V roce 2154 dorazil na tohle od Země nesmírně vzdálené místo (kdybychom cestovali rychlostí světla, dorazíme tam za čtyři roky) zraněný bývalý mariňák Jake Sully, protože mohl pokračovat ve šlépějích svého zavražděného bratra-dvojčete Tommyho. Díky původně pro něj připravenému avataru (tělu, které ovládá pomocí mysli a které bylo vytvořeno tak, aby odpovídalo tělům příslušníků a příslušnic humanoidní domorodé rasy Na'vi) se bude moct Jake znovu rozeběhnout a seznámit s kulturou místních obvyvatel, kteří žijí v souladu s přebohatým okolním ekosystémem. Zamiluje se do na'vijské krásky Neytiri, která jeho lásku opětuje a po provedení rituálu už nebude své lidské tělo potřebovat. 

 

Od té doby uběhlo už tolik času, že se stal čtyřnásobným otcem. Vedle tří vlastních dětí - synů Neteyama, Lo'aka a malé Tuk - si s Neytiri osvojili Kiri, která jest dcerou Dr. Grace Augustineové. Přestože se pohybujeme ve 22. století, její zrození rovná se tak trochu záhadě. Teď je jí čtrnáct pozemských roků a rozhodně je výjimečná. Ne tím, že má, vcelku logicky, pět prstů, zatímco původní Na'vi mají čtyři. A ne tím, že by byla pohrdavá jako Negasonic Teenage Warhead z Deadpoola. Její jinakosti a úžasných schopností by nepochybně nebylo, nebýt matčiny dobrosrdečnosti a jejího respektu k přírodě, stejně jako faktu, že už není mezi živými a splynula s Eywou, tedy s božstvem, které na rozdíl od většiny lidských není fiktivního rázu. 

 

Proto byl celkem geniální nápad, aby tuhle postavu znovu hrála Sigourney Weaver, přestože už v roce 1986 porazila vetřelčí královnu. James Cameron do Avatar: The Way of Water vůbec zakomponoval více i méně nápadné odkazy a narážky na svoje předchozí počiny. Kromě Vetřelců jde především o Titanic, Terminátora 2, Propast, podvodní dokument Tajemné hlubiny, ba dokonce i krátkometrážní sci-fi Xenogenesis z roku 1978 (ke zhlédnutí tady) - jak díky strojům, tak díky faktu, že se v ní objevuje žena s namodralou kůží, kterou režisér zvolil poté, co mu jeho matka Shirley vyprávěla svůj sen, kdy se jí zdálo o modré bohyni se šesti ňadry. 
 

 










 

A jak dokládá minulý odstavec, neexistuje jiný filmař, který by natočil nikoli jedno, nýbrž hned dvě pokračování, která jsou obecně považována za zdařilejší než originál. Že tuhle disciplínu ovládá výborně, dokazuje i tentokrát. Jelikož zatímco ostatní (včetně Marvelovek) často staví příběh na tom, co fungovalo v jedničce, sedmašedesátiletý vizionář se stále dívá dopředu, a proto nabízí jak výrazný upgrade postav, tak inovace v rámci příběhu, přičemž k originálu se vrací spíše jenom pro připomenutí důležitých faktů, případně teď u Avatar: The Way of Water taky z určité nostalgie. Přeci jen třináct roků je třináct roků ...

 

Na jedničku nechává vzpomenout i skvělá hudba legendárního Jamese Hornera, po kterém převzal otěže jeho kamarád Simon Franglen, spolupodepsaný i pod písní I See You z první části a vlatně také pod My Heart Will Go On z Titaniku. Mimochodem, song ke dvojce nazpíval Kanaďan, co si říká The Weeknd a nutno dodat, že co do kvality zaostává jak za Leonou Lewis, tak nepřekvapivě za Céline Dion. A vlastně rovněž za Zoe Saldanou, která v závěru filmu zazpívá v jedné z řady velmi působivých scén. Ostatně filmografie Jamese Camerona je přece plná "WOW momentů". 

