Začněme třemi nejčastějšími výtkami, resp. skutečnostmi, které sám režisér otevřeně zmiňoval v rozhovorech. Nabarvené ptáče má 169 minut a nejedná se o barvevný, nýbrž o černobílý počin. Kameraman Vladimír Smutný však ukázal svou absolutní profesionalitu a vytvořil po výtvarné stránce naprosto úžasné obrazy (což bude zřejmě dáno i tím, že se natáčelo na „pětatřícu“), jaké se vryjí do paměti na hodně dlouhou dobu. Zvláště když připočteme obsahovou stránku. Václav Marhoul opět sám na rovinu prohlásil, že si je vědom toho, že tento jeho nejnovější snímek bude pro některé obtížně stravitelný.

Co se týče explicitního násilí, začínáme scénou upálení kuřete zaživa, která se odehraje během úvodních dvou minut. Celkově by se takové momenty však daly spočítat na prstech jedné ruky. Pod dalším budou podepsány ty vrány, a pak kupříkladu Mlynář v podání Udo Kiera, který svou roli na tak malém prostoru vystřihnul natolik dokonale, že bych si přál vidět o této postavě někdy samostatný biják, který by ukázal její backstory a poodkryl, co stojí za násilnou povahou. Je to pouze pod vlivem toho, že zuří válka (byť se dočkáme pouze jedné větší bojové scény s Kozáky – ovšem ta z hlediska kameramanského, střihačského i režijního rozhodně stojí za to!)?

Největší sílu ve výsledku vlastně představují momenty, kdy jsou násilí a různá jiná zvěrstva jenom eufemisticky naznačené. Ihned se vybaví scéna s krysami, a pak záběr, ve kterém dospělý muž otevře dveře, za ním vidíme malého chlapce, jak brečí v posteli, zatímco muž si zapíná kalhoty. Tohle je moment, z jakého se neudělá dobře ani jinak otrlým divákům, kteří jinak nezavírají oči ani u filmů jako Cannibal Holocaust, Záhada Blair Witch nebo čehokoliv, co kdy natočili Lucio Fulci a Dario Argento. Až jsem se při sledování Nabarveného ptáčete několikrát divil tomu, že se dívám na český film.

A do třetice se hodně propíralo to, že čistého času se za tu bezmála tříhodinovou stopáž mluví devět minut. Upřímně, nechápu diváky, kterým by zrovna tohle mohlo vadit. Václav Marhoul se snaží vyprávět především obrazem a až na drobné výjimky se mu to daří na výbornou. Nebojím se napsat, že čistě z tohoto pohledu můžeme Nabarvené ptáče připodobit k nejslavnějším dílům Františka Vláčila. Zároveň rozhodně nelze nezmínit skutečnost, že takový snímek se prostě musí vidět v kině na velikém plátně. Škoda, že to nebylo reálné, ale Nabarvené ptáče v IMAX by musela být tuplem totálně nezapomenutelná pecka!

Ale něco málo k příběhu. A také k názvu. Na spoustě míst probíhá válka, a tak malý Chlapec (pravé jméno se dozvíme až v závěru) putuje za tetou na venkov. Jenže teta záhy umírá a barák nedopatřením shoří. A pak už ten samý Chlapec (kterého si zahrál, resp. který vypadá jako maličký debutant Petr Kotlář) jenom putuje, resp. by se dalo napsat, že spíše střídá majitele jako Válečný kůň Joey. Protože každý se k němu chová jako k věci či zvířeti. Málokdo s ním jedná jako s člověkem. Vedle Mlynáře se setká třeba s bábou Olgou (výtečná epizoda), která využívá důvěřivosti a pověrčivosti lidí. Dále se na své cestě do nikam střetne ještě s dalšími cca deseti lidmi (včetně nelítostného vojáka či nadržené samotářky), přičemž o žádném z těchto setkání se nedá tvrdit, že by bylo příjemné.

Zhruba tři se tak zprvu tváří, nicméně záhy následuje zase bolest, utrpení a temnota. Je třeba projít hluboko skrze ni, aby bylo možné dojít k naději?!? Jako hovada se tady chovají i ti, od kterých bychom to nečekali – včetně kněze a vojáků z řad Spojenců. Lidé holt bývají zlí a vůbec nezáleží na národnosti nebo profesi. Svou roli patrně opravdu sehrává válečný stav, protože – jakkoliv je to docela smutné – během války se na násilí a znásilňování a další svinstva nahlíží jinak. Uchylují se tedy lidé automaticky, pudově ke zlu, když vědí, že za něj nebudou potrestáni?

