Asi netřeba nijak zvlášť upozorňovat, že letos to bohužel bude tento. Na úvod taky bude tradičně dobré uvést, že knihu jsem nečetl, ale o její existenci pochopitelně vím už dlouhou dobu. A taky vím, že byla ve své době poměrně odvážná (to se však tvrdí o celé řadě). A taky jsem věděl, že se v ní vyskytuje postava jménem Beth a že to s ní v jisté fázi nevypadá dobře, protože kvůli tomu strčil Joey v Přátelích tuhle knihu do mrazáku. Toto je její x-tá adaptace, přičemž ta první spatřila světlo světa už 103 roků zpátky, a ty zřejmě nejznámější, tj. tahle z roku 1994 a tahle z roku 1949, rovněž zajistily svým tvůrcům oscarové nominace, resp. v případě druhého zmíněného dokonce i jednu sošku za výpravu.

Nejnovější Malé ženy se uchází o vítězství v kategoriích Nejlepší hudba (troufám si tvrdit, že nejpozději do týdne po zhlédnutí filmu si ji bude málokdo pamatovat), Nejlepší návrhy kostýmů (hezké, avšak v mnoha počinech byly ještě hezčí), Nejlepší herečka ve vedlejší roli (Florence Pugh), Nejlepší hrečka v hlavní roli (Saoirse Ronan). Co se týče hereckých kategorií, nelze než zopakovat, že ta ve vedlejší roli naznačuje, že opravdu dobrých rolí pro herečky jest stále jako šafránu. Co se představitelky Jo týče, patří zjevně k velkým oblíbenkyním členů a členek Akademie filmového umění a věd – však byla také poprvé nominovaná už ve třinácti za Pokání. Ale v jejím podání už jsme rozhodně viděli pozoruhodnější představení (Brooklyn), přičemž za některé byla paradoxně opomenuta (Útěk ze Sibiře, Hanna, Byzantium – Upíří příběh, Mary, královna skotská).

 










 

A pak tu máme nominaci za Nejlepší adaptovaný scénář, kvůli jehož struktuře si scenáristka Greta Gerwig sama sobě coby režisérce nekompromisně naházela klacky pod nohy. Jasně, taková struktura se snadno píše, ale jakoby si neuvědomovala ten podstatný, ba klíčový vnější pohled. Na věci přece koukáte úplně jinak, když máte „inside look“. Protože každá mince má dvě strany, takže něco, co se vám může při vaší práci zdát naprosto jednoznačné, můžou jiní chápat zcela jinak. Tohle je zvláště u filmu strašně důležité. Jinými slovy, i Quentin Tarantino má přátele, kterým svoje scénáře předčítá kvůli zpětné vazbě! Vsadil bych nemalé peníze, že Greta Gerwig nic takového neudělala.

A navíc si ani ve střižně neuvědomila, jaké nešťastné rozhodnutí učinila. Film se totiž odehrává ve více časových rovinách, které sledujeme paralelně. A někteří se po zhlédnutí Malých žen nedokázali shodnout, jestli jsou dvě nebo tři … nebo jestli jich náhodou není ještě více. Jelikož v tomhle počinu se objevuje pouze jeden výrazný moment, o který by se svým způsobem dalo opřít, ačkoli i potom panuje v té jednotě času nejistota. Jinak sledujeme takové to holčičí povídání, které sem tam přepne do závažnější roviny.

Postavy mluví spíše současným jazykem, což do doby před více než 100 lety fakticky nezapadá. Například při rozhovorech Jo s matkou (jakkoli ji Laura Dern ztvárňuje bezva) by nebylo překvapením, kdyby některá z nich mimochodem zmínila Facebook nebo Tinder. Kdyby byla Jo mladší, patrně bychom si vyslechli rozhovor o první menstruaci, o tom, co je to láska, nebo o tom, jak přicházejí děti na svět. To samozřejmě není úplně výtka, protože výše uvedená Laura Dern by to nepochybně podala tak poutavě, že bychom si to rádi vyslechli.

 

Režisérce se však i kvůli těm zjednodušeně napsaným dialogům nepodařilo vytvořit dobovou atmosféru – na rozdíl třeba od Sofie Coppoly v Oklamaném. U několika scén mně neustále unikaly myšlenky k tomu, že venku za okny museli lock-upové zastavovat auta apod. Tohle se mně naposledy stalo někdy u nového Barbara Conana (a že jsem od té doby viděl dost špatných bijáků, které se neodehrávaly v současnosti!). Jasně, někdo/kdekdo může namítnout, že se mu na Malé ženy hezky koukalo. Jenže takových filmů existuje taky celá řada, takže to ještě není důvod, proč by měl být zrovna tenhle nominovaný na šest Oscarů!

