Následující dny budou u nás patřit zombiárnám. Deset roků předtím, než se
Všichni se musí postavit nepřátelské přesile jako Sedm statečných, nabízí se napsat. Akorát s tím rozdílem, že Calverovi kumpáni, když umřeli, zůstali mrtví. A další věc je, že v případě Noci oživlých mrtvol se v té sedmičce najdou stateční pouze dva. Ostatní jsou zbrklá, nevšímavá, nehybná, labilní a zbabělý. Duchapřítomně se chová pouze jeden – ten černoch, což bylo v době premiéry, tedy v roce 1968, ještě hodně neobvyklé, jelikož blaxploitation filmy se rojily až v následující dekádě. Přestože kinematografie tehdy existovala už přes 70 roků, vedle Nosferatu, symfonie hrůzy by se asi nenašlo mnoho dalších hororů, které by až tolik děsily. A to od doby premiéry až do dnešních dnů.
To je případ Noci oživlých mrtvol, která děsila tenkrát a v podstatě děsí dodnes. Do jisté míry za to může černobílé provedení, což zvláště při těch gore či pronásledovacích scénách zajišťuje hodně hustou a tísnivou atmosféru, jak jsme ostatně předtím mohli vidět kupříkladu v Karnevalu duší. Nicméně největší zásluha patří přístupu autora. Romerovi samozřejmě hrála významně do karet skutečnost, že tenhle svůj celovečerní debut uvedl do kin v roce zrušení cenzurního Haysova kodexu. Zápletka může trochu připomenout třeba Rio Bravo, nicméně autora rozhodně nelze podezřívat z toho, že by se jím chtěl inspirovat. Na rozdíl od Johna Carpentera, který Útok na 13. okrsek koncipoval i přímo jako poctu westernu Howarda Hawkse, který je jedním z jeho nejoblíbenějších titulů. Však také tenhle svůj druhý projekt stříhal pod pseudonymem John T. Chance, což je právě jméno postavy Johna Waynea v Rio Bravo.
Tím se trochu dostáváme k podobnosti Noci oživlých mrtvol se situací v současném světě. Ve filmu také zní z rádia a z televize opatření jako omezení osobního kontaktu či nutnost zůstat doma a k situaci se vyjadřují autority ... Koronavirus je svinstvo, ale když už bohužel musel zaútočit, neměnil mrtvé na krvelačné zombie. Kdyby tomu tak bylo, to by se asi i George A. Romero v hrobě obrátil. A kdyby tomu tak bylo a byl by ještě naživu, tak podobně jako se novináři vyptávali Scotta Z. Burnse, scenáristy Nákazy, jistě by všichni spěchali k Romerovi o radu. Tak je to holt nastavené. Vít Klusák taky – ať udělal dokument o čemkoli, dlouhé roky byl potom oslovován jako specialista na dané téma. Ale to už je jiný příběh.
Noc oživlých mrtvol je z větší části „o oživlých mrtvých bez oživlých mrtvých.“ Ti se totiž pohybují venku, zatímco my se na ně s lidmi chystáme uvnitř. Po tom začátečním útoku a mrtvole v domě nastane na delší dobu klid, což se dá svým způsobem charakterizovat jako ticho před bouří. Finále rozhodně stojí za to. I proto, že si režisér a spoluscenárista v jedné osobě schoval vedle očekávaných i jedno vpravdě nečekané a o to údernější překvapení. Mezitím se také párkrát mezi „ty věci“ podíváme a napětí funguje na výbornou. Z hlediska střihové skladby a zvuku se určitě dalo pár momentů i přes ten nízký rozpočet vylepšit, aby byly stejně účinné jako například ten special make-up. Nicméně i tak platí, že Noc oživlých mrtvol je nestárnoucí klasika a setsakramentsky povedený horor!
FOTO: cinema.de
