O co jde? Janet van Dyne se po třiceti rokách vrátila z kvantové říše, tudíž to tam dobře zná. To se bude hodit, protože její dcera stále chodí se Scottem Langem, který má dceru Cassie (Kathryn Newton), které je teď osmnáct. Sice jí to neopravňuje k vědeckému experimentování s vysíláním signálu do jiných světů, přesto právě tohle dělá. Záhy jsou tedy Scott, Hope, Janet, Cassie a Hank Pym přeneseni zpět do kvantové říše, kde se zásahem osudu rozdělí tak, že Scott zůstane s Cassie. Janet se opět setká s kamarádem Krylarem (Bill Murray), který byl možná více, než kamarádem. V každém případě tohle teď není dobré místo na pobývání, jelikož tady vládne Kang Dobyvatel, jenž hodlá dále expandovat. Nebo něco v tom smyslu.
Někteří z těch tvůrců, kteří se Marvelovkám věnují dlouhodobě, jej považují za nejvíc nejnebezpečnějšího záporáka, což musí být nějaký nepovedený vtip, který snad ani nemůže být dále od pravdy. Respekt nevzbuzuje ani svým vzhledem (na rozdíl třeba od Gorra Zabijáka bohů), ani svým počínáním. Ztvárňuje ho Jonathan Majors, tak jako v seriálu Loki. Tohle však není otázka obsazení, protože s tím, jak je tahle figura napsaná, by z ní neudělal hrozivého záporáka ani Josh Brolin, který coby Thanos teprve nastavil laťku hodně vysoko. Ne proto, že měl ke svému řádění k dispozici dva filmy, nýbrž kvůli tomu, že za něj hovořily jeho temné skutky místo planých řečí. Kangovy schopnosti dělat kejkle s časem nás měly zanechat v němém úžasu. Místo toho nostalgicky zavzpomínáme ani tak ne na Čarodějovy hodiny jako na Saschu Barona Cohena v Alence v Říši divů: Za zrcadlem.
Ant-Man a Wasp: Quantumania zároveň evidentně doplácí na to, že vedle těch důležitých postav neuvádí žádnou zajímavou vedlejší, jakými byli například Ghost (Hannah John-Kamen) či Luis (Michael Peña), jejichž absence byla pro změnu odůvodněna tím, že se mimo náš svět přesováme prakticky na úplném začátku, což se takhle po zhlédnutí filmu dá označit za další nedobré rozhodnutí. Štěstí, že sledovat Michaela Douglase zabořovat ruce do rosolovitých blobů, aby mohl řídit loď, se při vzpomínce na dramatické role v jeho filmografii jen tak neomrzí. A rovněž potěší, že Michelle Pfeiffer de facto jako jediná přizpůsobila svůj projev závažnosti celé situace (když už tedy musela být nehumorná), čímž na sebe vlastně nenuceně strhává pozornost. Pořád ale platí, že je to film Ant-Mana, tj. Paula Rudda, jakkoli mu scenáristé pranic nepomáhají tím, že sahají k takové současné mantře hollywoodských blockbusterů, která praví, že „když nevíš, jak vystavět příběh, lhostejno jakého žánru, udělej to tak, aby se z větší části točil kolem otce a jeho potomka.“ Někde to pořád funguje, leč tady nikoli.
FOTO: Falcon