Další nepříjemná skutečnost, kterou jsem v takové míře ve filmu (zvlášť v nějakém na cenu Akademie nominovaném) neviděl delší dobu, přestavuje návaznost pohybu. Ve smyslu: herečka má v rámci jedné scény v jednom záběru ruku nahoře, v dalším dole, pak zase nahoře. Všechny na sebe přitom přímo navazují, takže pokud by s ní takhle mávala, museli bychom to vidět. To samé komparzisté – rovněž nejsou pokaždé na správných místech. Později ještě dojde na moment, kdy Jo u postele Beth zavře oči. Když je otevře, sestra tam není. Seběhne dolů, kde ji uvidí, a taky dorazí otec a společně všichni slaví happy Vánoce. Někteří tvrdí, že to byl sen, jiní, že pouhá její představa. Kdyby platilo to druhé, nedávalo by to docela smysl. V porovnání s uvedenými předchozími a následujícími prohřešky jest zrovna tento „snový“ ale ten nejmenší.

Distribuční materiály hovoří o tématech jako vzepření se tradicím, postava Jo se stala inspirací pro spoustu žen na celém světě, pozitivní využítí komplikovanosti života, co obnáší být ženou, cesta za lepším životem, dosahování životních cílů, a že se ženy-čtenářky v různých fázích života ztotožňují s jinou ze sester … Bohužel všechna se kvůli tomu konceptu dvou časových rovin (pokud jsou tedy opravdu dvě) rozplynula. Tedy s výjimkou „podvolila se, ale přesto zůstává nezávislá,“ což nedává úplně nejlepší smysl. Kór když Meg, pro kterou by tohle mělo platit (ale rozhodně neplatí), ztvárnila Emma Watson – emancipovaná bojovnice za ženská práva. Florence Pugh si pak zahrála Amy, kterou všichni zbožňují, ačkoli její příběh se v té spleti sester poněkud ztrácí. Ještěže tady máme tetu Meryl!

 










 

Byl to ze strany Grety Gerwig trochu hollywoodský kalkul, že zrovna do role Beth obsadila nejméně známou herečku Elizu Scanlen, třebaže právě tahle postava „všechno chápe, aniž by opustila barák.“ Protože kdyby ji hrály známější Saoirse Ronan, Emma Watson nebo Florence Pugh, mohli by to někteří diváci považovat za velice podivuhodný a vcelku originání krok a to by pro ně podle paní režisérky asi bylo příliš. Originální rozhodně není celá ta „situace kolem psaní,“ která se vykrystalizuje v závěru. Spíše je to takový rádoby cool podraz na diváky, který v rozhovorech vedl autorku filmu akorát k obdivnému prohlášení, jak je úchvatné, že „Taylor Swift taky nahrála některé svoje skladby znovu, aby na ně vlastnila kompletní práva a s nikým se nemusela dělit o peníze …“ To není zrovna dvakrát cool.

Ty dvě časové roviny od sebe dělí sedm roků, což je vzhledem k tomu, kolik má sestrám být, skoro na obsazení mladší a starší verze téže postavy, eventuálně na digitální omlazení (viz Tron Legacy, Irčan, …). Pak by rozhodně nebyl problém se v obou chaotičtějších rovinách snadněji orientovat. Je podivné, že ač herečky zůstávají stejné, umělecký přístup Grety Gerwig může nějakou dobu nutit k tomu si myslet, že Timothée Chalamet a Louis Garrel ztvárňují tu samou postavu, přičemž každý právě v jedné časové linii. Ne, skutečně se jedná o dvě různé postavy, které výrazně zasáhnou do osudu sester. A to způsobem, který nemá s odvahou a emancipací a snahou jít si za svým cílem vůbec nic společného.

Malé ženy jsou, podobně jako Lady Bird, pouze povrchovým filmečkem bez šance se zadřít pod kůži (jako třeba Králíček Jojo nebo Joker). Akorát na rozdíl od tohoto Gretina debutu zoufale chtějí být něčím, čím nejsou. Vzhledem k tomu, co se v současnosti děje v Hollywoodu (MeToo, zloba při absenci afroamerických herců a hereček v oscarových nominacích v roce 2015, …), se nelze zbavit dojmu, že Malé ženy by nikdy nemohly být nominované na šest Oscarů, kdyby je nerežírovala žena. Přitom možnost získat sošku za Nejlepší film je něco, co by ani Arthur Fleck nevymyslel. Když si s nedostatkem režijních zkušeností ukrojíte takhle velké sousto a chcete odvyprávět nelineární příběh, musíte se opírat o výborný scénář, protože filmařina není komedie. Dobrými momenty budou akorát látka na šaty za 50 dolarů, dále když se Jo hezky žensky naštve na Laurieho, že je k ní upřímný a nechválí ji, a pak ještě ta schránka v lese. Nicméně to je pořád moc, moc málo. Takže raději než zavítat k sestrám Marchovým bude lepší zůstat u těch Bennetových.

FOTO: Falcon