Svým způsobem i tohle ukazuje scéna, ve které se barví ptáče a následně se vyšle vzhůru mezi ostatní svého druhu, kteří však vidí a vycítí, že je jiné, a tak ho zmasakrují. Jak říká Yul Brenner v Kokosech na stěhu: „Jsme jiný. Lidi se vždycky bojej toho, co je jiný.“ Pod vlivem prostředí a okolí se mění také lidé a mezi tolika zlými existencemi je prostě těžké zůstat hodný. Nepochybně i pro mnohé dospělé. Jako v politice – někteří tam vstupují s těmi nejčistějšími úmysly, leč když vidí, že ostatní jejich záměry nesdílí, tak buď zase odejdou, nebo se prostě přizpůsobí. Co teprve takový malý Chlapec, kterému může být kolem deseti a stále ve velkém poznává svět? Co z něj asi po těchto zážitcích vyroste? Ponese si s sebou traumata navždy, nebo se v dalších letech setká i se slušnými lidmi, díky nimž pochopí?

Zkrátka Nabarvené ptáče po celou dobu vyvolává nejrůznější otázky. Není to tedy snímek politický, jako spíše psychologický. V některých případech na ně nabídne odpověď, ale spíše si na ně musíme odpovědět sami. Obyčejně takový přístup považuju za alibismus, nicméně tady to je vzhledem k tématům nejideálnější možné řešení, protože za těchto okolností se jedná o jeden z těch filmů, které nejenže obsahují okamžiky či dokonce celé sekvence, jaké zvednou ze sedačky, nýbrž současně nám prozradí taky něco o nás samotných, co jsme třeba ani dosud nevěděli. Je to asi trochu paradoxní, ale takový pocit jsem při sledování filmu měl naposledy u Humra.

Nejen Udo Kier (Iron Sky) tady má málo prostoru. Jednotlivé kapitoly, pojmenované podle osob, se kterými se malý Chlapec setká, zpravidla netrvají dlouhou dobu. Jitka Čvančarová, Harvey Keitel (Gauneři, Pulp Fiction), Stellan Skarsgård (Thor, Nymf()manka), Barry Pepper (Práskač, Kořist) se na plátně zdrží jenom několik minut, avšak o každé z jejich postav lze říct, že potenciál byl využitý téměř na maximum. Vlastně i z toho úhlu pohledu, že kdyby se snad někdo při sledování Nabarveného ptáčete nudil, může si říct: „Jo, ještě tam vlastně nebyli Skarsgård a Keitel.“ Navíc se objevují v úlohách, které by v hollywoodském velkofilmu snad ani hrát nechtěli. Opomenout nelze ani Alexeje Kravčenka, jenž ve svých šestnácti ztvárnil hlavní roli ve slavném válečném dramatu Elema Klimova s názvem Jdi a dívej se, se kterým toho má Nabarvené ptáče společného více.

Nabarvené ptáče je skvělý film, který však není pro každého. Nezávisle na tom, že jsem ho viděl v den, kdy jsem právě takový film chtěl vidět. Nám samozřejmě nevadí, že se v něm nemluví anglicky, ale smyšleným univerzálním slovanským jazykem, který dost připomíná polštinu. Na český počin jest rovněž nezbytně nutné ocenit kromě obsazení a výpravy také dost realistické masky. Nabarvené ptáče patří zároveň k těm projektům, jaké není od věci vidět vícekrát. Pokaždé si totiž můžeme všimnout nějakého předtím nepostřehnutého, a přitom precizního detailu. Původně jsem chtěl dát o hvězdičku nižší hodnocení, avšak už při prvním zhlédnutí je znát, jak obrovskou energii, obrovské nadšení a ohodlání (pochopitelně i obrovské finance) do Nabarveného ptáčete Václav Marhoul za těch 11 roků investoval. I z jeho předchozích režijních počinů, tj. z Mazaného Filipa a Tobruku, je cítit ta naprostá oddanost svému vznikajícímu dílu, která se málokdy vidí. A to si zaslouží ocenit! Tak ještě držme palce, aby to vyšlo na Oscarech.

P. S.: Během projekce z kina vůbec nikdo z diváků neodešel. Ani z divaček!

FOTO: Bioscop