Na rozdíl od série Rychle a zběsile, kde postava Briana O’Connora, jehož hrál Paul Walker, stále žije, důležití tvůrci MCU se rozhodli, že na skon jedinečného Chadwicka Bosemana nezareagují stejným způsobem, natož tím, aby jej přeobsadili (ačkoli tohle vzhledem k finální scéně není tak docela pravda, čímž se vlastně dostáváme zpátky k Rychle a zběsile, od které tohle „Marveláci“ patrně opsali). T’Challa, respektovaný král Wakandy, tedy na začátku umírá, navzdory snahám jeho ségry Shuri o stvoření léčivé srdčité bylinky. Trůnu se ujímá královna Ramonda, která v OSN přednese projev, který tak trochu zavání vlastizradou. Všichni si totiž brousí zuby na vibranium, které může být dobrým pomocníkem, nicméně není pochyb, že by jej představitelé svých zemí po získání ze všeho nejraději použili k posílení vlastní moci. Dost na tom, že o něm mírumilovný, ale taky důvěřivý T’Challa možná prozradil více, než by měl. A teď do toho ta holčina-studentka, co dokázala stvořit detektor na vyčíhnutí vibrania v oceánu. A co teprve až se objeví rasa nadlidí, kterou vede Namor (Roman!?!), jenž je podle všeho samotným mayským Bohem Kukulkánem – tím, co má v Chichen Itzá tu unikátní pyramidu, po které se v den jarní a podzimní rovnodennosti plazí ze stínu had?!?

První Black Panther šel do kin v roce 2018, vzbudil všeobecné nadšení a připsal si na konto sedm oscarových nominací, z toho hned tři (výprava, kostýmy, hudba) proměnil ve vítězství. Pořád se nelze zbavit dojmu, že neoslavuje afroamerickou kulturu, ale že ji skrytě paroduje. Nejen z tohoto důvodu se jedná o nejhorší ze všech MCU snímků, ačkoli Thor: Láska jako hrom mu vydatně šlape na paty. Tohle pokračování na to jde jinak – mimo jiné i proto, že se tváří, že chce reflektovat problémy současného reálného (i někdejšího koloniálního) světa, protože tenhle filmový svět vypadá, že se může kvůli těm různým hrozbám snadno zbortit. Myšleno tedy svět zobrazený čistě v tomto počinu, nikoli v celém MCU, jelikož ten se kvůli nedostatečné promyšlenosti té celkové propojenosti jaksi začal bortit někdy po konci Fáze 3, tj. po Spider-Manovi: Daleko od domova.

To ovšem neznamená, že bychom od té doby neviděli povedené (a nedoceněné) bijáky jako Black Widow, Eternals, Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství či Strážci Galaxie: Volume 3. Druhého Black Panthera můžeme do daného výčtu toho zdařilého překvapivě taky přidat. Oproti minule skrytě paroduje tak málo, že to ani nestojí za zmínku, nabídne několik poutavých dramatických momentů a s úctou očekávaně předává štafetový kolík dál, s čímž souvisí fakt, že má ve svém středu velice kvalitní ženské postavy. Především tedy Shuri (Letitia Wright), Nakiu (Lupita Nyong’o), Okoye (Danai Gurira) a samozřejmě Ramondu v podání výborné Angely Bassett. Méně už Julii Louis-Dreyfus, která se tváří, že si chce jet to svoje, tj. krást si scénu pro sebe bez ohledu na spoluhráče, kterým je hlavně Martin Freeman, jehož herecký projev baví, stejně jako ten, kterým se prezentuje Winston Duke v roli M’Bakua.

 










 

Poslední dva zmiňovaní herci baví, aniž by to nějak znevažovalo závažnost celé situace. Pravda, dočkáme se i úsměvných momentů, které jsou úsměvné nechtěně. A režisér Ryan Coogler si je jistě mohl lépe pohlídat. Nejideálnější by bylo, kdyby příští část režíroval Tate Taylor. V minulosti ukázal, že tituly se silnými afroamerickými postavami mu sedí, ovšem v poslední době neměl štěstí na dobře napsané projekty. Coogler alespoň tentokrát dokázal naplno prodat ten obrovský rozpočet, což se mu v případě jedničky nepodařilo a nepovedlo se to ani několika jeho kolegům a kolegyním, kteří rovněž dostali možnost ukázat svoje schopnosti v rámci MCU.

Od komiksových blockbusterů očekáváme, resp. přímo žádáme, že nebudou mít stopáž kratší než 135 minut, protože jinak se v podstatě nejedná o velkofilm. Marvels jsou nejkratší Marvelovkou ze všech a klidně bychom u nich snesli několik minut navíc. Wakanda nechť žije naopak zbytečně dosáhla na dvě a tři čtvrtě hodiny, protože je znát, že se scenáristé striktně drželi té zajeté hollywoodské šablony, jaká například neposkytuje mnoho prostoru pro originalitu. Pranic nepomůže ani fakt, že nechají odpravit tu nejvíc nejzajímavější postavu. K tomu leckteré scény příběh nikam dál neposouvají. A slouží patrně jen k tomu, aby mohly vyniknout kostýmy, za které Ruth E. Carter získala zase Oscara, což jí samozřejmě přejeme. A nejde jenom za ní, že nový, resp. tedy NOVÁ Black Panther, připomíná ve větší míře Catwoman. 

Black Panther: Wakanda nechť žije se občas nevyhne těžkopádnějšímu vyprávění, ale na rozdíl třeba od Aquamana a ztraceného království nepůsobí jeho finále přeplácaně. Plusové body zasluhuje také začlenění mayské yucatanské kultury, jelikož na první dobrou to vypadalo, že něco takového prostě nemůže v kombinaci/konfrontaci s tou africkou fungovat, kór když bylo jasné, že bude v takovém případě zapotřebí učinit několik ošemetných změn, když se nepohybujeme v realitě, nýbrž v komiksovém/sci-fi světě. Zároveň Black Panther: Wakanda nechť žije vynáší do popředí nadčasová témata jako přílišná touha po moci a její možné důsledky, vypočítavost, odhodlání, věrnost, odpuštění či ctění důležitých hodnot. Z technického úhlu pohledu pak nechybí precizní zvukový design a kvalitní vizuální efekty, který mi se – znova připomínám – opravdu nemůžou pyšnit všechny Marvelovky bez výjimky.


INFORMACE O BONUSOVÉ SEKCI NA BLU-RAY JSOU K DISPOZCI TADY


FOTO: Falcon