Jedná se o první z pěti Johnových celovečeráků, které natočil v devadesátkách. Po Velkých nesnázích v Malé Číně si chtěl zachovat tvůrčí svobodu, takže Vládce temnot a Oni žijí (1988) nenatočil pod hlavičkou velkého hollywoodského studia. Po čtyřech rokách bez nového projektu na kontě – takhle dlouhou mezeru od svého debutu Dark Star v roce 1974 v kariéře do té doby neudělal – se rozhodnul natáčet pro Warner Bros. tenhle příběh, který vychází z knihy H. F. Sainta, který se inspiroval u H. G. Wellse, jehož Neviditelný muž vzniknul už devadesát roků před ní. Johnův zážitek s tímto počinem věru nebyl z nejpříjemnějších, protože Chevy Chase a Daryl Hannah měli od vedení studia punc nedotknutelných hvězd, což občas dávali všem nepříjemně najevo. Dvojnásob to platí pro zmíněného herce, kvůli kterému odstoupil na post režiséra původně dosazený Ivan Reitman.

Na výsledku to naštěstí není nijak znát. Nelze si nevšimnout společných, byť asi ne zcela záměrných rysů se Starmanem. V obou případech je hlavní hrdina svým způsobem výjimečný. Tam se jedná o návštěvníka z vnějšího vesmíru, tady se na základě nehody (převržený hrníček s pitím do computeru) stane neviditelným. Tady se seznámí s krásnou ženou, se kterou si okamžitě porozumí, protože to s holkama umí. Tam se seznámí s krásnou ženou, se kterou si okamžitě porozumí, protože na sebe vezme podobu jejího nedávno zesnulého manžela. A v obou filmech jsou oběma postavám na stopě agenti, kteří chtějí, aby se dotyčný stal vládním majetkem.

 










 

Rozdíl spočívá v tom, že tam je to vinou nepozemského původu, a tudíž strachu z neznámého. Kdežto tady se jedná o čirou vypočítavost, neboť neviditelná osoba je pro špionáž jako stvořená. Jak říká agent Jenkins: „Atentát a podobné věci můžou být etické, když stojíš na správné straně.“ Na tom určitě něco bude, přesto neviditelností „postižený“ Nick odmítne. Tenhle stav mu do jisté míry vyhovuje, jelikož může ledasčeho využít ve svůj prospěch. Tedy ne, že by se vkrádal kráskám do bytů a sledoval je při koupání, převlékání nebo … To je zajímavé, že právě tohle nedělá, protože na začátku je exponován jako tak trochu flákač, co se rád nezávazně baví.

Postupně mu dělá větší radost, když může vyslechnout plány, jaké se proti němu spřádají (tedy pokud mu zrovna neloupne v koleni), nebo když může vyděsit potencionálního škůdce. A samozřejmě si může možná o to snadněji získat srdce hodné, slušné a empatické Alice, co se ještě omluví známému za to, že se ji chtěl pokusit osouložit s využitím průhledné lsti, kterou mu přitom zbaštila i s navijákem. Vskutku sympatická, lehce naivní postava (která bývala mořskou pannou a později členkou elitního zabijáckého komanda), ačkoli s Jenny Haydenovou se stejně nemůže srovnávat, neboť její charakter je přeci jenom propracovanější. Částečně taky díky působivému ztvárnění Karel Allen vlastně lépe příjmeme Jeffa Bridgese, který přišel z hvězd, aby poznal náš svět.

 










 

Rozhodně není nezajímavé právě to, že na Nicka Hallowaye nepůsobí neviditelnost nijak negativně. V tom smyslu, že by si usmyslel, že ovládne svět, nebo že by mu z téhle výjimečnosti hráblo. Jak naznačeno, Nick to po počátečním šoku začně postupně brát více jako dar, než jako prokletí. Veliký rozdíl oproti Neviditelnému muži, Muži bez stínu nebo Neviditelném. V žádném případě se nedá souhlasit s tvrzením, že by „byl neviditelný už dříve“. Podobných úsměvných a dramaturgicky se nabízejících větiček si užijeme více. Např. té, že „do něj ženy vidí“, která zazní poté, co vidíme kouř v plicích nebo jídlo v žaludku. A na samotném počátku, těsně předtím, než se mu život zásadně změní, si neodpustí poznámku: „Na deset minut se natáhnu a budu jako znovuzrozený.“

Neviditelný na útěku se může nepřekvapivě pyšnit výbornými vizuálními efekty, jaké obstarala ILM. Ono vítané zpestření v podobě nekonfliktního charakteru hlavního hrdiny je pak dáno tím, že sledujeme romantickou komedii. A v této souvislosti bychom si měli uvědomit, že dost věcí jest přikrášleno za účelem dramatizace a přizpůsobeno odpovídajícímu finálnímu rozuzlení, které přitom opravdu stojí za to! Každopádně tedy nečekejme, že bychom se dozvěděli třeba pravdu o tom, jak ve skutečnosti fungují zátahy CIA. Mimochodem, na scénáři se v jisté fázi podílel William Goldman, podepsaný mimo jiné pod Princeznou nevěstou (recenze). Nutno podotknout, že jeho rukopis se naštěstí zcela nevytratil. Pro Johna Carpentera bylo na Neviditelném na útěku patrně nejpřínosnější to, že jednak vydělal slušnou porci dolarů, a jednak se setkal se Samem Neillem, se kterým si o dva roky později spolupráci zopakoval na Šílenství (recenze), které jest nefalšovaným mistrovským dílem! Ale to už je naprosto jiný příběh.

FOTO: cinema.de