Recenze: Joker

Vydáno dne 05.10.2019 (477 přečtení)
„Zdá se to jenom mně … Nebo je ten svět venku fakticky čím dál šílenější?“ 

 










 

V první řadě si pojďme říct, že Joker sice pojednává o té samé postavě, jaká se později stane Batmanovým nepřítelem, nicméně tento film není oficiální … a vlastně ani neoficiální součástí DCEU. Jak ostatně naznačoval už ten nepřesvědčivý trailer. Nenarazíme tady na Bena Afflecka, nepřiletí Superman ani Muž z oceli, odnikud se nevynoří Harley Quinn se svojí baseballovou pálkou a Steppenwolf zahraje tak maximálně z rádia, tj. rozhodně nezavítá z vnějšího vesmíru. Kdepak, tenhle Joker žije ve světě, kde kupříkladu po kousnutí pavoukem můžete umřít, pokud byl smrtelně jedovatý, kde coby lidé nemůžete dýchat pod vodou, a kde pokud spadnete do kádě s kyselinou, máte opravdu seriózní problém …

Gotham City v roce 1981 se dost podobá New Yorku a je to hodně v realitě zasazené město. Nabízí se tedy srovnání s Nolanovou trilogií, akorát Todd Phillips vykreslil Gotham jako syrové, špinavé, chladné město s velice působivou atmosférou, že až zamrzí, že nevidíme více exteriérů ve velkém celku. Zároveň tady nikdo nemá žádná „spešl“ udělátka (i proto, že Bruce Wayne je ještě malý kluk, takže doufejme, že tenhle Joker nikdy nebude mít sequel). To znamená, že sledujeme v podstatě zrození a portrét zatraceně realistického sériového vraha, který klidně může být i naším kolegou v práci nebo naším sousedem či dokonce příbuzným!

Pán Christopher Nolan si možná trochu drbe hlavu, že svou vizi „o obyčejném chlápkovi, co si bere kostým Netopýřího muže a bojuje v něm proti nespravedlnosti“ neposunul ještě o tenhle kus dál. Todd Phillips na jednu stranu možná udělal chybu, že ponechal některé ty komiksové elementy. Ale na tu druhou by třeba v případě, že by titulní (anti)hrdina žil v New Yorku a šlo by o běžného chlápka, který by se při svém počínání jenom inspiroval tou z časopisu či z filmů známou komiksovou postavou, mohl být tento Joker pro mnohé nestravitelný. Už takhle se jedná o mrazivě aktuální nastavení zrcadla společnosti, a také výpověď, jaká se snad nestane nadčasovou!

Vzhledem k výše zmíněným faktům se tenhle Joker nedá příliš srovnávat s předchozími ztvárněními od Jacka Nicholsona, Heath Ledgera nebo Jareda Leta. První jmenovaný byl vpravdě ďábelský, třetí působil spíše dojmem herce, který se snaží co nejdokonaleji zahrát tuhle pro sebe zábavnou roli. Prostřední zase připomene blázna, který kdyby hned na začátku dostal pořádně přes držku, sotva by mohl někomu ublížit. Při vší úctě k jeho představiteli, jenž byl vynikajícím hercem, který svému výkonu na plátně vždycky odevzdával maximum. Jenže nejen podle mě předvedl minimálně dvě ještě pozoruhodnější herecká představení.

Drobná odbočka, byť vím, že mně za ni málokdo pochválí. Naopak se najdou tací, kteří se po jejím přečtení budou hodně rozčilovat, ba až hulkovat. Skutečným Jokerem už právě od Temného rytíře by mohl být zmíněný Christopher Nolan, který s každým svým dalším projektem předvádí lehce výstřední (neplést se slovem originální!!!) a složitěji zaškatulkovatelnou extravaganzu, která bude s velkou pravděpodobností pokračovat i příští rok s projektem nestandardně pojmenovaným Tenet, což má být „epická akční kriminálka o cestování časem, mezinárodní špionáži a evoluci.“ Ale třeba překvapí a bude stát za to. I když je nutné mít se na pozoru, neboť pán Nolan má oproti Jokerovi tu výhodu, že vlastní Krysařovu píšťalu. Jenže zatímco ostatní se nechají ošálit a slepě následují, já si zacpávám uši. TENTO ODSTAVEC, PROSÍM, NEBERTE JAKO DŮVOD K NAŠTVÁNÍ, ALE JAKO DŮVOD K ZAMYŠLENÍ!

Arthur Fleck v jako diamant vybroušeném podání Joaquina Phoenixe jest zcela specifický případ. Jeho smích není projevem šílenství, ale poruchy zvané Pseudobulbar Affect, neboli emoční inkontinence. Smíchem se tedy nejčastěji snaží zakrýt to, že je nervózní. S dalšími jeho snahami a přáními by se mohlo ztotožnit dost lidí. Má pocit, že mu nikdo nerozumí (včetně vlastní matky, se kterou stále žije v jednom bytě) a nikdo mu nedokáže naslouchat (včetně cvokařky). Také touží po tom, aby ho měl někdo rád (ideálně sousedka Sophie Dummondová s tváří Zazie Beetz). Má svoje představy a svůj sen – stát se stand-up komikem a nejlépe se také setkat s moderátorem oblíbené zábavné talk show Murraym Franklinem.

