Leigh Michaelsová pracuje jako televizní režisérka, co má na starosti přímé přenosy. Nejde však o sport, nýbrž o vaření. Právě se přestěhovala z New Yorku do Los Angeles, přičemž k bydlení si vybrala prestižní a hodně vysoký bytový dům Arkham Tower. Co se té prestiže týče, je to skoro jako bydlet v Praze v Pařížské ulici. Jenže když se vrátí domů z práce, dveře do jejího bytu jsou pootevřené. Podezřívá tedy místní údržbu, takže jde hned k telefonu. Skutečný pachatel však přeběhne kousek za ní, což je jeden z několika výborných a vpravdě napínavých nápadů, jakých se v tomto thrilleru dočkáme.

A když šla řeč o telefonu, užijeme si řadu volání. Někdy se na druhém konci pachatel schválně neozve, někdy dotyčný řekne jenom pár obecných slov, jindy oznámí to, co Leigh už stejně ví. Třeba když posílá dárky. Přitom není překvapením, že tím prvním je dalekohled. My jakožto diváci totiž už od samotného začátku víme, že se nachází v protějším baráku, ve kterém je taky celá řada bytů. Postupně zanechává dopisy na dveřích, hlavní hrdinku pozve na setkání do garáže, pronásleduje ji do restaurace na večeři s kolegyní, ovládá světla v jejím bytě, zavádí na falešnou stopu, nechává vzkazy v koupelně na zamlženém zrcadle, ale zároveň také s velkou pravděpodobností stojí za nabídkou výletu do Evropy prostřednictvím firmy Excursions Unlimited.

 












 

Co se týče toho volání, nejeden si jistě vybaví sérii Vřískot. Tam Ghostface volal svým obětem, které častokrát osobně znal, protože je prostě chtěl zabít. V Někdo mě sleduje! hodně dlouho nic nenasvědčuje tomu, že by pachatel chtěl svoje oběti připravit o život. Spíše si s nimi jenom hraje a snaží se je psychicky vydeptat. Netváří se býti sériovým vrahem, spíše ho baví se dívat (jako toho voyeura z Někdo se dívá), resp. také poslouchat a zasahovat osamoceným ženám do soukromí. Není to John Hinckley Jr., tj. žádný psychopat, který by si při posedlé zamilovanosti neuvědomoval následky svého počínání, ve kterém rozhodně umí chodit.

Stalking v 70. letech ani v USA ještě zdaleka nebyl považován za trestný čin. Však o tom policajt Gary Hunt (Charles Cyphers, pozdější šerif Leigh Brackett z Halloweenu) mluví, že není možné zatknout někoho za to, že někomu poslal dopis. John Carpenter nám tentokrát neservíruje přímo postavu s maskou, nicméně pachatele ukazuje pouze v detailech (ruce, oči), takže to vlastně vyjde do značné míry nastejno. Navíc se o něm dá tvrdit, že je vzhledem ke svým zkušenostem v podstatě neviditelný, což upoutá jak z kriminálního, tak z psychologického hlediska.

Tak třeba hlavní hrdinka v podání Lauren Hutton, jež zvládá velmi dobře jak přirozenou (příprava na pohovor, volání na zloděje), tak vyděšenou polohu (zvláště pak ve scéně u prádelny). V první řadě potvrzuje, že režisér nemá žádný problém s tím napsat líbivou ženskou postavu z masa a kostí, která bude všem divákům okamžitě sympatická a které tudíž od začátku drží palce. Současně se v opravdové krizi ukáže, že je silná a soběstačná – viz také Laurie Strode a její kamarádky z Halloweenu, Melanie z Duchů Marsu, Stevie z Mlhy, Kristen z The Ward, Taslima z Útěku z L. A. V Někdo mě sleduje! se dá pochopit její nepodezřívavé jednání poté, co přišla k těm otevřeným dveřím od svého bytu. Tenkrát by asi málokoho, kdo není veřejně známou osobností, napadlo, že by mu někdo mohl doma instalovat odposlouchávací zařízení. A navíc se čerstvě nastěhovala, takže do odstěhování se jí dvakrát nechce.

