V 60. letech minulého století bylo v USA ještě klidně možné, že vás autority nechaly na dlouhou dobu proti vaší vůli zavřít do psychiatrické léčebny, když pojali byť jenom maličké podezření, že mentálně nejste úplně v cajku. Jak se 20. století blížilo ke konci a jak nové začínalo, nešlo tenhle přístup nadále udržet, protože to by se pak do „cvokhausu“ dostal každý druhý. The Ward se natáčel na místech, kde se v minulosti pohybovaly osoby, které nebyly zcela při smyslech, přičemž pro některé herečky a členy štábu nebylo snadné na to v produkční fázi nemyslet.

Hlavní hrdinka se jmenuje Kristen a měla smůlu v tom, že ji policie dopadla krátce poté, co z nějakého důvodu zapálila jeden dům. Na speciálním oddělení ústavu v oregonském North Bend se v roce 1966 setkává s dalšími čtyřmi děvčaty. Je tady Emily, která se snaží být fér. Je tady Zoey, která nedá z ruky plyšového králíčka. Je tady chytrá Iris. A je tady Sarah, která pořád chce vypadat dobře. Ráda také vyvolává rozmíšky, které se především Emily snaží krotit. Brzy začne ledacos nasvědčovat tomu, že se po oddělení prochází duch mrtvé pacientky se zlými úmysly. Uvnitř není bezpečno a cesta ven zdá se býti nemožná.

Všechno a všechny mají pod palcem Dr. Stringer, což rozhodně není žádný Mengele – naopak chce pomoct, byť to tak nemusí díky jeho metodám pokaždé vypadat. Sestra Lundtová jest o poznání přísnější. Nepochybně se nabízí srovnání se sestrou Ratchedovou z Přeletu nad kukaččím hnízdem, ale to jenom proto, že z ní Louise Fletcher vytvořila v oscarovém dramatu Miloše Formana de facto archetypální postavu. Na dodržování pravidel dbá také zřízenec Roy, jenž vypadá trochu jako mladý Tom Hardy. Nicméně je to především ten děsivý (Howard Berger a Greg Nicotero znovu ukázali svou maskérskou extratřídu) a různě se zjevující duch, který spolu s prostředím a s tím postupným odhalováním vytváří z tohoto mysteriózního bijáku v podstatě sofistikovaný Hostel.

Samotná zápletka není originální. Samotná zápletka podložená psychologickým aspektem vlastně také ne. Nicméně John Carpenter svou vizionářskou režií a využitím filmové řeči přesto dokázal zařídit, že nebudeme chtít odtrhnout oči od obrazovky/monitoru. V jeho podání se nejedná o žádnou lacinou vybíjenou, ale znovu je třeba číst mezi řádky, tak jako v případě jeho předchozích projektů (nejen Oni žijí, Duchové Marsu nebo Městečko prokletých). Avšak myšlenka tentokrát vyvstává vskutku úderně a silně, za což může vedle kvalitního scénáře Shawna a Michaela Rasmussenových (kteří přitom v minulém s Kořistí zrovna dvakrát nezabodovali) především ona filmová řeč – podhledy, práce se zvukem, střihová skladba, odpovídající velikosti záběrů, … Pak také hudba, která jest velice „Carpenterovská“, přestože ji John nesložil. A samozřejmě i empatie a s ní související využívání subjektivních pocitů.

Když to vezmeme do důsledku a vyjdeme z knihy Tajemství filmové řeči, rozpoznáme, že v The Ward jsou obsaženy všechny tři prožitky (voyeurský, fyzický, zprostředkovaný) fungující prakticky v dokonalé harmonii, za což může pochopitelně také velice povedené obsazení. Vedle Jareda Harrise, Susanny Burney a D. R. Andersona šlo především o tu nejpodstatnější pětici, kterou doplňují Mika Boorem a Sali Sayler. V té výjimečné sestavě vypadá Iris jako Lyndsy Fonseca (Kick-Ass), Zoey coby Laura-Leigh, Emily je Mamie Gummer (dcera Meryl Streep), Sarah zase Danielle Panabaker (remake kultovního Pátku třináctého). A hlavní roli Kristen ztvárňuje Amber Heard, pro kterou si rovněž scenáristé připravili několik herecky výživných momentů.  

The Ward je obrovsky nedoceněný film. Do značné míry proto, že byl uveden v závěru úvodní dekády 21. století, ve které bylo k vidění více děl na podobné téma. Jedno význačné vzniklo po roce 2010. Také se pod něj podepsal jeden slavný tvůrce, leč uchopil ho z trochu jiného úhlu pohledu, což nebyla dobrá volba. Ovšem jelikož měl za sebou velké studio, stal se z něho sleeper hit. The Ward výtečně využívá prostředí, a proto nabízí téměř ukázkovou hrou s diváky. John Carpenter si po Duchách Marsu dopřál devět roků trvající pauzu. Ale jak vidno, ze svého umění během ní nic nezapomněl. Teď je rok 2020. A kdyby měl být The Ward skutečně posledním filmem v režii tohoto legendárního umělce, tak za tou unikátní režijní dráhou rozhodně představuje důstojnou tečku.

FOTO: cinema.de