V roce 2176 už bydlí na čtvrté planetě naší sluneční soustavy cca 640 tisíc lidí. Nachází se tu proto několik měst, z nichž prvním bylo Chryse. Právě sem dorazila vlakem policajtka Melanie Ballardová, která bude muset před komisí vysvětlovat, proč jednoduchá mise naprosto selhala. Patřila do týmu, který měl pod velením Heleny Braddockové z obydlené důlní oblasti Shining Canyon přivézt za vraždu stíhaného Jamese „Desolation“ Williamse. Když dorazili na místo, všichni jakoby zmizeli. Jenom „Zpustošitel“ seděl sám ve své cele. Co se mohlo stát? Že by snad neopatrní lidé otevřeli bránu, načež se z nitra planety dostali na povrch duchové, kteří všechny posedli? Ano, přesně to se stalo!

Problém spočívá v tom, že po procitnutí začali do té doby přátelští lidé mít násilné i sebedestruktivní sklony. Svým způsobem mohlo ze strany tvůrců jít o reflexi společnosti, která si libuje v násilí, nicméně John Carpenter by zase patrně řekl, že se ani tak nesnažil sdělit nějaké poselsví, jako spíše že chtěl natočit akční film. Fakt je, že tyto bytosti jsou namaskované trochu jako metalisti a o soundtrack se pod Johnovým dohledem postarala heavymetalová skupina, takže se Duchové Marsu klidně mohli stát kultovním dílkem pro ty, kteří vyznávají tenhle hudební žánr. Ta „zápornost“ těchto bytostí totiž fakticky není tak jednoznačná, jak se na první pohled zdá. A ti, kteří mají raději pop nebo techno nebo cokoliv jiného, by si alespoň třeba mohli říct, že společnost, ve které žijí, není až tak špatná. Vůdce těchto bytostí, s nímž se hrdinové filmu přímo konfrontují pouze jednou, a který je v titulcích uveden jako „Big Daddy Mars“, pak rozhodně nemá daleko k Immortanu Joeovi z Šíleného Maxe: Zběsilé cesty. Ačkoli mluví temnou řečí a v Duchách Marsu vlastně vůbec nemusel být, jelikož pak by si všichni byli rovni.

Velká nevýhoda je, že když posedlého člověka zabijete, neviditelný duch opustí jeho mrtvé tělo a vyhledá dalšího hostitele. Určitě zajímavá věc, protože tady platí „nezabij nebo budeš zabit“. John Carpenter však jako by – až na čestné výjimky (např. nabodnuté hlavy na kůlech) – nechtěl zase být ve zobrazování násilí příliš explicitní, což hodně zamrzí, jelikož pak by byli Duchové Marsu stoprocentně působivější. Tím spíše, když masky měli na starosti nejlepší z nejlepších, tj. Howard Berger, Greg Nicotero a Robert Kurtzman. Na rozpočet vinu svalovat určitě nelze, protože i s o poznání nižším dokázal režisér vytvořit velké věci.

A že CGI efekty za tehdejší většinovou produkcí zaostávají? I to patří k filmům Johna Carpentera. Stejně jako přestřelky ve westernovém stylu, nějaká ta vychytávka (třebaže pokaždé není vyloženě cool) a pozoruhodné postavy, včetně silných ženských hrdinek. Mars je dokonce prezentován jako matriarchátní společnost, nicméně i na tom se dalo více zapracovat. Skutečnost, že předsedkyní té komise je žena Rosemary Forsyth (Válečník), úplně stačit nemůže. Účast Cley DuVall (Fakulta) potěší, Whitlocková jakožto figura v podání Joanny Cassidy (Blade Runner) nabídne nevšední zážitky a Pam Grier hraje ženu, na rozdíl od Útěku z L.A., byť tedy lesbičku.

Nejvíce nás ale bude interesovat krásná Natasha Henstridge, jejíž Melanie Ballardová také není skrznaskrz kladnou hrdinkou, jak bývá u Johna obvyklé. Scénář si pro ni připravil několik fyzicky náročnějších i zrádných situací, a do značné míry drží film pohromadě. Nebýt skutečnosti, že se jedná o retrospektivní rámcový příběh, který právě ona vypráví, Duchové Marsu by fungovali pramálo. Už takhle trochu doplácejí na nevyvážený rytmus, za což může především nedynamický střih, ačkoliv to není až tolik do očí bijící, jako v případě Městečka prokletých a už zmiňovaného Útěku z L.A. 

Ovšem Duchové Marsu odkazují i na některé předchozí Johnovy filmy. Vedle Mlhy je to Útok na 13. okrsek (věznice), Věc (Helena se zeptá: „Who goes there?“, což je název novely Johna W. Campbella Jr., která se stala pro tento horor předlohou) nebo Útěk z New Yorku, neboť postava Desolation Williamse hodně připomíná Snakea Plisskena. Ostatně Duchové Marsu měli původně být jeho třetím dobrodružstvím. Vlastně až do setkání s posedlými fungují velice dobře, přičemž docela zamrzí, že tuhle postavu ztvárnil Ice Cube a ne původně zamýšlený Jason Statham (pamatujme, že šlo teprve o jeho druhý v USA natáčený film, i série o Kurýrovi ho teprve čekala), jenž si střihnul roli Melaniina kolegy Jericha. Pak by Desolation nebyl tolik čitelný a měli bychom hned dva nebezpečné záporáky. Na druhou stranu se ve filmovém světě často stává, že se i naprosto rozdílní lidé semknou proti neznámému nepříteli.

Duchové Marsu, kteří vznikly ve stejné době jako Mise na Mars a Rudá planeta, nejsou v tvorbě Johna Carpentera unikátní z hlediska samotného příběhu, jako z hlediska filmové řeči a nelineárního způsobu, jakým je vyprávěn. Ona totiž nevypráví pouze Melanie, ale o svůj zážitek se podělí také většina postav, jaké významněji zasáhnou do děje, včetně Whitlockové nebo Desolationových kámošů pojmenovaných prostě Uno, Dos, Tres. Dokonce se stane, že dojde na flashback ve flashbacku ve flashbacku, což se ve filmech opravdu nestává často. Duchové Marsu jsou také proto vcelku sympatickým osobitým počinem, jaký bude možná doceněný až poté, co začneme tu planetu kolonizovat. Ostatně závěrečný pohled do kamery naznačuje že i režisér bral ten příběh jako nadsázku. Na druhou stranu v některých předchozích Johnových titulech se objevují jevy, které se později staly realitou … I když v tomto případě by asi přeci jen bylo lepší, kdyby zůstalo u čiré fikce.

FOTO: cinema.de