 










 

Na druhou stranu později, když už začíná být situace velice nepříjemná, spíše někoho požádá, aby zůstal s ní, než aby se na čas přesunula k němu, což by bylo patrně bezpečnější. Ačkoli není jisté, jestli by to pomohlo, když si pachatel kupříkladu okamžitě sehnal její nové číslo, když ho vyměnila. Ke komu jít by rozhodně měla. Na prvním místě nutno uvést přítele-filozofa Paula (David Birney), se kterým se za trochu netradičních okolností seznámila v baru a se kterým tvoří po krátké době poměrně harmonický pár. A pak je tady Leighina lesbická kolegyně Sophie, jíž výborně ztvárňuje Adrienne Barbeau (pozdější režisérova manželka a matka jeho syna Codyho, která si zahrála i v některých dalších Johnových počinech). Hlavní hrdinka si taky neuvědomuje, že tím, že s oběma udržuje velmi blízký partnerský/přátelský vztah, je může dostat do velikého nebezpečí, což vlastně nedochází ani jim.

Vzhledem k výše uvedenému dává smysl, proč se Někdo mě sleduje! řadí i k hororovému žánru, nicméně označení thriller bude rozhodně přesnější, jelikož záporákem není žádná nadpřirozená entita, ani zabiják, u kterého bychom si mohli tipovat, která z postav přežije a kterou zavraždí, což by se patrně týkalo i Leighina kolegy Stevea, jehož chování by se dnes jistě považovalo v rámci hnutí jako je #MeToo za sexuální harašení. Čili nejen se stalkingem, nýbrž také v tomto směru John Carpenter s neprávem přehlíženým projektem Někdo mě sleduje! bohužel jaksi předběhnul dobu.

 










 

Ač to tak může podle úvodní scény vypadat, největší inspirací pro Johna nebyl Rozhovor. Namísto Francise Forda Coppoly se inspiroval především u Alfreda Hitchcocka, k čemuž odkazuje jak design úvodních titulků, tak nájezdy kamery, tak povedená hudba místy připomínající Bernarda Herrmanna, tak věčný boj o to, jestli záporáka ukázat, aby jeho přítomnost nemile překvapila pouze postavy ve filmu, anebo ho neukázat, což pak nemile překvapí jak postavy, tak diváky. Zmínit můžeme rovněž jméno Leigh, jaké odkazuje k Janet Leigh aka Marion Craneové z Psycha, přičemž všichni víme, že právě kvůli ní se po zhlédnutí tohoto snímku našlo dost lidí, kteří se nějakou dobu zdráhali vlézt do sprchy.

Někdo mě sleduje! je skutečně neprávem opomíjený televizní klenot. Nejen proto, že se inspiruje skutečnou událostí (údajně z Chicaga) z roku 1977. Nejen proto, že natáčecí plán čítal pouhých deset dnů, což zasluhuje obrovské uznání a poklonu. Ale především proto, že John Carpenter po nízkorozpočtové Temné hvězdě a po úchvatném „exploitačním cvičení“ Útok na 13. okrsek opět potvrdit svůj obrovský talent. Příběh si zbytečně nekomplikuje, zato přidal stylového, tehdy nevšedního záporáka, a napětí by se dalo doslova krájet. Legendární tvůrce sice měl právo finálního střihu, avšak než se k němu dostal, už bylo hotovo a výsledek se mu líbil. Hodně zamrzí, že neupravil alespoň tu pasáž během rozuzlení a že nepřidal záběr pádu, protože ten tady vyloženě chybí. Jinak Někdo mě sleduje! funguje na výbornou. Dokonce natolik, že se dá směle tvrdit jedna věc. Tak jako Karel Gott volal do soutěže „Napodobte hlas Karla Gotta“ a skončil šestý, John Carpenter se snažil napodobit Alfreda Hitchcocka a udělal to lépe, než Hitchcock – slovutný „mistr napětí“ a režisér slavných filmů jako Na sever severozápadní linkou, Vertigo nebo Okno do dvora.

FOTO: cinema.de