Vzhledem k výše uvedenému nebude marné začít kapitolou o projektu Grindhouse, resp. konkrétně o Tarantinově příspěvku s názvem Auto zabiják, protože o Planetě teror a jeho roličce autor Tom Shone de facto mlčí. Podle mě se jedná o vynikající poctu exploitation filmům a to se všemi klady i zápory. Jenže z toho tenkrát nebyl úspěch ani komerční, ani divácký a kritici nadšením také neoplývali. Quentin vycítil, že jeho pozice kultovního tvůrce se otřásla ještě více než po ohlasech na Jackie Brownovou, a tak zvednul telefon a zavolal Stevenu Spielbergovi, aby si postěžoval a poradil se, co má dělat, když se ovace nedostavily. Režisér Schindlerova seznamu a dalších kultovních děl řekl, že neúspěch je také dobrý, protože příště, až se zase dostaví úspěch, bude si ho více vážit.

To je docela známý příběh. O Tarantinovi jich však koluje více, včetně toho, jak neváhá setřít novináře, když mu položí otázku, která dostatečně neprodává jeho film. O tom se nedočteme. A vlastně se dá tvrdit, že se nepochybně dalo zajít u každého počinu do větší hloubky a prozkoumat jej ze všech možných a snad i nemožných úhlů pohledu. Citace z recenzí od vesměs méně renomovaných kritiků (autorových známých?) jsou sice pěkná věc, nicméně – na rozdíl od knihy o Woody Allenovi –tady osobní názor v podstatě chybí. Místo toho opět uvidíme celou řadu fotek, z nichž většina je snadno dostupná na netu.

 










 

V knize jsou události a filmy zaznamenány chronologicky, takže se něco málo dozvíme o režisérových rodičích, kde matka jest „umělecký film a otec béčkový a celou svou kariéru se snaží je přivést zpátky k sobě.“ A řeč bude i o nevlastním otci s českými předky Curtu Zastoupilovi. Dále o dospívání, působení v půjčovně Videoarchives na Sepulveda Blvd., kde pořádal pro zákazníky minifestivaly na různá témata typu „Dva chlapi a holka“ nebo „Matce přírodě přeskočilo“ nebo „Učitel, na kterého nezapomenu.“ Právě tady potkal Rogera Avaryho, se kterým později napsal Pulp Fiction. A také Craiga Hamanna, s nímž se pokusil natočit první dílo nazvané My Best Friend’s Birthday. Významnou roli v jeho životě sehráli i Harvey Keitel, Harvey Weinstein a jiný producent Lawrence Bender.  Později pochopitelně Uma Thurman a ještě potom Christoph Waltz. Taky u nich zjistíme, jak se seznámili.

U snímků, které režíroval, se málokdy objeví nějaká méně známá a přitom nesmírně pozoruhodná informace. Vesměs se jedná o věci, o kterých Tarantinovi příznivci velice dobře vědí. A to se nebavíme pouze o těch skalních. A pro snímky, které nerežíroval a pouze k nim psal scénář (Pravdivá romance, Takoví normální zabijáci, Od soumraku do úsvitu), platí v podstatě totéž. Pravda, několik překvapivých výjimek by se našlo. Nejvíce jich najdeme asi v kapitole o Gaunerech, nejen dle mého jednom ze tří nejvýraznějších a nejvyzrálejších debutů, jaké kdy byly natočeny.

 










 

V závěru po kapitole o Osmi hrozných najdeme kompletní filmografii a zamýšlené projekty. O Tenkrát v Hollywoodu, ani o Star Treku se tady nepíše, byť tato monografie vyšla už v roce 2017. Dojde také na teoretičtější přístup k jeho tvorbě, včetně na první pohled patrně méně zřejmé skutečnosti, že všechny jeho filmy jsou dosti osobní, avšak zabalené do žánrových konvencí. Bude trochu poodhalen jeho způsob uvažování při (údajném) IQ 160. Kromě toho i Tarantino – Retrospektiva nepřímo uvádí tipy na zhlédnutí některých jistě výjimečných děl (často opravdu jenom pro fajnšmekry). A samozřejmě si můžeme přečíst početné citáty od Tarantina a jeho spolupracovníků. Namátkou o tom, že „vztah mezi režisérem a divákem je masochistický,“ že „místo do filmové školy je lepší chodit do kina“ nebo že „dělá v první řadě filmy, které chce vidět on sám.“

Pokaždé je znát to obrovské nadšení pro film. Už jenom to, jak pracuje s postavami, se rozhodně vymyká běžnému scenáristickému postupu. Není divu, že tvrdí, že k němu samy promlouvají a on pouze přepisuje, co mu říkají. Zjevné je to na ukázkách ze scénářů, přičemž se mimochodem dozvíme, která hláška z kterého filmu je považována za nejlepší tarantinovskou hlášku, jakou nenapsal Tarantino. Rozhodně na tom něco bude. Stejně jako na tom, že scénář často nějak odráží autorovo momentální rozpoložení. A je skvělé, že tohle nadšení se přenáší na čtenáře, kteří pak budou určitě chtít se minimálně na některé počiny tohoto filmaře znovu podívat, byť to může být třeba už po osmnácté. A navíc kniha ještě více navnadí na Tenkrát v Hollywoodu, třebaže druhý trailer zanechal spíše rozpačité pocity.“

 










 

Pohleďme například na to, jak píše o nápadu na Osm hrozných, které mimo jiné inspirovaly kdysi slavné westernové seriály: „Dvakrát za sérii se v těhle seriálech stalo, že banda padouchů zajala nějakou hlavní postavu a držela ji jako rukojmí. Říkal jsem si, co kdybych udělal film, kde by ani nikdo jiný než záporné postavy nebyl? Žádní hrdinové. Jen banda nervózních lidí v jedné místnosti, co si vypráví příběhy, které možná jsou a možná nejsou pravdivé. Zavřu je tam, zatímco venku bude zuřit blizard, dám jim do ruou zbraně a uvidím, co se stane.“

Tarantino – Retrospektiva je podle očekávávní vyvedená kniha, jaká potěší režisérovi i obecně filmové příznivce. Jistě, Quentin Tarantino se svou vizí, kdy víceméně pouze vyzobává z tvorby jiných a umě všechno poskládává dohromady, bude mnohými vždycky vnímán jakožto kontroverzní figura. Nehledě na to, že se to v jeho filmografii hemží násilím, na jehož stručnější rozbor v této publikaci pochopitelně rovněž dojde. Přestože ne všechny jeho bijáky jsou skrz naskrz dokonalé, docela zamrzí, že jich bude s největší pravděpodobností jen deset. Sám přece neměl nikdy rád, když musel „obhajovat režiséry, kteří ve stáří nebyli tak dobří.“ Každopádně platí, že tuhle knihu o Quentinu Tarantinovi, který scénáře píše ručně na papír, pak přepisuje na psacím stroji od bývalé přítelkyně, a pak čte svým kamarádům, a který také s velkou oblibou jako jeden z mála stále natáčí na film, rozhodně evidentně nebudeme chtít číst jenom jednou.

FOTO: nasenakladatelstvi.cz, cinema.de