 

Najdeme je i v Pravdivých lžích (scéna s koněm, scéna se stíhačkou). A samozřejmě v Propasti při záchraně Buda, kdy srdíčko milovníků a milovnic sci-fi pořádně zaplesá. Tam se jedná o vskutku povznášející sekvenci, tak jako v případě Avataru: The Way of Water při Lo'akově plavání s Payakanem (obdoba pozemské velryby). Funguje jako dokonalá ukázka eskapismu, neboť se během ní dá spolehlivě zapomenout na všechny starosti všedního dne. Bývaly bychom vlastně ani nepotřebovali ty akční scény, jakkoli jsou krásně přehledné, naprosto velkolepé a filmařsky zkrátka servírované tak, jak je obvykle v hollywoodských blockbusterech nevídáme. Těžko soudit, nakolik to souvisí s faktem, že je možné film zhlédnout v HFR, neboli vysokorychlostní frekvenci, kde místo čtyřiadvaceti snímků za sekundu běží osmačtyřicet. 
 

 










 

V každém případě nejen technologie motion capture (s inovacemi ozkoušená už na Alitě: Battle Angel, leč tentokrát premiérově prováděná pod vodou), nýbrž i třetí rozměr dosáhnul takové úrovně, že není nijak složité zapomenout na to, že ve skutečnosti sedíme v kině. Díky novým Sony Venice kamerám je 3D zážitek ještě hlubší a tady ukazuje, že tenhle formát zdaleka není mrtvý. Jenom se k němu musí správně přistoupit. Neměl by tedy být pouhou atrakcí, naopak by měl sloužit příběhu. Konkrétně u Avatar: The Way of Water pak nehraje roli, jestli máme pocit, že jsme byli přeneseni na Pandoru, anebo že tvůrci natáčeli přímo tam. 

 

Jake se stal Torukem Makto a díky své statečnosti a chrabrosti, se kterou dovedl domorodé obyvatelstvo k vítězství nad Nebešťany, také Olo'eyktanem neboli vůdcem klanu Omaticaya. Společně s Neytiri a s dětmi si užívají prostředí lesa, dokud se nepřítel ze zpustošené planety Země nevrátí zpátky, aby drancoval a hnal se nikoli za unobtainiem, nýbrž za novou substancí zvanou amrita, která je díky svým účinkům ještě vzácnější a žádanější, než koření Melange v Duně. Bohužel k jejímu získání je nutné zabíjet tulkuny, tedy obří velryby - ještě větší, než tato, o které se teď hodně mluví v souvislosti s Oscary, na které bude určitě nominovaná i tahle podívaná. 

 

Nejen proto, že ač se řadí do žánru sci-fi, resp. fantasy, reflektuje současná témata. Vedle environmentálního, které se řešilo už minule a ve dvojce je servírováno ještě naléhavěji (nejen díky záběrům ze subjektivního pohledu Payakana), jde hlavně o téma rodiny, nicméně vedle toho taky o téma (e)migrace, neboť Jake je sice vůdcem klanu, ale zároveň i otcem a jako takový musí dbát na to, aby byla rodina v bezpečí. Projde tedy pro něj velmi pravděpodobně lehce ponižujícím rituálem, během kterého bude zbaven vůdcovství, aby mohl opustit svůj lid (včetně babičky Mo'at) a se svou ženou a čtyřmi dětmi zakotvit u klanu Metkayina ve Východním moři, který vedou Tonowari (Cliff Curtis) a jeho žena Ronal, rovněž mající potomky. Tady požádají o "Uturu" neboli o azyl. 
 

 










 

Zatímco minule hráli ty nejdůležitější postavy Na'vi v podstatě výhradně afroameričtí herci a herečky (a Wes Studi coby příslušník kmene Čerokíů), tentokrát mohla Ronal klidně ztvárnit Kate Winslet, kterou tedy po pětadvaceti rokách opět vidíme ve filmu Jamese Camerona, jenž po stejně dlouhé době přizval ke spolupráci kameramana Russella Carpentera, s nímž si řemeslně evidentně hodně rozumí. Nutno podotknout, že na nějakou snahu o korektnost Avatar: The Way of Water naštěstí vůbec nekouká. Že se v něm například objevuje generálka Ardmoreová s tváří herečky Edie Falco, má spíše souvislost s tím, že silné ženské postavy nepředstavují v režisérově filmografii žádný neobvyklý jev (viz Sarah Connorová, Ellen Ripleyová, Vasquezová, Rose DeWitt Bukaterová, Neytiri). 

