Jiní ho naopak, bohužel, mnoho nepobrali. To platí jednak pro Kevina Eastmana, který sice spoluvytvořil Želvy ninja, jenže na zadní straně této knihy tvrdí, že George A. Romero natočil vedle Noci oživlých mrtvol taky Planetu opic!?! Jestli to má být nějaký vtípek, tak by ho nevymyslel ani Michelangelo. A ani by ho patrně vůbec nikdo nepochopil. Druhá věc půjde za překladatelem, který Úsvit mrtvých přeložil jako ‚Svítání (mrtvých)‘. V předmluvě Romero mimo jiné prozradí, co se stalo, když tenkrát jeli nabídnout scénář k Noci do New Yorku, a jaké filmy ho ovlivnily.

Nutno taky zmínit, že nebyl nejlepší nápad začínat zrovna povídkou ZATÁČKA MRTVÉHO MUŽE. Naštěstí se dá tvrdit, že je ze všech nejméně zdařilá. A to hlavně z toho důvodu, že chování postav je často zcela neadekvátní probíhající „zombie“ epidemii … Jinými slovy se postavy nechovají tak, jak by se chovali lidé z masa a kostí, ale chovají se prostě jako postavy v nějaké povídce. A to je ještě horší, než když se postavy ve filmu chovají jako postavy ve filmu. Svou nekvalitou se této povídce můžou rovnat z těch devatenácti (proč jich je zrovna tenhle počet?) snad jenom POKOJNÁ ZEM a závěrečná MANÉŽ.

Ovšem najdeme tady i velice povedené prácičky. Například POSLEDNÍ A NEJLEPŠÍ DEN JIMMYHO JAYE BAXTERA, která se dlouho tváří být zcela nemorální kvůli tomu, že hlavní hrdina jest militantní neonacistické hovado. Nicméně skutečnost, že se autor John Skipp možná snaží o lehké propojení s jinou z povídek, a pak samozřejmě hlavně a především úchvatný ironický závěr … Je pátá v pořadí a přinutí věřit tomu, že tahle knížka vskutku má něco do sebe, takže se začneme těšit na další čtení. Tím spíše, že hned tu šestou napsal sám George A. Romero! Nepopře, že byl výborným vypravěčem, avšak do příběhu jakoby zakomponoval svoje pozměněné (metaforické?) osobní prožitky, které rozlousknou vedle příbuzných snad jenom jeho nejvěrnější fanoušky a fanynky.

 

To RÁNA Z MILOSTI od Ryana Browna se sice neobešla bez hrstky nelogičností, ovšem nechybí v ní vcelku pozoruhodné twisty. Dojde na lásku, nenávist, pomstychtivost a další témata pro lidskou rasu typická. Velice precizní je rovněž VESMÍRNÝ ROZKLAD, který představuje záznam komunikace astronautů na ISS s vesmírným střediskem v Houstonu. Tuhle povídku, ve které kvůli výpadkům spojení chybí slova a ve které je žena odhodlanější a statečnější než muži, by tuplem neměli číst přecitlivělé povahy či lidi s PTSD! Opomenout nelze ani KŘIVÝ ZUB s Beauem a Deb Lynnovými a s bezva verandou u baráku. Celá je totiž precizně vyvedená v noirovém stylu a rozhodně nepostrádá přesah!

Dále tu máme vztahový OHEŇ, který z jistého pohledu nezapře, že ho napsala žena. Uvádím ho i přesto, že příběh končí v podstatě v polovině! Na druhou stranu velké plus za to, že mně připomněl film Hladoví, byť se to muselo obejít bez tamtoho papouška. DEN POTÉ se zase John A. Russo snaží vyprávět přímo jako film (ostatně všechny povídky by se daly zfilmovat, včetně Vesmírného rozkladu), resp. si můžeme připadat, jako bychom četli scénář. Ostatně s nimi má tento autor bohaté zkušenosti. :-) ZŮSTAŇ TADY CELÝ DEN nás zavede do zoo a přichystá si několik pozoruhodných myšlenek i hlášek. Jedná se o čtrnáctou povídečku, což znamená, že vůči brutalitám pramenícím ze zabíjení a požírání jsme po přečtení těch předchozích už dávno otupělí. 

Všichni autoři budou na úvod ve stručnosti představeni. Nejvíce si tím na sebe upletl bič tvůrce ZÁPISNÍKU Brian Keene, když tvrdí, že „jeho román The Rising je spolu s Živými mrtvými Roberta Kirmana a 28 dny poté Dannyho Boylea, velkou inspirací pro celou zombie popkulturu.“ Tak proto se o něm, na rozdíl od těchto dvou dalších jmenovaných děl, tak málo píše a proto podle něj nikdy nevzniknul žádný film! No, nicméně Keene nakonec jako prakticky jediný ze všech nepromrhal příležitost a vydal se nepatrně jiným směrem. Zbývající tři texty bohužel také za mnoho nestojí, třebaže se na problematiku oživlých mrtvých dívají z pohledu lidí z televizní branže nebo cirkusáků.

 

Přestože tahle kniha byla vydána v roce 2017, stejně jako mnohé starší filmové počiny na toto téma - znovu to musím zmínit - v něčem připomene současnou koronavirovou krizi – karanténa, panika, nouzový stav, …. Rovněž nákaza se šíří velice rychle, ovšem tady se projevuje neutuchajícím hladem po lidském mase. V knize, kde jsou povídky uváděné jak v ‚ich‘, tak v ‚er‘ formě, se však nikdo nechce zaobírat například tím, co se stane, až oživlí mrtví spořádají všechny živé (k proměně někdy stačí pouhé kousnutí, jindy ovšem mrtví vstávají i tehdy, když je třeba srazí auto). Pustí se do zvířat? A co až spořádají i je? Zamrzí, že se nenašlo víc tvůrců, kteří by zvolili nevšednější pohled. Na ten první to může vypadat, že „zombie“ subžánr – ať už se bavíme o filmu či literatuře – už nemůže, tak jako Rockyho/Creedova franšíza, nabídnout nic nového. Ale v případě oživlých mrtvol ještě ta neprozkoumaná území nepochybně existují.

Noc oživlých mrtvol vyšla v dobrém překladu, tedy kromě výše uvedené záměny Úsvitu za Svítání, a pak také skutečnosti, že originální název zní Nights of the living dead. Protože, ač by to tak asi mělo být, nečteme ve všech povídkách o stejné noci různě po světě. Někdy nechybí nadpřirozeno, někdy by to chtělo lépe definovat pravidla. Častěji také sklouzáváme k bizarnostem (co se stylu psaní týče, nikoli takových, jaké by se děly pod vlivem nastalé „zombie“ situace). V této souvislosti nelze nezmínit úvod čtvrté kapitoly, která začíná citací z románu Na větrné hůrce od Emily Brontëové. V povídkách se navíc až příliš často rozmáhá takový nešvar, kterým je otevřený konec. Na druhou stranu se tím zároveň potvrzuje prohlášení, že „současná literární scéna je nebezpečný místo.“

FOTO: naselakladatelstvi.cz, cinema.de