Rozvedený John Matthews má i teď, tak jako předtím, pohlednou ženu, a také malou dcerku. Z prvního manželství se narodil syn Jason, který rozhodně není žádný sígr a právě se chystá na vejšku. Jeho kamarád Craig ovšem sígr je. Proto pošle na Jasonovu adresu slušnou zásobu extáze. Jenže, vše si pěkně vyčíhli borci z protidrogového, z nichž jeden (Barry Pepper) vypadá na to, že tu pracuje v utajení a o všem informuje druhou stranu. Nicméně když se John dozví, že jeho syn byl zatčen, a může dostat 10, ale klidně i 30 let, rozhodne se jednat. Federální prokurátorka (spíše cameo Susan Sarandon) mu sdělí, že pokud bude Jason spolupracovat při dopadení jedné velké ryby, může mu být trest zkrácen jen na dva roky. No jo, jenže když nechce práskat syn, musí holt otec …

Tento film připomíná Kontraband. V obou se přepravuje nelegální zásilka (tady po silnici, tam po vodě). V obou je to do země střední Ameriky (tady do Mexika, tam do Panamy). V obou pomáhá dotvářet napětí hudební doprovod (tady Antonio Pinto, tam Clinton Shorter). V obou se nevyskytují žádné zběsilé akční scény, ale jen takové, aby byly co možná nejuvěřitelnější (dokonce ani auta nevybuchují!). V obou případech uvedou hlavní hrdiny do výstředních a nepředstavitelných situací jejich vlastní příbuzní. V obou filmech hrají velké hvězdy (tady Dwayne „The Rock“ Johnson, tam Mark Wahlberg), které se obě objeví v Pot a krev. OK, to už jsem se nechal v rámci porovnávání trochu unést. Nicméně pokud jste film Baltasara Kormákura viděli, tak teď už jistě do značné míry víte, co od Práskače očekávat.

Film režíroval poměrně neznámý Ric Roman Waugh, který na sebe upozornil velmi pozoruhodným, byť někdy možná trochu zbytečně zdlouhavým vězeňským dramatem Zločinec (proto také neopomněl obsadit Harolda Perrineau, tentokrát alespoň do malé roličky). Je pravda, že v Práskači funguje i to minimum scén z vězení velmi dobře, včetně emotivních momentů. Venku ale jako by si místy nebyl tak docela jistý, jak nasměrovat příběh tím nejsprávnějším směrem, díky čemuž tento film ve druhé polovině nepatrně zevšední. To, v co jsem malinko doufal, a sice, že půjde o stejně nekompromisní, realistický pohled jako tomu je ve tvorbě Davida Ayera, se tedy nekonalo.

Musím říct, že mám velmi rád Mexiko, přestože k němu v dnešní době neodmyslitelně patří i drogové kartely, různé gangy či obchodníci s lidmi. Proto mě baví filmy, kde se takové vyskytují nebo jsou ve větší míře zastoupeny menšími hispánskými rybami. Tato témata jsou velmi dobře, a bohužel většinou i pravdivě, zobrazena v takových počinech jako Divoši, (Ne)lidský kšeft, Patrola nebo Sin Nombre. V Práskači jsou na nesprávné straně zákona jak hispánci (především Benjamin Bratt jakožto Juan Carlos Pintera alias El Topo, boss významného kartelu Nuevo León), tak Afroameričané (zastoupení Michaelem Kennethem Williamsem coby dealerem Malikem s typickou mluvou a slovníkem). Takže by se tvůrci nemohli divit, kdyby je třeba někdo chtěl obvinit z nějaké rasové nenávisti či předsudků, byť jsou to v USA v naprosté většině případů skutečně právě zástupci těchto skupin obyvatelstva, kteří nejvíce páchají trestnou činnost.

Jak už tedy bylo uvedeno, celá situace se pěkně zamovává. A to když DEA zjistí, že můžou chytit ještě větší rybu, ba přímo velrybu. Je fajn, že pak už si nemůžete být prakticky ničím jistí. Kupříkladu tím, jestli náhodou někdo někoho nepodrazí. Jestli dodrží prokurátorka slovo, jestli policejní tým ochrání hlavního hrdinu, jestli ten náhodou přeci jen neušije boudu na zaměstnance (a také bývalého trestance) své stavební firmy Daniela, který mu pomáhal, ale i vyhrožoval. Jestli náhodou ten zaměstnanec nepráskne svým bývalým „spolupracovníkům“, že je hlavní hrdina agent provokatér. Nebo jestli se celá akce převozu peněz podaří, ale dojde na slova toho z protidrogového, co vypadal zprvu nedůvěryhodně, že po převzetí zásilky peněz bývá řidič kamionu, který je přivezl, prostě a jednoduše terminován.

Práskač vcelku pravidelně střídá matné momenty s těmi podařenými. Podobně tomu bylo třeba i u Rychlejšího. Tady to ale přeci jen dopadlo o něco lépe (a to i přesto, že tu nehraje jedna z mých oblíbenkyň Carla Gugino), i když The Rock nehraje nekompromisního, neohroženého hrdinu, ale pouze obyčejného chlapíka, který chce zkrátka za každou cenu pomoci svému synovi (pokud už nějaké děti máte, možná se vám bude tento film líbit více). Ačkoliv tenhle bývalý wrestler pořád vypadá na to, že kdyby se mu trochu chtělo, tak by zkrátka šel, pěstí prorazil zeď vězení, vlastníma rukama by vyrval mříže, dal by synkovi výchovný pohlavek (samozřejmě by si dával pozor, aby mu nezlomil vaz či neurazil hlavu) a odvedl by ho zpět domů, kde by na něj více dohlížel, aby nezvlčil. A nikdo, ani dozorci (včetně té jedné „úřednice“), ani borci z protidrogového, ani Craig, ani Jason, ani Malik, ani El Topo a jeho banda, ani Antonio Pinto, ani Mark Walhberg, ani Clinton Shorter, ani Baltasar Kormákur, ani Carla Gugino, ani ta federání prokurátorka, ani jedna z hrdinových žen, ani jeho dcera a patrně ani diváci by proti tomu ve svém vlastním zájmu neměli nijak prostestovat.