Právě dnes, 7. února 2016, je tomu přesně 36 roků, co spatřil světlo světa. Dodnes však neztratil nic ze své působivosti, i když je fakt, že na plátnech kin už jsme mohli vidět větší zvěrstva. I když - tvůrci doopravdy zabíjeli zvířata (ondatru, prase, opice, hada, …), byli za to popotahováni, kvůli větší autenticitě zakázali hercům se 12 měsíců v čemkoliv objevit, takže není divu, že jejich dílo v mnoha a mnoha zemích (včetně ČR) neprošlo cenzurou do kin. Některým postavám jsou totiž przněny pohlavní orgány, jiné byly nabodnuty na kůl, další jsou sežrány. Zní to nechutně? Ano, je to nechutné. Proto vím, že bych asi neměl psát, že se mi tenhle počin nesmírně líbil! Ale Cannibal Holocaust je film, jehož obrovská síla spočívá v něčem jiném.

 










 

Než si povíme v čem, měli bychom si ve zkratce napsat něco o příběhu. Takže, čtyři dokumentaristé (tři muži a jedna žena) se vydali natáčet do Amazonie. Ale nevrátili se. Hledat se je vydává antropolog z Newyorské univerzity, profesor Harold Monroe. V pralese se se svými průvodci stane svědkem ledasčeho, včetně znásilnění, zabíjení, brutálního potrestání nevěrné domorodé ženy a koupání s nahými divoženkami. Sám také bude muset ochutnat lidské maso. Na oplátku však díky menší lsti získá nevyvolané filmy, které tam z nějakého důvodu dokumentaristé nechali. A ve druhé polovině tohoto specificky mistrovského díla se na zpracované záběry s několika vyvolenými podívá ...

V čem tedy spočívá obrovská síla filmu Cannibal Holocaust? Na to si ještě chvilku počkejte. Anebo ne – nebudu vás více napínat. Ta obrovská síla Cannibal Holocaustu spočívá v tom, že zobrazované násilí NIKDY NENÍ SAMOÚČELNÉ! Vzhledem k tomu, co jste o tomto snímku slyšeli, se tomu možná nechce příliš věřit, že? Ale vězte, že je to skutečně tak! Film určitě mohl být explicitnější, avšak režisér poměrně často staví před kameru nějakou překážku, abychom neviděli úplně všechno. Nezřídka uhýbá pohledem a výborně filmařsky pracuje s faktem, že se vlastně jedná o nalezený materiál. Navíc ať už se děje cokoliv, pokaždé se dá celkem snadno odpovědět na otázku „proč?“. Proč domorodci dělají zrovna tohle, když je to tak nechutné? Inu proto, že je to součástí nějakého jejich důvěryhodného rituálu (platí také pro scénu zavraždění novorozence a kamenování jeho matky). Proč dokumentaristé rozkuchají želvu? Protože mají hlad a baví je to. Proč znásilňují místní ženy a zabíjejí další zvířata? Protože je to prostě baví … a vlastně jim za to nehrozí žádný postih.

Tenhle Cannibal Holocaust prostě nabízí velké množství témat k prozkoumání a zamyšlení. Takových, která bývají hojně diskutována i v současnosti. Utiskování původních obyvatel, cenzura a její vliv, senzacechtivost médií. Dále nastoluje otázku, co může zapříčinit bezcharakternost, resp. neohleduplnost či přílišná ambicióznost některých lidí. A s tím souvisí také nesmírně pozoruhodná věc, kterou Cannibal Holocaust díky mistrné režii Ruggera Deodata po celou dobu udržuje v popředí. A sice, že i „civilizovaný“ člověk se mimo civilizaci v džungli, která dokáže být nekompromisní, může snadno stát pouhým zvířetem. Samozřejmě nelze opomenout téma kanibalismu, třebaže se tak právě teď málem stalo. A to i v přeneseném slova smyslu, neboť poslední věta celého filmu zní: „Rád bych věděl, kdo jsou skuteční kanibalové.“

 










 

Tím se vlastně dostáváme k dramaturgii tohoto projektu. Nejprve si pro snuff materiály dojedeme, abychom si je mohli ve druhé polovině pustit. To znamená, že v první pětačtyřicetiminutovce uvidíme vlastně pouze dvě drsnější scény. Tu druhou, řekněme „výživnější“ půlku, odstartuje předchozí filmeček dokumentaristů nazvaný The Last Road to Hell, na němž je profesoru Monroemu demonstrována právě práce Alana Yatese a jeho štábu ve složení Jack Anders, Mark Tomaso a Faye Danielsová, a který obsahuje skutečné popravy lidí. I díky tomu vlastně Cannibal Holocaust, jehož tvůrci však tyto záběry nenatočili, nýbrž odkoupili, také spadá do specifického žánru Mondo Film.