 

Ardmoreová však není hlavní záporačkou, jelikož post zlosyna připadnul starému známému Milesi Quaritchovi, z něhož se stal recombinant neboli recom - avatar, do kterého byly vloženy vzpomínky mrtvého vojáka. Díky tomu se zase dočkáme velmi silných momentů. Třeba když Quaritch, snad na popud Parkera Selfridge (cameo Giovanniho Ribisiho), promlouvá ještě zaživa sám k sobě po smrti. Nebo když v lese natrefí na svoji kostru. Pro ostatní lidi by to byl patrně nesmírně silný moment, ovšem u něj akorát posiluje jeho nenávist k Na'vi a k Jakeovi Sullyovi. Nejedná se ale o jednoduché bezpáteřní hovado, které se musí chovat záporácky jenom proto, že prostě nějaký záporák v hollywoodských bijácích být musí. V jeden moment se možná ukáže, že ač už není člověk, trochu lidskosti v něm zbylo. Každopádně jeho představitel Stephen Lang dostal příležitost se vyřádit o dost víc než v jedničce. 
 

 










 

Nové postavy byly zakomponovány příhodně, ať už se bavíme o těch domorodých nebo lidských nebo těch, které jsou někde mezi, kam patří chlapec Spider, jenž byl tenkrát příliš malý na to, aby vydržel cestu zpátky v cryospánku. Do děje promluví ještě významněji, než by si patrně sám přál. Stane se součástí výživného mexického patu a vyvolá několik otázek, jaké by měla osvětlit trojka, na jejíž uvedení by mělo dojít už v roce 2024. Díky jeho účasti si můžeme překontrolovat, že interakce třímetrových CGI postav s těmi lidskými vyšla znovu nepřekvapivě na výbornou. Jinak i on je svým způsobem součástí rodiny, přičemž pro tu Jakeovu se James Cameron inspiroval svojí vlastní.  

 

Ostatně jeho předchozí tvorbou se prolínají osobní motivy i odkazy na jeho životní zkušenosti. V rámci Avatar franšízy jde o zmiňovanou ochranu životního prostředí. "Možná, že film, jako jen tenhle, může lidi přinutit, aby se začali o oceán zajímat. A možná se v tomhle směru trochu zamysleli. Nemyslím v tom smyslu, že pošlou deset dolarů organizaci Greenpeace. Myslím v tom, jak můžeme spolupracovat, abychom zachránili tuhle úžasnou, nádhernou věc, jakou právě tady na Zemi máme," řekl. Ale jde i o drobnosti. Kupříkladu, že první díl se odehrává rovné dvě století po roce, kdy se narodil. Ve dvojce, kdy zamíříme pod hladinu moře, se píše rok 2169, přičemž sám se začal aktivně potápět rovné dvě století předtím. Zmínit se dá i to, že narodil v srpnu, a proto měla Grace příjmení Augustine (v angličtině 'August' znamená 'srpen'). 

 

Dovedu si představit, že stejně jako já může mít kdekdo problém s tím, že ač sledujeme mimozemskou rasu, vypadá a chová se velmi, velmi lidsky. Jasně, tvůrci potřebují divákům a divačkám interakci s postavami nějak usnadnit, avšak když zamíří do takhle dalekého světa, může to narušit uvěřitelnost. Naštěstí ne až do takové míry jako u Muže z oceli. Přeci jen i na Pandoře jsou lesy a moře a rostliny a suchozemská zvířata a ryby, byť se od těch pozemských v něčem odlišují. Pak asi opravdu není divu, že se nesetkáme s tvory á la Příchozí, Paul, Útok na věžák, Tiché místo, It conquered the world (od Rogera Cormana, u kterého James začínal), Dark Star (debut Johna Carpentera, na jehož pozdější klasice Útěk z New Yorku dělal James matte painting neboli dokreslovačky) nebo Na hraně zítřka. Navíc, takhle daleko ještě nikdy lidská sonda, natož noha, nevkročila, takže nelze vyloučit, že se někde ve vesmíru nějaké takové těleso nachází, byť na něm kupříkladu jeden den patrně netrvá čtyřiadvacet hodin. 
 

 










 

A pravdou zůstává, že skutečnost, že se Neteyam, Lo'ak a Tuk chovají jako děti tady u nás, se dá snadno ospravedlnit a objasnit tím, že jejich otec na Zemi vyrůstal a svůj původ a některé zvyklosti nezapře ani po patnácti rokách na zcela jiné planetě. Takhle si snad všichni, kdo na film vyrazí, můžou při sledování říct buď "to dělají úplně jako naše děti", nebo "to dělají úplně jako já, když jsem byl(a) dítě". Ať už co se týče neposlušnosti, hašteřivosti či zjevně univerzální otázky "už tam budeme?". Takže rozhodně neplatí, že si tenhle očekávaný titul více užijí ti, kteří už jsou rodiči. Cílová skupina zůstává opravdu široká. 

