Zároveň ovšem veškerá klišé a očekávání částokrát staví na hlavu. Takže o překvapivé a zábavné momenty, které nutí k hlasitému smíchu, není nouze. Přestože zároveň nechybějí hluboce lidské emotivní situace, které především dojímají. Tohle je vždycky ošemetná záležitost a v historii nenajdeme zase tolik filmařů, kteří dokázali tu hranici upřímnosti (na úkor laciného citového vydírání) udržet vybalancovanou. Z českých luhů a hájů k takovým rozhodně patří Zdeněk Svěrák. Každopádně platí, že z tohoto úhlu pohledu tady Charlie netlačí až tolik na pilu jako třeba u Kida.
Druhá věc – a v tom by se od něj měli zvláště dnešní tvůrci komedií učit – že vždycky dokázal z dané situace vytěžit absolutní maximum, tj. i tehdy, kdy už obecenstvu připadá, že neexistuje gag či mezititulek, který by ji mohl posunout dál. Ve Světlech velkoměsta se takových situací objevuje v nějakých třiaosmdesáti minutách pět - socha, záchrana milionáře, večírek, oběd v práci, boxerský zápas. Všechny přitom slouží příběhu, protože tohle není groteska, ale nemohlo jich být víc, neboť bylo také nutné příběh posouvat až k tomu lehce rozpačitému a jakoby nedotaženému, předčasnému finále. Tam se určitě dalo pro větší prožitek ještě jednu scénu připsat.
Ačkoli je pravda, že už tak se tenhle počin výrazně prodražil. Nakonec to přineslo ovoce, protože zvukové efekty a vlastně i hudba naskytly příležitost pro další komické okamžiky (viz např. spolknutá píšťalka). Středobod samotného příběhu spočívá ve dvojím setkání. Jednak s milionářem, který když je napitý, je s každým kamarád. A naopak když je střízlivý, není kamarád s nikým. Jeho opilecká štědrost Tulákovi zajistila přízeň slepé květinářky (Virginia Cherrill), přičemž teď by jí a její babičce rád pomohl se zaplacením upomínky. Jenže šikovnosti zrovna mnoho nepobral …
Když srovnáme tohle dílo s Chaplinovými dřívějšími nebo s jinými tehdejšími skvosty (Metropolis, Východ slunce, Kabinet doktora Caligariho, Nosferatu, …), vyjde nám, že za nimi zaostává, co se řemeslné preciznosti týče. Kupříkladu v práci s časem, čímž nemám na mysli timing, si nepočíná v některých okamžicích zcela přesvědčivě (motání klubka, boháčova cesta do Evropy). Přesto se ve vyprávění neztrácíme. A hlavně – fakt je, že Charlieho tvorba není o preciznosti řemeslné, nýbrž obsahové. A v té zůstává v podstatě bezkonkurenční.
Světla velkoměsta nebudou nejlepším filmem legendárního komika, avšak pořád se jedná o výjimečnou podívanou, jaká v případě potřeby zaručeně zvedne náladu. I když ten happy end paradoxně trochu zamrzí, jelikož se přímo nabízelo, aby se ten milionář ze závěru vydával za květinářčina dobrodince a jednoduše ji sbalil na Tulákův úkor. Přesto v každém případě platí dvě věci: Zaprvé, že také se Světly velkoměsta Charlie předběhnul dobu, tj. zatímco v Cirkuse se projde osoba s mobilním telefonem, tentokrát položil základ moderního amerického wrestlingu. A druhá věc je, že Sir Charles Spencer Chaplin svou tvorbou výrazně ovlivnil Hollywood až do dnešních dnů.
FOTO: cinema.de