„Vyházet všechny break pointy. Někde to tady musí sakra bejt. Teď jsem v assembleru. Hvězdička 68. Ano, to je dobře. Ještě jedna, ano. Všechny jsou statický. Je to inicializovaný, …“ říká Honza Marák, který jako programátor pracuje pro prosperující firmu. O víkendu by rád něco podniknul se svým synkem, jehož matka už žije s někým jiným. Z džungle města se vypraví do lesa obdivovat poklidné krásy přírody. Právě ta hraje v Cestě z města jednu z nejdůležitějších rolí, ne-li tu úplně nejdůležitější. Civilizační „detox“ však nemůže být kompletní, jelikož je nutné dodělat práci na notebooku a být neustále na telefonu. Priority se ale změní, když začne naplno působit krása okolní krajiny, a když na stromě uvidí Markétu, která bydlí v chaloupce se svojí „babočkou".

Podobně jako třeba Matrix, taky Cesta z města přišla ve správné době se správným tématem. Jenže zatímco biják někdejších bratrů Wachowských se spoustě lidem zadřel hluboko pod kůži a bez jakékoli hyperboly výrazně ovlivnil jejich životy, pro tento český film pohříchu nic takového neplatilo. A teď nejde o to, že nevzniknul pod hlavičkou velkého hollywoodského studia, které si mohlo dovolit zaplatit nákladnou propagaci a poslat ho téměř do všech zemí světa. I kdyby byl Matrix uvedený jenom v České republice, stejně by u nás vyvolal vesměs všeobecné nadšení. Později na něj změnili názor i ti, kterým se zprvu příliš nezamlouval. „Ku*va, jak asi může ta ženská takhle běhat po zdi?“ říkal jsem si přibližně, když jsem ho sledoval poprvé. Cca pět roků zpátky jsem se podíval znova a bylo to docela jiné pokoukání.

Žánrově poměrně nesnadno zařaditelná podívaná od Tomáše Vorla je vynikající reklamou na přírodu a mimoměstský život. A také nabádá k tomu, abychom se k přírodě chovali s úctou. Jasně, ne všichni lidé na venkově nás svým jednáním přesvědčí o tom, že by bylo skvělé je mít za sousedy, avšak takoví se nacházejí i ve městě. Takže v žádném případě neplatí, že by na vesnici žili „primitivové bez perspektivy“! V souvislosti srovnávání město vs. venkov nesmíme opomenout, že u nás funguje fenomén chalupaření a chataření, kdy měšťáci míří na svoje venkovské usedlosti, ale povětšinou nezůstávají dlouhodobě a vracejí se do města. Navíc tenhle fenomén není záležitostí posledních dvaceti roků, jak dokládá Na samotě u lesa.

 










 

V Cestě z města nejenže vyrážíme na vesnici, ale s přítomností babočky v nezapomenutelném podání Luby Skořepové jako bychom se zároveň přesunuli i o více než sto roků zpátky – do doby dávno předtím, než se objevil Jan Mikolášek, tj. do doby, kdy se kořenářky a bylinkářky za svoji pomoc lidem těšili velkému respektu. Babočka (vlastním jménem Jiřina Jouzková) mimo jiné vyrábí dobré pití; radí, že přijde vhod se dívat na pěkný věci; a taky říká, že „čas není“. Nevybavuju si, že by jiný český film uvedl takovouto postavu. A kdyby se přece nějaká podobná našla, tak by se oproti Cestě z města muselo s velkou pravděpodobností jednat o nepodařenou atrapu, protože roli takovéto babočky lépe napsat a zahrát ani nešlo.

Předchozí větu lze vlastně s klidem aplikovat na celý film. Dramaturgicky jakoby ho už ani nebylo možné kamkoli dál posunout, protože k tématu bylo řečeno všechno, co mělo být. I kdyby se to nevyčetlo z této knihy, není pochyb, že se Tomáš Vorel opět inspiroval skutečnými osobami, které potkal, a že opět vyprávěl o věcech, které jsou mu blízké, eventuálně o těch, které ho trápí, případně které by chtěl, aby se staly. Nenapadá mě další český režisér, který by byl ve své tvorbě tolik osobní, a přitom by nesklouzával k nějakému hlubšímu artu (možná s výjimkou Kamenného mostu), ale naopak by jeho filmy byly v pohodě koukatelné jak pro festivalové, tak pro mainstreamové diváctvo.

V Cestě z města se leckteré situace a figury můžou snadno jevit povědomé a rozhodně taky uvěřitelné, na čemž má zásluhu kvalitní obsazení, ve kterém samozřejmě nechybějí „obvyklí podezřelí“ sklepáčtí herci a herečky. Tomáš Hanák, Milan Šteindler, David Vávra, Petr Čtvrtníček, Ondřej Trojan, Eva Holubová. Vedle nich další klasici jako Bolek Polívka, Jiří Ornest, Leoš Suchařípa a skvělá Daniela Kolářová. A ještě vedle nich (tehdy) neherci Michal Vorel coby lehce rozmazlený syn Honzík, Tomáš Vorel Jr. jako gamblerský synek Papošových, a Bára Nimcová/Schlesinger v roli svérázné Markéty. Vynechat nesmíme faráře v podání Radomila Uhlíře, maskota Vorlových počinů. A rovněž samotného režiséra ve velmi spořádané úloze.

 










 

Na závěr bychom si mohli uvést tři nepovedenější scény, přestože vybrat je není vůbec nic snadného. A navíc není nepravděpodobné, že po příštím zhlédnutí bych vybral tři úplně jiné. Takhle na první dobrou se jako první vybaví veselé pouštění draka s vpravdě nečekanou pointou. Dále určitě scéna v kostele, ze které díky výborné kameře, božskému světlu a andělskému zpěvu při té dokonalosti až mrazí! A na stejné úrovni by se pohybovaly další dvě. Jednak brilantně sestříhaná scéna kompletního vysvlečení Markéty. A sotva by se našel někdo, kdo by se nesmál při pálení trávy. Hodně co do sebe mají ovšem také „serepetičky“, (symbolické) samorosty a závěrečná, surrealisticko-nostalgicko-vysněná scéna, po které zamrzí, že už naskočily závěrečné titulky ... Fakt složité vybrat jenom tři.

Cesta z města je nesmírně živý, energický film s famózní režijní vizí. Pestré figury s jejich vtipnými, vypjatými i dramatickými hláškami a situacemi ... Všechno jako ze života, dalo by se napsat. K tomu geniální hudba Michala Vícha a několik líbivých písniček s mimořádně originálními texty, které nejsou nijak násilně zakomponované, zato jsou s příběhem plně souznící. Zároveň stojí za to si všímat detailů, které překvapí/nadchnou i po několikátém zhlédnutí. Sám jsem Cestu z města viděl už pětkrát a moc mě na ní baví, že po každém zhlédnutí se mně líbí víc, než po tom předchozím. U některých projektů, kterým jsem v minulosti (a v budoucnosti!?!) dal nejlepší hodnocení, by se našel nějaký ten drobný nedostatek. Málokdy si totiž všechno dokonale sedne. Ovšem tady, … Tady si to sedlo. A proto je skvělé, že sám Tomáš Vorel dal i tenhle svůj film zdarma na youtube.

FOTO: ceskatelevize.cz