Z Přízraku ten titěrnoučký rozpočet přímo sálá. Přesto se jedná o jeden z těch projektů, na které se prostě nezapomíná. Může za to jednoduchý trik spočívající v tom, že duch je zobrazen jako člověk, který má přes sebe přehozené prostěradlo, kterému kostýmní výtvarnice Annell Brodeur přidala dvě černé „oči“. Scéna s prostěradlem výborně fungovala třeba už v Halloweenu a nepřekvapivě funguje i v tomto projektu, který ovšem ve svém minimalismu staví lyričnost nad epičnost, čímž se liší třeba od Ducha, přičemž je skvělé, že ho nechce napodobovat. V pomalém tempu s dlouhými záběry se totiž zabývá v podstatě filozofickými otázkami souvisejícími hned s několika zamyšleníhodnými tématy, včetně „života po životě“, pomíjivosti a plynutí času!

Žena a muž, jejichž celá jména se nedozvíme, ale víme, že je ztvárňují Casey Affleck a Rooney Mara, spolu bydlí v baráčku, ve kterém se jí příliš nelíbí. Jemu ale jo, a proto tam chce zůstat. Jedné noci uslyší z vedlejší místnosti na kratičkou chviličku zvuk, jehož zdroj se jim nepodaří identifikovat. Krátce poté muž umírá při dopravní nehodě, jejíž provedení odpovídá nízkému rozpočtu. Ona se za ním staví v márnici, odkud po rozloučení odchází (na to, jak moc se podle všeho měli rádi, bere jeho smrt překvapivě statečně, ani se s ním později pro zmírnění zármutku nesnaží třeba mluvit). On, přikrytý prostěradlem, záhy vstává a vrací se zpátky do domu, aby jí byl nablízku. Ani láska jim neumožní, aby se znovu viděli. Jeho ostatně nevidí ani děti, u kterých bychom to vzhledem k pověstné dětské představivosti také pochopili. Stejně jako bychom pochopili, kdyby jej bylo možné kupříkladu spatřit výhradně při odraze ve skle nebo v zrcadle. A jistě by se našli i tací, kteří by pochopili, že ona získá schopnosti vidět mrtvého přítele/manžela případně po zbaštění toho koláče od Lindy.

 










 

Nicméně režisér David Lowery, jinak podepsaný pod skutečnými událostmi inspirovaným Gentlemanem s pistolí (recenze) a dětským příběhem Můj kamarád drak (recenze), se nepokouší o žádnou fantasy a vlastně ani o horor, ačkoli z tohoto pohledu si nějaký ten moment neodpustí. Jako když hlavní postava vystraší svobodnou mexickou matku se dvěma dětmi (do domu se nastěhovali poté, co se Rooney Mara odstěhovala) tím, že začne házet nádobím. Na rozdíl od nás, oni ho nevidí. Patrně i proto, že se tím ušetří za vizuální efekty. Je ale skvělé, že v době, kdy právě na poli vizuálních efektů jde ve filmu vytvořit už prakticky cokoli, se pořád najde titul, ve kterém takovýto „oldschool stuff“, ze kterého ani zatmívačky nevyjímaje, funguje téměř na výbornou, že by i kdysi slovutný M. Night Shyamalan mohl tiše závidět.

V jeden moment to vypadá, že režisér bude chtít napodobovat Terrence Malicka, avšak tahle domněnka se naštěstí nepotvrdí, protože to by, tak jako při případné snaze napodobit Ducha, byla cesta do pekla. Místo toho Lowery nabízí svou verzi toho, co se děje po smrti. Podle něj může teď, při čtení této recenze, klidně dva metry vedle vás stát někdo, koho jste znali, ale kdo už není mezi živými a zrovna nemá možnost nebo nechce pohybovat věcmi. I proto se v Přízraku v protějším domě může nacházet další duch, který komunikuje s hlavním duchem, jehož jsme měli možnost poznat ještě v živé podobě, a který tvrdí, že na někoho čeká, ale už si nevzpomíná na koho.

 










 

Zároveň platí, že duchové na zemi nesetrvávají navždycky. Ledacos nasvědčuje tomu, že se zdrží pouze do doby, než se vytratí jakákoli naděje – soudě podle toho, co řekne ten druhý duch a co je na lístečku, který Rooney Mara zastrčí do zdi. S velkým zaujetí budeme sledovat duchovo chování, protože se nevznáší, může si sednout na židli a zjevně neumí procházet zdí. K tomu zůstanou nezodpovězené otázky jako třeba ta, proč házel s tím nádobím. Chtěl vyděsit nové obyvatele domu? Nebo tím snad projevoval vztek, že se jeho milá odstěhovala? Emoce by přece měli být záležitostí lidskou, nikoli „duchovskou“. On totiž evidentně nemůže dům z nějakého důvodu opustit, třebaže nezemřel v něm, nýbrž před ním. Může ovšem, logicky kromě budoucnosti, cestovat taky do minulosti, přičemž setrvává opět na místě, kde v dalším století postaví právě tenhle barák, kde bydlel se svou milou. Navíc, pokus v podstatě o časovou smyčku zanechává trhlinu, která nebude vysvětlena. Patrně proto, že ani nemůže být.

Přízrak je film s výbornou atmosférou a trefnou hudbou, který také tvrdí, že čas po smrti plyne mnohem rychleji, takže než se otočíte nebo přejdete z jedné místnosti do druhé, klidně může uplynout několik dnů, ne-li týdnů. Tohle pro změnu připomene 2001: Vesmírnou Odyseu, na jejíž kultovní status to Přízrak pravděpodobně nikdy nedotáhne, přestože jeho myšlenka, resp. myšlenky jsou podané ještě srozumitelněji, než jak tomu je u Kubrickova bijáku. Jeho kolega David Lowery si obhájí i ten „ořezaný“ formát, protože díky němu se duch v záběru často stává naprosto dominantní postavou (na rozdíl od Tár, kde dá někdy práci si ho všimnout). Jeho „prostěradlové“ a přitom pochopitelné ztvárnění mě zaujalo, už když jsem poprvé viděl v roce 2017 plakát v souvislosti s uvedením filmu za účasti tvůrců v Karlových Varech. Do běžné distribuce se u nás nikdy nedostal, nicméně teď je k dispozici na Blu-ray a to sedm roků trvající čekání na zhlédnutí rozhodně stálo za to.

P.S.: V bonusové sekci na Blu-ray se nachází VYNECHANÁ SCÉNA, která se do finálního sestřihu nedostala správně. Pětiminutový film o filmu nazvaný A COMPOSER'S STORY přinese několik zajímavých informací, ovšem ne tolik jako dvacetiminutový dokumentík A GHOST STORY AND THE INEVITABLE PASSING OF TIME, a samozřejmě taky KOMENTÁŘ, o který se postarali režisér David Lowery, kameraman Andrew Droz Palermo, skladatel Daniel Hart a architektka Jade Healy. 

FOTO: cinema.de