Navíc tu ještě cynicky tvrdí, že se jedná o fake, tj. nahranou záležitost. Vůbec cynismus, bezohlednost a zhovadilost jsou přítomné i mezi členy Alanova štábu (včetně jeho samotného) – domorodou ženu, jíž dva ti kameramani znásilní, nazývají „opičkou“ a režisér přitom žertuje o názvu pro případné pornovideo, které by z toho mohlo vzniknout. Následně si to před zraky domorodců, které chtěli v jejich chatrčích podpálit zaživa, rozdá se svou přítelkyní Faye. Výborné bylo také zařazení krátkých rozhovorů s rodinnými příslušníky a známými těchto dokumentaristů, díky čemuž si o nich (i těch známých a příslušnících) můžeme udělat ucelenější obraz. Cannibal Holocaust rovněž vyniká přesnými dialogy a jednotlivými replikami, které posouvají děj kupředu a nezřídka dodávají dané scéně zcela nový rozměr.

 










 

Dále se tu objevují zhruba tři nejednoznačné scény, které taky nechávají divákovi prosto pro vlastní interpretaci. Jako třeba ta, ve které natrefí na ženu nabodnutou na kůl. Byla takto potrestána svým vlastním druhem/kmenem? Anebo ji narafičil Alan se svými dvěma kamarády (Faye je očividně proti takovýmto postupům)? Možná škoda, že nalezený materiál není v té druhé polovině promítnut vcelku, ale s projekcí sledujeme dívajícího se profesora a jeho kolegy a kolegyni, s nimiž na dané téma mimo promítací místnost občas diskutuje. Ačkoli tehdy stejně diváci uvěřili tomu, že „hrdinové tohoto filmu byli snědeni.“ Takže Daniel Myrick a Ed Sánchez, tvůrci Záhady Blair Witch, specifický žánr Found Footage samozřejmě nevynalezli, ale nepochybně jej dovedli k dokonalosti.

On vlastně Cannibal Holocaust upozorňuje i na to, že takovéto snuff filmy by se neměly natáčet. Kdo si z toho nevzal příklad a zasloužil by za to pořádně nakopat do zádě, byl Umberto Lenzi, který už v následujícím roce (1981) přivedl pod přímým vlivem tohoto skvostu kolegy Deodata na svět příšernost nazvanou Ženy od hluboké řeky, na níž je z českého pohledu nejpozoruhodnější účast Zory Ully Kesslerové, jíž navíc probodnou domorodci ostrými háky ňadra. To je asi nejbrutálnější a patrně i nejoriginálnější Lenziho nápad. Protože jinak se jedná o prachsprostou vykrádačku Cannibal Holocaustu!

V ní se režisér snaží především prvoplánově šokovat, jenže to z mnoha důvodů prostě vůbec není možné. Jednak už hloupým scénářem (který musel být hotový snad za půl hodiny), který pojednává o hovadu, které se zaplete s gangstery a uteče do Amazonie. A jednak právě tím, že ledacos mohli diváci vidět v Cannibal Holocaustu (pravda, tou dobou už zakázaném). Takže se pokusme vstoupit do Lenziho tehdejšího smýšlení: „Odehrává se jejich film částečně v New Yorku? Můj se bude taky odehrávat částečně v New Yorku. Natáčeli v Leticii na hranicích Kolumbie, Peru a Brazílie? Já tam budu taky natáčet. Zabíjeli kvůli filmu zvířata? Já je kvůli svému budu taky zabíjet. Nabodávali se tam lidi na pasti? U mě se budou taky nabodávat. Uřezávali jim tam pohlavní orgány? U mě se budou taky uřezávat (v Ženách od hluboké řeky strašlivě debilní scéna, ostatně jako mnohé další). Pomstí se u nich domorodci? Tak u mě teda rozhodně taky!“

 

A dál: „Jsou u nich postavy dokumentaristé, co tam jedou natáčet? Tak já budu mít kromě toho hovada ještě studentku, co tam jede, aby prokázala, že kanibalismus je pouhý výmysl. Ať to nemam úplně stejný.“ Musí se napsat, že závěrečná scéna obhajoby jen podtrhuje stupidní nadutost tohoto díla. Jak Deodato, tak Lenzi se přitom už předtím kanibalům věnovali. První jmenovaný v Posledních kanibalech, druhý kupříkladu v bijáku pojmenovaném Sežrána zaživa. Nutno dodat, že i v této konfrontaci vítězí první jmenovaný.

Cannibal Holocaust je prostě mimořádné dílo, které má prostě smůlu v tom, mnozí diváci vidí jen násilí, brutalitu, „odpornosti“ a nečtou mezi řádky. Proto si své obdivovatele získá obtížněji než třeba Star Wars. Vím, je to dost bizarní příměr, ale byl první, který mě napadnul. Vlastně jistou spojitost bychom tu přeci jen našli. V obou totiž slyšíme ikonickou hudbu, o niž se tu postaral Riz Ortolani a jež v některých scénách v podstatě působivě kontrastuje s obrazem. U nás vyšel Cannibal Holocaust pod názvem Kanibalové a v současné době je k sehnání na DVD v pošetkovém obalu i za pouhopouhých 10 Kč! V bonusech najdeme teaser, trailer, fotogalerii, návrhy plakátů a famózní věc – hodinový (otitulkovaný!!!) film o filmu, v němž nás tvůrci díky svému povídání jenom utvrdí v tom, že vzhledem k tomu, co se děje v současnosti, nelze popřít skutečnost, že se jedná o nadčasový film. 

FOTO: cinema.de