; 
 

Začíná ale udílením Oscarů v roce 2012, kdy se Meryl radovala z celkově třetí sošky. Neopomene se přitom zmínit o tom, kdo měl tehdy na sobě jaké šaty a komu to hodně slušelo. K tomu přidá docela zcestné a podivné citace a jako největší WTF úvodní povídání zakončí tím, že „Meryl Streep vlastně nikdy nebyla hezká.“ Co na tom, že v tu dobu už víme, že se na střední stala královnou krásy? Úvod této knihy holt spolehlivě nenavnadí na dalších sedm kapitol, pojmenovaných vesměs podle postav, které hrála a které ji posunuly v kariéře dál. Nejednalo se tedy o žádné ústupky vydávané za kariérní růst.

Období na škole v Bernardsville není až tak zajímavé, jako to, kdy se přesuneme na Vassar College, která byla v době jejího studia sloučena s Yaleskou univerzitou a přestala tudíž být striktně holčičí. Měla možnost potkat se s osobnostmi, jakými byli a jsou Sigourney Weaver, George W. Bush, Christopher Lloyd, Tommy Lee Jones, Robert Brustein, Rip Torn, držitelka Pulitzerovy ceny Wendy Wasserstein a další. Autor píše, že už během studia všechny převyšovala. Navzdory těm prazvláštním lektorským metodám, jakými jsou divadelní fakulty celkem proslulé. Vlastně teda měla kliku, že jako někteří talentovaní spolužáci nebyla vyhozena za to, že byla příliš nadaná.

 










 

Autor vyjmenuje pro Meryl důležité hry jako Slečna Julie, Sevillský svůdce a kamenný most, Sen noci svatojánské, 27 vagonů bavlny, ... Dále se přesuneme do New Yorku nejen na Broadway a na Shakespearovský festival, nýbrž i do dalších divadel jako třeba do The Public Theater, ve kterém se zrodil muzikál Vlasy. Dozvíme se, kdy se dočkala své první ceny a jaká to byla. A pochopitelně nemůže být opomenuto první interview. Rovněž setkání s jejím stálým uměleckým maskérem J. Royem Hellandem. A také tragikomický příběh o tom, kterak o možnost setkat se s Tennesseem Williamsem (stvořitelem slavné Tramvaje do stanice touha) přišla. Přeci jen fanynky chtějí od celebrit většinou autogram nebo společnou fotku. A ne to, aby jim nakreslily jistého živočicha, že?!?

Nacházíme se v 70. letech minulého století v USA, takže se ani tato publikace neobejde bez politického dění. Richard Nixon a válka ve Vietnamu udělali mnohé. V závěru kapitoly Isabela, pojmenované po hrdince, kterou ztvárnila v divadelní hře Něco za něco, autor celou jednu stránku píše o jednom jejím hereckém kolegovi. Nesmyslně přitom tajnůstkaří ohledně jeho jména, protože každému, kdo viděl Kmotra, Kmotra II, Rozhovor, Psí odpoledne a Lovce jelenů musí být jasné, že se jedná o Johna Cazala. Hodně prostoru je věnováno jejich vztahu a lásce, avšak podobný počet stran obsáhne povídání o Lovci jelenů. Nechybí info o námětu na tento projekt, který pojednává o amerických zajatcích ve Vietnamu, kteří jsou nuceni hrát ruskou ruletu s nabitou zbraní u spánku. Dojde ale i na hotové legendy o natáčení a nápadech herců i režiséra Cimina. (Přitom Apocalypse Now zašla z tohoto pohledu ještě mnohem dál. A taky je to o poznání lepší biják.)

Nutno dodat, že Meryl role Lindy hodně pomohla, neboť jí přihrála první z celkových jednadvaceti nominací na Oscara a první z jednatřiceti na Zlatý glóbus. A co si budeme povídat, v tomhle počinu z roku 1978 jí to fakt sekne! Schulman se pak soustředí hlavně na události, jaké vedly k osudovému setkání s Donem Gummerem, za kterého se ještě téhož roku vdala a se kterým má čtyři děti, přestože v době, kdy se poznali, neváhal kupříkladu odcestovat do Japonska, aby jakožto sochař „zkoumal vzory na skládacích paravánech a rohožích.“

Velký význam pro ni měl méně známý projekt The Deadliest Season, ze kterého viděl záběry Miloš Forman, Louis Malle, a také ostravský rodák Karel Reisz, režisér Francouzovy milenky. Dojde i na minisérii Holocaust, která tehdy strhla nejen v USA podobnou pozornost, jako teď u nás Most!. Nejen v těchto pasážích není složité se do knihy naplno začíst, což může být do jisté míry dáno i tím, že příběh Meryl – tedy až na jednu podstatnou výjimku – připomíná pohádku. Občas tedy můžeme mít dokonce pocit, že spíše čteme nějakou vyfabulovanou beletrii o úspěšné a inteligentní královně.

