POZOR NA DROBNÉ SPOILERY V TEXTU!

Ovšem tenhle film šel do kin v roce 1989, takže jeho úvodní záběr můžeme označit slovem futuristický, protože až v době pokročilého internetu se začal jevit naprosto obyčejně. Zavede nás na americké předměstí, kde žije Ray Peterson se svou manželkou Carol a dětmi. Rád sleduje okolní sousedy, potažmo jejich psy, než aby jel s rodinou k jezeru. Spolu se sousedem Artem a Markem se začnou náramně zajímat o Klopkovi, kteří jsou v ulici noví. Něco podivného obklopuje jejich dům, na zahradě kopou díry. Je možné, že by se tohle klidné místo mohlo stát cílem nelítostných zabijáků? Anebo je všechno jinak? Anebo platí od obojího trochu?

Tak faktem zůstává, že dům Klopkových nevypadá zrovna vábně a jeho obyvatelé svým vzezřením na první pohled křičí do světa: „Dívejte se na nás, jsme sérioví vrazi, co porcují svoje oběti a házejí je do popelnice, případně zakopávají na zahradě!!!“ Hotoví Sawyerovi z Texaského masakru motorovou pilou či Fireflyovi z trilogie Dům tisíce mrtvol, Vyvrženci pekla a Tři z pekla. Ale možná z toho má plynout poučení, že na první dojem se nesmí dát. Že to, že když někdo vypadá jako zločinec nebo vyšinutý maniak, ještě automaticky neznamená, že je doopravdy zločinec nebo vyšinutý maniak. Ale vyprávějte to obyvatelům amerického předměstí …

Přestože Joe Dante točil pro děti, hororovými sekvencemi uměl vystrašit. Lidé z předměstí nejsou pro ty malé, ale vlastně nejsou ani pro ty náctileté. V této hororové komedii z větší části funguje ona hororová část, v níž jsou některé sekvence podány vpravdě napínavě, zatímco ta komediální příliš příležitostí pro zasmání nenabídne. Pak je tady ovšem čistě parodická rovina, která je o něčem jiném a kterou režisér umě nastavuje zrcadlo, přičemž počínání jednotlivých postav, jejichž charaktery zůstávají do prozření jasně dané a neměnné, lze aplikovat nejen takhle v lokálním (navzdory vyvěšování americké vlajky), nýbrž v globálním měřítku. S tím, že se nevztahuje pouze na dvacáté století, nýbrž i na to probíhající jednadvacáté.

 










 

Z domácího úhlu pohledu bychom řekli, že Lidé z předměstí zkrátka zesměšňují maloměšťáctví a ukazují ubohou senzacechtivost a malost, jaká ze senzacechtivosti pramení. Tom Hanks už měl tenkrát velice slušně našlápnuto k tomu stát se velikou hvězdou, ačkoli v seriózních dramatech typu Apollo 13 nebo Zachraňte vojína Ryana se realizoval až v následující dekádě. Dát mu za manželku Carrie Fisher byl překvapivý tah, který ale vyšel natolik fajnově, že by bývalo stálo za to mu věnovat více prostoru, jakkoli Rick Ducommun nesklouzává k přehrávání a Bruce Dern si tuhle svou figurku jménem Mark Rumsfield evidentně užívá.

Lidé z předměstí je film, který bohužel neodolá pokušení v podobě ustoupení nosné myšlenky na úkor divácké atraktivity. Přitom teprve v závěrečné třetině začne doopravdy bavit, byť se Joe Dante už přetím uchýlí například k parodii na napínavé sekvence ze spaghetti, resp. italských westernů Sergia Leoneho, v čemž mu dopomáhá hudební doprovod v podání klasika Jerryho Goldsmitha. Závěrečné zboření čtvrté stěny spojené s prohlášením, že na celou ulici bude nutné dál dávat pozor, jest naopak v podání takovéhoto bijáku velmi trefné.

FOTO: cinema.de