Autor této biografie Marc Eliot (zní to trochu jako pseudonym) se vzhledem ke svým předchozím knihám tvářil býti velmi poctivým shromažďovatelem informací i z míst, na kterých by jiní odmítli pátrat, aby si zjednodušili práci. Na této monografii, která vznikla v roce 2012, je znát, že sestavení Douglasova příběhu bylo poměrně náročné, ale současně se nelze ubránit dojmu, že zvolil stejný přístup jako u nás Petr Čermák, který podle mínění těch, o nichž bez jejich souhlasu píše, vesměs „jenom vyzobává z rozhovorů jejich odpovědi, a pak se rozepisuje o tom, jak to asi dotyčný/dotyčná mysleli.“ Eventuálně staví do popředí druhořadé informace.

V tomto případě donekonečna opakuje reálně nepodloženou zprávu o tom, že pro Michaela bylo strašně těžké mít známého otce, jelikož se obával, že zůstane v jeho stínu, jak už to tak v případě potomků slavných bývá. Takováto rivalita je u nás známá u Svěrákových. U Douglasových možná byla, ale neměla by být nutně zmiňována téměř při každé příležitosti, neboť potom nemusí mít patřičné vyznění ani taková událost, jakou představuje zisk Oscara nebo Zlatého glóbu. Za čtyři roky osmdesátiletý filmař se úplně nejcennější sošky dočkal dvakrát - podruhé za ztvárnění Gordona Gecka ve výživném dramatu Olivera Stonea s názvem Wall Street, poprvé samozřejmě coby producent Přeletu nad kukaččím hnízdem. 

 










 

Film Miloše Formana se přeci jen v knize dočká obsáhlejšího vyprávění o původu vzniku, včetně toho, jak se k režii dostal zrovna český emigrant, v té době v Americe pořád ještě nepříliš známý. Dokonalá příprava a pobyt v nesvobodné zemi se ukázaly býti ideálními předpoklady pro to, aby se zrodil počin, na který se bude dlouhé roky vzpomínat. Přes obsazení nebo natáčecí lokaci se dostaneme až k slavostnímu udílení cen Akademie, kde Přelet nad kukaččím hnízdem napodobil dílo Stalo se jedné noci a získal tzv. Big Five, nikoli Big Four, jak píše Eliot! Protože toliko nejlepší film nenatočíte bez nejlepšího režiséra, nejlepší herečky, nejlepšího herce, a také bez nejlepšího scénáře! 

Postupem času - soudě také podle skromných, povětšinou obecně sdílených hodnocení konkrétních bijáků, se nelze zbavit dojmu, že autor ani tak nemá vztah k filmu, jako spíše k osobnostem, které jsou zrovna v kurzu, protože takové zvyšují prodejnost i neposvěcených životopisů. John Wayne, Charlton Heston, Clint Eastwood, Steve McQueen, Jimmy Stewart, Jack Nicholson nebo právě Michael Douglas jsou herci natolik výjimeční, že se o nich dá napsat kdykoli a úspěch je pořád zaručen. Pochopitelně nemusí být od věci chytnout se příležitosti a věnovat se rovněž lidem z jiných oborů. Kupříkladu Erin Brockovich, jejíž biografii Eliot dotvořil nedlouho po úspěchu tohoto snímku Stevena Soderbergha s Julií Roberts v hlavní roli. 

Nic proti takovému přístupu, ale když nechci jenom parazitovat, musím přece předložit kvalitní práci. Takovou, aby čtenáři a čtenářky neměli při čtení pocit, že si v některých souvislostech jakožto autor sám nejsem jistý tím, jak to bylo doopravdy. Případně aby si neuvědomili, že se nedočetli nic, co by nenašli na internetu. Stejně tak nepůsobí dobře, když se při předkládání informací o vztazích s přítelkyněmi a manželkami odvolává autor na „zaručeně spolehlivý zdroj, který si nepřeje být jmenován." Tohle by mělo být považováno za naprosto korektní a oprávěné pouze v případě publikací, jako například Historie organizovaného zločinu od Davida Southwella, kde by za to mohla dotyčným fakticky hrozit těžká újma na zdraví. V jiných případech hraničí „spolehlivé nejmenované zdroje" s bulvárem.

Ale najdeme tady i dobré věci. Vcelku vítaná je kapitolka o Michaelových rodičích, tj. Dianě a Kirkovi, který se narodil v roce 1916 jako Issur Danielovitch a svůj debut si odbyl v roce 1946 v noirovém dramatu Podivná lásky Marthy Iversové, k čemuž mu dopomohla známost s Lauren Bacall (k ženám měl Kirk vůbec vždycky velice vřelý vztah). Nicméně ani tady si Eliot neodpustí senzační zprávu o tom, že se s Dianou hádali mimo jiné o případu Sacco a Vanzetti, o kterém byl natočen film, k němuž nazpívala při spolupráci s Enniem Morriconem všeříkající písničku respektovaná Joan Baez. Na malého Michaela a jeho bratra Joela hádky neměly dobrý vliv a rodiče se odzicili. Mrzuté. Naopak spíše úsměvně vyznívá epizodka o ježdění ve vláčku na Disneyho pozemcích, čehož pak slovutný Walt poněkud zneužil. 