Poslední část knihy, tedy kromě jmenného restříku a naprosto zbytečných a ještě k tomu chybně rozložených poznámek, je věnována dvěma dílům, které byly vodou na mlýn pro tehdejší feministky. Jednak jde o hru Zkrocení zlé ženy, a druhak o film Kramerová versus Kramer, přičemž o režisérovi Robertu Bentonovi a autorovi předlohy Avery Cormanovi se toho dozvíme dost – další vcelku nadbytečné úkroky stranou od tématu. A víme, že díky tomuto projektu Meryl získala svou první cenu Akademie (a pak ji v Dorothy Chandler Pavilionu, kde se tehdy slavnostní večer konal, zapomněla na podlaze). Snad taky jako odměnu za to, co musela snášet od svého hereckého kolegy Dustina Hoffmana, který byl přesvědčený o tom, že když se strefuje do slabého místa svých kolegů a kolegyň, přinutí je tak podat lepší výkon.

Ale jestli si opravdu občas zobnul kokainu, jestli jí provokoval kvůli Johnovi a jestli jí doopravdy sahal na prsa, toť otázka. Někdy zachází totiž Schulman do takových detailů (třeba v případě těch dopisů), že snad musel být u těch událostí osobně přítomný. Nebo se pouze domnívá, že to tak bylo? Jasně, vyzpovídal řadu lidí, se kterými tehdy byla Meryl v kontaktu, ale na druhou stranu je to přes 40 roků, takže věrohodnost jejich výpovědi se dá celkem snadno zpochybnit. Hodně místa taky věnuje Mikeu Boothovi, jejímu někdejšímu příteli, který se dokonce podíval do Vietnamu a autorovi ochotně odvyprávěl svůj příběh.

 










 

Nelze se nepozastavit nad formální stránkou knihy. Co se překladu týče, ten je v pořádku. Ačkoliv jeho tvůrce si neodpustil několik bot a je zřejmé, že nebude velkým fanouškem ani filmů, ani Meryl Streep. Jeden příklad za všechny, který asi zároveň představuje úplný vrchol, bude věta: „Hodně napjatá dvaadvacetiletá Mandy Patinkinová, ta zanechala studia na Juilliardu a jako Meryl poprvé debutovala na Broadwayi.“ Dobrý, akorát snad všichni dobře víme, že Mandy Patinkin není herečka, nýbrž na tři Zlaté Glóby nominovaný herec! Úprava textu by byla kór na dlouhé vyprávění. Nějaké překlepy jsou v knihách poměrně častým jevem, ale tady nikdo nepochopil třeba to, že není správně napsat slovo , po kterém následuje takhle mezera a až potom čárka. S uvozovkami jde často o to samé. Že by všechno vznikalo na poslední chvíli a bylo nutné už rychle směřovat do tiskárny? To se obávám, že při tom počtu stejně není omluva.

Vydání knihy Zase ona: Zrození Meryl Streep sama tato výjimečná herečka nijak nebránila. Patrně věděla, že navzdory uvedeným výtkám bude stát za přečtení, neboť pojednává o méně známém období jejího života. Navíc se dozvíme, co znamená u USA už celkem profláklý termín "zastreepovat". Sice tady nenajdeme ani dvacet fotek, ale jsou velice pečlivě zvolené. Zachycují skutečně ty nejdůležitější mezníky, včetně setkání s královnou Alžbětou II. (viz The Crown) a svírání Oscara v rukou. Není překvapením, že už od studijních roků její výkony v dané hře často kritici chválili, přestože celou hru spíše odsoudili. Na přelomu 70. a 80. let se střídala na obálkách časopisů s ajatolláhem Chomejním. A ještě před komedií Ďábel nosí pradu lidé začali naslouchat rovněž jejím politickým názorům. A ona se fakticky nepřizpůsobovala filmům, protože filmy se přizpůsobovaly jí.

FOTO: nasenakladatelstvi.cz, cinema.de