Autor Zdeněk Hudec se podepsal už pod monografii o Samu Peckinpahovi, který u nás zůstává poměrně nedoceněný, přestože si v Ostermanově víkendu, jeho posledním filmu, zahrál Jan Tříška. „Krvavý Sam“ natočil celkem čtrnáct celovečeráků, tedy stejný počet jako Verhoeven. Jeho patnáctý biják o lesbické jeptišce Benedettě Carlini by měl zamířit do kin v příštím roce. Kniha o Paulu Verhoevenovi je tenčí než tato o Samu Peckinpahovi, u něhož autor z různých pramenů poskládal i podrobný životopis. Dobře si pamatuju, že jsem ji s velkým nadšením kupoval v listopadu 2010, jelikož se jedná o jednoho z mých deseti nejoblíbenějších režisérů.

Uvedený autor tady i tam rozebírá režisérovu tvorbu do detailů, přičemž se nevyhýbá odkazům na jiné obory – např. na malířství nebo filozofii. Zároveň nešetří poznámkami k daným myšlenkám, které se ale nacházejí ve druhé polovině knihy, čili se čtenáři a čtenářky (s vědomím, že ani Paul, ani Sam rozhodně pro holky nenatáčeli) nevyhnou častému listování. Určitě by bývalo bylo lepší, kdyby se poznámka objevovala pod čarou na stejné stránce, byť by to nebylo snadné. S ohledem na to, že jejich počet šplhá k několika stovkám!

Jestli se vám dostala do ruky zmíněná práce o Samu Peckinpahovi, tak už budete vědět, co očekávat od této. V jistém směru ovšem udělal Luděk Hudec, jinak vysokoškolský pedagog se zaměřením na film, výrazný krok kupředu. Tam totiž v hojné míře využíval cizí a málo používaná, ba někdy dokonce i vymyšlená slova! Tentokrát se jim ve větší míře vyhýbá, ačkoli se najdou situace, kdy si místo prostého ‚rouhačský‘ neodpustí napsat ‚blasfemický‘ apod. Jasně, jakožto autor-teoretik na to má samozřejmě plné právo, ale je třeba si uvědomit, že takovéto výrazy knize na intelektuálnosti nepřidávají. (Nebo jestli všichni běžně používáte slova jako perzifláž, šosácký, axiologie, šalebný či signován, tak se omlouvám.)

 










 

Pro edici Filmoví tvůrci by se jistě našla celá řada režisérů. Filmografie dvaaosmdesátiletého Paula Verhoevena se vyznačuje díly, jaké mnozí považují za kontroverzní. Ty v Holandsku natočené nevyjímaje (nejen Dívka Keetje Tippel, Černá kniha, Elle). Především kvůli cynismu, sarkasmu, naturalisticky explicitnímu zobrazování násilí a sexu, jelikož se nebojí jít za „navyknutou hranici“. Přitom chce spíše klást otázky a to i ohledně náboženství, neboť jest prakticky už od mládí fascinován postavou Ježíše Krista, o kterém chtěl natočit film a kterému taky věnoval jednu ze svých dvou knih. Tato je rozdělena na dvě části – v první se autor jednotlivě věnuje režisérovým projektům, včetně krátkometrážních školních cvičení. Vedle popisu děje zahrne i tehdejší ohlasy, ty tuzemské nevyjímaje. Nechybějí tedy citace z hlubokomyslných úvah českých recenzentů z 90. let.

Nezůstane zatajeno, kteří režiséři jej nejvíce ovlivnili. A taky se mimochodem dozvíme, že Sharon Stone byla při natáčení Základního instinktu (recenze tady) „nástraha“, které bylo těžké nepodlehnout, což ostatně není žádné překvapení. Tímhle erotickým thrillerem vlastně skončila jeho vyloženě úspěšná americká éra. Čítající počiny Robocop, který na rozdíl od Terminátora představuje nekompromisně satirický kousek (tj. nejde o varování před užíváním moderních technologií). Dále Total Recall, ve kterém se opět jedná o hledání identity a vlastně se v něm objevuje i pro Verhoevena rovněž typická možnost volby.

Zbývající tři hollywoodské projekty už takový úspěch nezaznamenaly. Zřejmě proto, že nebyly zcela pochopeny. Kdyby existovala možnost přenést knihu Paul Verhoeven a jeho filmy zpět v čase třeba do roku 1993, tak by to s velkou pravděpodobností dopadlo všechno jinak. Hvězdná pěchota by nebyla chápána jako fašistický snímek. A taky u Muže bez stínu by bylo znatelnější, že pouze využívá žánru sci-fi k nastolení tématu, které rozhodně stojí za zamyšlení. Dvacet roků po premiéře, kdy technologie pokročily a svět s přibývajícími civilizačními problémy je čím dál uspěchanější a nestabilnější, možná ještě naléhavěji.

 










 

Samostatnou kapitolku zasluhují Showgirls, jež považuju za mistrovské dílo! Je jasné, že není nic snadnějšího, než jej odsoudit do jakožto umělý, hloupý, absurdní odpad, ve kterém všichni nepříjemně přehrávají. Přitom se jedná o libový příspěvek ke Campy stylu, který se bere vážně, ale přitom je naivní, absurdní, groteskní, balancující na hranici kýče a parodie. Takové dílo je pak považováno za dobré z toho důvodu, že je tolik příšerné. Showgirls, o nichž se Verhoeven rozepsal ve své druhé knize, rozhodně stojí za zhlédnutí (jak herečky, tak film) a rozbor v této publikaci zasazuje po nakoukání filmový zážitek z nich do širších souvislostí. Ostatně to platí i pro skoro všechny ostatní režisérovy projekty.

Paul Verhoeven a jeho filmy je kniha, jejíž druhá část nazvaná „Nad filmy Paula Verhoevena“ jest rozdělena do pěti všeříkajících kapitol – Ježíš a náboženství; Sex, násilí, campy naturalismus; Mezi realitou a fikcí: Zrcadla a klamná narace; Přežít: Chaos historie a mizení hrdinského principu v dějinách; Společnost, ideologie, politika. U podrobného textu, který svou detailností občas zachází až do extrémů, nechybějí fotky toho, o čem se zrovna na příslušných stránkách píše. A sem tam se dočkáme i nějaké té (veselé) příhody z natáčení. Tahle kniha, která musela zabrat měsíce poctivé práce, určitě není pro každého, ale na druhou stranu pomůže v jistém smyslu k extenzi obzorů, jelikož v ní uvedené ostentativní analýzy a postupy a myšlenky se dají v perfekcionistickém a implementárním kontextu imperativně i edukativně aplikovat nejen na Paula Verhoevena a jeho filmy. Opravdu, nemyslím to nijak sardonicky!

KNIHA JE PATRNĚ NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI V E-SHOPU DOBRE-KNIHY.CZ

FOTO: dobre-knihy.cz, cinema.de