 

V souvislosti s tím, co je uvedeno v předchozím odstavci, se nelze nepozastavit nad Jakeovou proměnou. Minule se sice pohyboval ve třímetrovém avataru, ale počínal si jako malé, roztěkané šestileté dítě, které zrovna spořádalo spoustu cukrovinek. Měl tudíž hodně energie, jenže ta šla ruku v ruce se zbrklostí. Teď se úplně zklidnil a je si vědom svojí velké zodpovědnosti. Současně nezapře svou mariňáckou minulost, a tak vychovává svoje děti (synové jsou podobní jak jemu, tak sobě navzájem, což může být v některých okamžicích trochu matoucí) pevnou rukou. Pandora přece může být nebezpečným místem i bez přítomnosti lidí, přestože se fauna a flora tváří býti propojená a v souladu - viz moment z jedničky, kde Neytiri po zabití zvířete poděkuje, jelikož přinese kmenu obživu. 
 

 










 

A když jde řeč o na'vijské krásce, kterou ztvárňuje nenahraditelná Zoe Saldana (a kterou inspirovala herečka Q'Orianka Quilcher), nelze si nevšimnout, že její povaha je do značné míry k té Jakeově protikladná. Neytiri se neřídí rozumem, nýbrž emocemi, což ji někdy může dostat do velikých potíží, nicméně to z ní zároveň dělá nesmírně zajímavou postavu. Jake ji často musí uklidňovat, ovšem to ještě neznamená, že by se nedočkala svého silného ženského hrdinského skutku - bez toho si přece počin od Jamese Camerona snad ani nejde představit. Čili jestli má Avatar: The Way of Water nějakou viditelnější slabinu, nejedná se o tu polidštěnost, jako o to, že se Jake a Neytiri proměnili de facto ve vedlejší postavy. 

 

Proti lidem provádějí záškodnické akce. Třeba přepadávání vlaku, což svého času na divokém západě dělávali už Butch Cassidy a Sundance Kid nebo Jesse James. Do toho má dlouhé vlasy a dredy a coby Na'vi dělá věci, které šéf studia 20th Century Fox tenkrát nechytře nazval "hippie bullshit". Jenže právě tyhle zvyklosti fungovaly, protože pomohly si udělat jasný obrázek o téhle mimozemské rase. A strůjce celého projektu za tohle rozšířené vykreslení letos dostal spoustu kladných zpráv od domorodých kmenů z celé planety, takže nemůže být nejmenších pochybností o tom, že šlo o správné rozhodnutí. 
 

 










 

Přestože to z logických důvodů nemohl být záměr, Avatar: The Way of Water předběhnul dobu rovněž v tom smyslu, že počínání lidí na cizí planetě v podstatě odráží současnou válku na Ukrajině. Při té invazi uboze ničí a dělají si neoprávěně a drze zálusk na něco, co jim nepatří. Určitě by bývalo mohlo být zajímavé se dozvědět, kdo konkrétně lidi na Pandoru znovu poslal, navzdory předchozímu výprasku od původních obyvatel, kteří byli v početní i technologické nevýhodě. Rozhodně to ale není důvod pro nějaké znepokojování se, jelikož James Cameron nabízí k této seriózní linii jakožto protiváhu momenty, které napovídají, že si i v sedmašedesáti uchoval dost ze své klukovské dobrodružné povahy. 

 

Avatar: The Way of Water je evidentně o dost jiný, než ostatní současné hollywoodské filmy. Určitě není jízdou, při které bychom ve velkém předvídali, častokrát jenom tušíme, co se bude dít v následujících minutách. A že se pořád něco děje. A věci dávají smysl, takže netřeba se zalekávat tříhodinové stopáže. Naopak je nesmírně pravděpodobné, že "Avatar Syndrome" opět zafunguje, takže se leckteří diváci a divačky znovu vypraví na Pandoru vícekrát a budou posmutnělí z toho, že není skutečná. Jak její ekosystém, tak lidské stroje mají vědecký základ, jelikož trojnásobný držitel Oscara vlastně nenatáčí filmy žánru Science Fiction, nýbrž Science Fact. Vedle toho nepřekvapivě dojde na řadu emotivních momentů, které fungují i proto, že režisér dobře ví, jak pracovat s časem. Celkově vzato to v hodnocení není úplně čistá desítka, ale prostě nelze neocenit, že Avatar: The Way of Water místy do značné míry stírá rozdíl mezi realitou a filmem. 

P. S.: V případě českého dabingu namluvili postavy stejní herci a stejné herečky.
 

FOTO: Falcon