Taky na základě jeho dětství a dospívání se utvrdíme v tom, že tenhle Arthur Fleck rozhodně není žádná komiksová figura, jako spíše svéráznější člověk, jaký svým počínáním nejprve častokrát připomene především pána jménem Tommy Wiseau (aka The Disaster Artist). Avšak postupem času, zvláště pak po naprosto uhrančivém vystoupení v televizi (kterému předchází důkladná příprava) v podstatě zjišťujeme, že Arthur Fleck, jenž se nechal uvést jako Joker, představuje jedinou normální a duševně zdravou postavu v celém Gotham City, ba možná na celém světě!?! A taková si bez obav zaslouží následovatele. Zkrátka není klaun jako klaun.

S názorem uvedeným v předchozím odstavci asi nebude souhlasit každý. A je dobré, resp. přímo důležité, že Joker nabízí vícero možností interpretace. Jak při pohledu na samotného titulního (anti)hrdinu, tak při závěrečné scéně, která by za normálních okolností dokázala pořádně naštvat. Ale jelikož předvedl Todd Phillips po Týpcích a zbraních další ukázku vynikající scenáristické a řemeslně precizní práce (tj. na trilogii těch Pařeb skutečně plýtval svým talentem), nepochybně přinutí k tomu, abychom se pokusili tenhle hlavolam rozlousknout. Nebál bych se napsat, že závěrečná scéna Jokera rovná se do jisté míry obsahu kufříku Marcelluse Wallace v Pulp Fiction!

Scenáristé dělají hlavní postavu pozoruhodnou i tím, že ji staví do situací, jaké bude většina diváků znát z vlastní osobní zkušenosti. Snad každému se někdy stalo, že byl ponižován a zesměšňován a že se nikdo z přítomných nepostavil na jeho stranu. Snad každému se stalo, že někdy řekl v nějaké situaci nahlas něco nevhodného, nebo že mu v nejméně příhodný moment vypadlo z kapsy něco nepatřičného. Dost lidí ví, jaké to je pocházet z neúplné rodiny. (Liliputáni – se vším respektem – samozřejmě vědí, jaké to je nedosáhnout na kliku.) Skoro každý byl nervózní při setkání se svým vzorem. A někdo možná zažil i jednu z nejhorších věcí, jaké se můžou stát, a sice naprosté zklamání právě z přístupu osobnosti, ke které jsme do té chvíle bezmezně vzhlíželi. Jedinou výjimku tvoří patrně akorát skutečnost, že málokdo leze do lednice „to cool himself/herself down“, neboli aby se zchladil (obrazně i doslova). Tenhle moment vůbec nebyl ve scénáři, nicméně paradoxně se stal jedním z těch nezapomenutelných.

Také Joaquin Phoenix už zřejmě předvedl působivější herecké kreace (možná neplatí pro taneční výstup na schodech, během něhož jej sledují policisté Bill Camp a Shea Whigham), leč přesto za režijní výpomoci Todda Phillipse dokázal něco, co by zvládla jen hrstka herců v současném Hollywoodu. Je pravděpodobné, že i z hereckých velikánů minulosti by tohoto Jokera sugestivněji a brilantněji ztvárnil patrně jenom Marlon Brando v 50. či 60. letech. Robert De Niro (Murray Franklin) si měl možnost s ním zahrát a v Jokerovi v té klíčové scéně ve své show Phoenixovi naprosto geniálně nahrává na smeč, jakou zaboduje s až brutální úderností.

Ani Joker se nevyhýbá politickému podtextu. Nejde ani tak obecně o samotné stávky popelářů a fakt, že Gotham City v určitém momentu trochu připomíná papiňák před vybuchnutím, takže revoluce – v tomto případě zřejmě nikoliv Sametová – zdá se býti nevyhnutelná (u natáčení scény na autě bych si býval hrozně přál osobně být). Spíše jde o konkrétní postavu Thomase Waynea. Pokud je vám příjmení povědomé, tak je vám povědomé správně. Bohatý podnikatel, který se chce stát lídrem, ale v žádném případě nemá podporu všech … Ať někdo zkusí vyvrátit, že se nejedná o protitrumpovskou message!

Joker je až na drobné výjimky výbornou a do značné míry taky originální podívanou, která umě balancuje na hraně mezi mainstreamovým a festivalovým projektem. Vítězství na festivalu v Benátkách zcela zasloužené. Inspirace některými projekty Martina Scorseseho naštěstí není příliš znatelná, protože Todd Phillips si prošlapal vlastní cestičku. Také proto, že v dnešní době jsou aktuální jiná témata. Jako – mimo jiných – ztráta empatie, soucitu či zdvořilosti v mezilidských vztazích. Úplná absence těchto hodnot by mohla pořádně zatřást společností. A vůbec není snadné určit, kdo by se v takovém případě smál naposled. A tím pádem nejlíp.

FOTO: Warner Bros.
Hodnocení autora: 10/1010/1010/1010/1010/1010/1010/1010/1010/1010/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Skylink

Fantazie a Nicota

Školákům z 90. let se pohádková fantasy Nekonečný příběh nesmazatelně zapsala do paměti. Byl to vlastně takový „porevoluční Harry Potter”, navíc se slavnou... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení

Copyright © 2003-2019, HyperMedia, a.s.. Všechna práva vyhrazena. Návštěvnost měří NetMonitor.
Šíření nebo publikování jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.

Load: 0.069/0.044
Partneři:
Hyperreality.cz | Hyperslevy.cz | Hyperinzerce.cz | Bleskove.cz | IQport.cz