 










 

Dále nechybí sekvence o thrilleru Čínský syndrom, který by dost možná upadnul v zapomnění, nebýt toho, že dvanáct dnů po premiéře došlo k havárii pensylvánské elektrárny Three Mile Island. Následky sice nebyly až tak kolosální, jako o osm roků později v Černobylu, ale přesto šlo o důrazné varování. Dost prostoru je věnováno Honbě za diamantem a vlastně také tomuto pokračování. Nevznikly by bez scenáristky Diane Thomas, která měla našlápnuto k mimořádně úspěšné kariéře, nebýt toho, že jí Douglas poděkoval zakoupením nadupaného Porsche ... V knize se dočteme o dalších pozoruhodných jedincích, ženy nevyjímaje. Namátkou uveďme Sherry Lansing, Hala Wallise, Andrého de Totha, Josepha Levinea, Alex Forrest, Mikea Morrella, Loredana Romito, Raye Starka nebo Pier Angeli. 

Také Osudová přitažlivost zaulala autora více, než některé jiné tituly. Ačkoli leckteré z těch, které Michael Douglas natočil ve druhé polovině osmdesátých a během devadesátých let se dají zasadit do širších souvislostí, včetně Války Roseových, Základního instinktu (pozornost upoutává především TA SCÉNA s Sharon Stone), Skandálního odhalení, Volného pádu a opomenout nesmíme Traffic – Nadvládu gangů. A to hlavně kvůli roztržkám s manželkou Diandrou, poslední zmíněný pak kvůli synovi Cameronovi. Kdyby Marc Eliot mapoval profesní život tak podrobně, jako ten osobní, určitě by býval udělal mnohem lépe.

Nebudou opomenuty odvykačka, tahanice s bývalou manželkou, její žárlivost, drobné aférky, synova závislost, zmínky o (ne)vlastních sourozencích a dalších, pro změnu vlastních dětech. Dále okolnosti seznámení s Catherine Zeta-Jones, kterou hodlal údajně vtipně sbalit tím, že jí řekl, že by chtěl být otcem jejích dětí. Několik stránek se točí kolem svatby, stanovené na 18. 11. 2000. Ale zároveň dojde na to, že Kirk přežil pád vrtulníku a že se po prodělané mrtvici dokázal dát znovu dohromady. Všichni společně tedy přeci jen natočili rodinnou podívanou Tak to chodí. Rodinnou v tom smyslu, že má nastavovat zrcadlo skutečnosti. Tak trochu jako JCVD (s Jean-Claudem Van Dammem, o němž se tady píše pouze jako o Claudeovi Van Dammeovi), Na zlatém jezeře (Henry a Jane Fonda) nebo U moře (Angelina Jolie a Brad Pitt). Akorát Douglasovi se – na rozdíl od ostatních vyjmenovaných – rozhodli pro komedii.

Co vtipné není, jsou překlepy, pochybné překlady a prazvláštní tvrzení, co v této knize najdeme. Natrefíme kupříkladu na jména Karl Mladen, Frederick Fellini, Robert Ebert, Russell Crow, Wesley Snipe. V jeden moment dojde k záměně Robina a Robbieho Williamse. Několikrát k filmu přiřadí nesprávný rok – třeba Osobní strážce s Whitney Houston a Kevinem Costnerem fakticky nevzniknul  roce 1972, nýbrž až o dvacet roků později. Odstavce týkající se Starmana jsou dosti zcestné, tak jako zakomponování Gándhího. Dobré by taky bylo si uvědomit, že Tenkrát na západě a Tenkrát v Americe jsou dva zcela rozdílné projekty! To samé Záblesk a Osvícení. A kolikpak z vás vidělo snímek Indiana Jones a poslední křižák?

 










 

Skloňování podstaných a přídavných jmen se občas rovněž jeví býti nepřekonatelnou překážkou. Stejně jako slovní a jiné obraty. Nebo jsou Přelet nad kukaččím hnízdem a Čínský syndrom opravdu dva nejúspěšnější počiny 70. let? A v těch osmdesátých skutečně nezazněla slavnější replika, než „Nedovolím, abys mě přehlížel“? Taky můžeme zjistit, že až film S nasazením života proslavil Clinta Eastwooda, a u Vyvolávače deště pro změnu stojí, že ho natočil ‚nadaný‘ Francis Ford Coppola. Těžko soudit, jestli je fér v plné vážnosti tohle prohlásit zrovna o v té době bezmála šedesátiletém režisérovi, který už čtvrt století předtím stvořil film filmů. Je fakt, že některé uvedené skutečnosti jdou spíše za překladatelem. Pravdou také zůstává, že ledacos se dá odpustit, kromě zkomolení jména osobnosti či názvu filmu. V publikacích podobného typu se to stává častěji, než by bylo záhodno. Kniha přece není internetový článek!

Kniha Michael Douglas poněkud prohloubila nedůvěru v neoficiální/neautorizované biografie. Na druhou stranu ani ve filmech o slavných lidech se tvůrci povětšinou nedrží událostí striktně tak, jak se opravdu odehrály. Současně pochybuju, že by Michael dokola řešil, že je Kirkovým synem. Spoustu z toho, co dokázal, totiž uskutečnil i bez jeho vlivu. Svou roli někdy sehrály šťastné okolnosti, nicméně tak už to holt chodívá nejen ve světě stříbrného plátna. V tomto případě syn svého otce v kariéře patrně ještě předčil. Ale Michael Douglas rozhodně zůstane úspěšným hercem a producentem, jehož filmová tvorba zasluhuje uznání. Jedna rozporuplná kniha na tomhle přece nic nezmění.


RECENZE NA FILM STRÁŽCE JE K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de, dobre-knihy.cz