Začíná ani tak ne mottem, jako spíše jakousi předmluvou či preambulí v tom smyslu, že „Kid přináší úsměv a snad i slzu“. Je pravda, že když jsem ho viděl poprvé cca před třinácti čtrnácti rokama, dojímal mě poměrně dost. Letos na mě v tomto směru zapůsobily prakticky jenom dva momenty – s lístečkem, který u chlapce zanechala jeho matka, a když zoufalého klučinu odváží „sociálka“. Ale to může být způsobeno tím, že jsem aktuálně poněkud otupělý ze sledování zombiáren v minulých dnech (viz Noc oživlých mrtvol, Úsvit mrtvých, Země mrtvých, Deník mrtvých, Armáda mrtvých, Mrtví neumírají, Zombi 2 plus tato kniha k tomu).

Ale stejně mě to docela překvapilo, že na mě film už napodruhé nezapůsobil více, jelikož Charlie Chaplin uměl – na rozdíl od Bustera Keatona – umě zkombinovat doják s komedií. Tentokrát jsem se, pravda, spíše než na Charlieho ždímání emocí soustředil na ty vtipné věci, kterých v Kidovi najdeme pochopitelně několik – počáteční přehazování si chlapce; vyměňování oken a odkopávání chlapce, aby nedošlo k odhalení podvodu; flirtování s četníkovou ženou, udílení pokynů během dětského boxerského mače, který je vlastně celkem zábavný, byť taky neúměrně dlouhý. A to tehdy, když se jeho aktéry stanou dospělí. Charlie víckrát přichází s nečekanými nápady, na rozdíl třeba od grotesky Chaplin boxerem, která jest v podstatě obyčejnou vybíjenou bez nějakého přesahu.

Samozřejmě to, že autor začínal s groteskami, v nichž se nezdráhal zběsilejších kaskadérských kousků, nezapřel ani ve své pozdější tvorbě (např. Světla velkoměsta). A jeho středometrážní nebo celovečerní projekty se od ostatních komedií své doby liší, v naprosté většině případů v dobrém slova smyslu. Jednou z výjimek bude Hraběnka z Hongkongu, které příliš neprospělo, že se potkali dva tvrdohlaví paličáci, tj. Charlie Chaplin a Marlon Brando, kteří měli na některé aspekty natáčení značně jiný názor. A určitě nebude úplně od věci zmínit ještě životopisný počin Chaplin. S informacemi uvedenými v tomto odstavci sice souvisí pouze částečně, ale to nic nemění na tom, že je naprosto skvělý!

 










 

A takový je i malý Jackie Coogan, jenž si tady diváky a hlavně divačky získá okamžitě. Na rozdíl od Shirley Temple se však nestal národním pokladem, což není zrovna fér. Ani v Kidovi pak nechybí Charlieho častá o okouzlující spolupracovnice Edna Purviance v roli chlapcovi matky, která si projde velice pestrým obloukem. A k Charlieho stvoření a ztvárnění kultovní postavy Tuláka asi netřeba nic dalšího dodávat, protože kostým a charakter mluví samy za sebe. Prostě jedna z nejikoničtějších figur, jakou jsme kdy na stříbrném plátně mohli spatřit a jaká s přehledem přežívá už po generace.

Rozhodně nelze nezmínit některé výrazové prostředky, jakými rodák z Londýna obohatil filmovou řeč až do současnosti – nejen viz sekvence z říše snů, ve které se setkáváme s anděly a čerty, a kterou jakoby do jisté míry varioval Vojtěch Jasný v Až přijde kocour. Neexistence zvuku zkrátka nutila tvůrce k mnohem větší kreativitě, která navíc vyžadovala, aby bylo vše srozumitelně servírováno divákům a divačkám, kteří se v době před jedním stoletím stále teprve učili číst film. Na deitaly dbající Charlie byl v tomto směru geniální a z tvůrců němé éry se mu vyrovnali snad jenom F. W. Murnau (Východ slunce), Josef von Sternberg (Modrý anděl), Fritz Lang (Metropolis), Sergej Ejzenštejn (Křižník Potěmkin), Vsevolod Pudovkin (Matka), Georges Meliés (Cesta na Měsíc) a možná hrstička dalších.

Kid sice není dokonalý, ale přesto ukazuje v celé kráse kouzlo němého filmu! I doby počátku 20. let 20. století v USA přibližuje současnému obecenstvu poutavým a vlastně i edukativním způsobem. Ovšem současně se dá směle tvrdit, že předběhnul dobu, což se u Charlieho Chaplina nestalo jedinkrát. V o sedm roků mladším Cirkuse se projde paní s něčím, co nápadně připomíná mobilní telefon. V Kidovi není ona prozřetelnost z atraktivního ranku sci-fi. Podobná paralela souvisí s dítětem (narozeném během druhé světové války) herečky Joan Barry, u něhož se nikdy prokazatelně nepotvrdilo otcotvstí, leč přesto se o něj musel starat, byť tedy tím, že na něj musel jakožto slavná a úspěšná hvězda platit nemalou částku. Charlie Chaplin měl vžycky slabost pro ženy a někdy se to holt nevyplatilo. Na druhou stranu, během svého života musel čelit ještě horším příkořím (označení za komunistu v době mccarthismu) a se vším se vyrovnal obdivuhodně. Nakonec se dočkal zaslouženého uznání, protože se nesmazatelně zapsal do historie kinematografie. Filmy jako Kid jsou toho jasným důkazem.

KDE A KDY BUDE FILM KE ZHLÉDNUTÍ JE K DISPOZICI TADY

FOTO: cinema.de