozofickým a spirituálním kořenům žánru. Jeho vizi lze srovnat se sovětskými klenoty „Solaris“ (1972) a „Stalker“ (1979) režiséra Andreje Tarkovského. Polský tvůrce však do žánru vtiskl mnohem agresivnější, živelnější a temnější energii. Vzhledem k motivům mesiášství, náboženského fanatismu a zrodu nového kultu na cizí planetě má film až mrazivě blízko k filozofické hloubce Herbertovy Duny, kterou v roce 1984 zfilmoval David Lynch. Určité ozvuky této divoké divadelní estetiky a vizuálního experimentu bychom našli i v tehdejším Československu, konkrétně a nepřekvapivě v trezorovém snímku „Straka v hrsti“ (1983) režiséra Juraje Herze, byť tam artové pojetí směřovalo spíše k absurdní satiře. Ano, oba snímky měli stejný cenzurní osud. Při dnešním pohledu je polský snímek fenomenálním, dravým a těžko překonatelným triumfem polské kinematografie. Je to monumentální memento o síle umělecké vize, kterou nedokázala zlomit ani totalitní moc.

U všech všudy, co to bylo za úlet? Vizuál zdivočelý jako po třetím jointu ale úroveň jak pro diváky kteří mají už nejméně šestého. Kdo má jako být cílovka takové nakašírované bídy?! Vždyť tohle je spíše haluškový trip nějaké ožralé zamindrákované ženské která neumí vychovat ani svého čokla, než hrdinská SF! Děj působí jak hromada narychlo slátaných epizod, užívají se středověké propriety a místo akce servíruje hadrovitá kejda a otravné stokrát ožvýkané retro?! Ani zoufalá snaha narvat do příběhu Loba tomu vůbec nepomohla. Je třeba otevřít láhev, smeknout a držet minutu ticha, protože po loňském Supermanovi který byl dočista rozežraný bolywoodskou nákazou je Supergirl další chorý výplod linie, která svými hrdiny ještě před pár desítkami let okouzlovala diváky, leč nyní zcela zdegenerovala.