Existuje poměrně početná skupina fandů a fanynek jeho dřívějších filmů Soumrak mrtvých a Jednotka příliš rychlého nasazení. Nicméně kariéra Edgara Wrighta zraje s každým dalším filmem. Když už to vypadalo, že Baby Driver nemůže být překonán, přichází s Poslední nocí v Soho, která se mu minimálně vyrovná. K úplné dokonalosti by bývalo postačilo málo. Třeba pokrátit některé sekvence s duchy, především tedy tu z knihovny a z ulice. Jenže oproti původnímu, deset roků starému konceptu, se všechno poněkud rozrostlo, takže výsledek působí vskutku velkolepě, přestože stál necelých 50 milionů dolarů.

Jedná se o jeden z těch počinů, u kterých se skutečnou motivaci hlavní postavy, resp. skutečnou podstatu zápletky, dozvíme až netradičně pozdě. Kupříkladu u Rockyho brzy víme, že všechno směřuje k závěrečnému zápasu s Apollo Creedem. V Desperadu hned poznáme, že hlavní hrdina touží po pomstě, takže chce zabít gangstera, co má prsty v tom, že jeho přítelkyně byla zabita. V Halloweenu nám je jasně řečeno, že musí nevyhnutelně dojít na konfrontaci Michaela Myerse s hlavní hrdinkou Laurie Strodeovou. Jenže to, o co doopravdy jde v Poslední noci v Soho, nám vlastně dojde až nedlouho předtím.

 










 

Pojďme k synopsi. Eloise Turnerová je holka z vesnice, která se právě stěhuje od babičky (Rita Tushingham) do Londýna, kde chce studovat módní návrhářství. Po příchodu na kolej se seznámí jednak s Afroameričanem Johnem, a jednak se svou spolubydlící Jocastou, která jest jednou z těch holek, ke kterým mnohé další vzhlížejí, přestože bývají často kruté a namyšlené a při nejbližší příležitosti neváhají pomlouvat ostatní. Kdyby se příběh odehrával v USA, určitě by byla jednou z nejpřednějších roztleskávaček a patřila by do nějakého dívčího vysokoškolského spolku. Párty, kde alkohol teče proudem, jí rozhodně nejsou cizí, stejně jako soulože se spolužáky. Tohle je na Ellie prostě moc, a tak si najde vlastní bydlení.

A tady si situace začíná vyhrocovat. Domácí paní už je starší dáma (někdejší Bond Girl Diana Rigg, které je film věnován), takže vyžaduje klid. Pokoj je v podkroví a zdá se býti ideálním. Akorát v noci sem svítí jedno z neonových světel. Ve snu se Ellie pravidelně přesouvá do 60. let minulého století. Silně se začne ztotožňovat s blonďatou kráskou Sandie, která chce prorazit coby zpěvačka v nočním podniku. Nicméně zprvu hodný Jack s ní má jiné plány. Záhy se sny stávají realitou, což není dobře, protože je doprovázejí temné jevy. Pro holku, která má v rodině psychickou poruchu, tohle může být velice nepříjemné. A nejen pro ni, nýbrž i pro Jocastu, Johna, některou z dalších spolužaček, ale třeba taky pro záhadného staršího pána, který chodí do jedné ze zdejších hospod a je to generál Zod, resp. tedy Terrence Stamp.

 










 

Často se říká, že trefné obsazení jednotlivých rolí pak režisérovi výrazně usnadňuje práci. Pro tenhle biják to evidentně platí. Thomasin McKenzie (Králíček Jojo) a Anya Taylor-Joy (Morgan) jsou dvě obrovsky talentované herečky, které mají naprosto skvěle rozjetou kariéru a není pochyb o tom, že Poslední noc v Soho jim dopomůže k dalším výborným nabídkám. Obě vlastně ztvárňují dvě charakterově zcela protikladné postavy. Ellie je introvertní venkovská myška a podle toho se taky obléká. Extrovertní Sandie si na svém vzhledu rozhodně zakládá mnohem více. Jenže existuje v 60. letech v londýnské čtvrti neřesti. Kdyby si holky svoje charaktery prohodily, nebylo by se prakticky na co dívat.

Prohazování je rovněž součástí nejlepší scény celého snímku, ve které Jack střídavě tancuje s Ellie i Sandie. Edgar Wright si rozhodně sakra dobře uvědomuje možnosti filmu, kde se iluze může stát realitou a v historii už tolikrát zdůrazňovanou magickou podstatu tohoto média využívá k sympatické hře s diváky, která se v současnosti vidí jenom zřídka. Jenom si nejsem jistý, jestli byl dobrý nápad končit módní přehlídkou studentky prvního ročníku. Modelky jsou samozřejmě pohledné, nicméně vzhledem k předchozímu dění to působí poněkud nepatřičně, tak jako například taneček v závěru V zajetí démonů 2. A když už je řeč o tanečku, jednoho velice pozoruhodného se v Poslední noci v Soho dočkáme už na samotný úvod.

S tím souvisí některé výrazové prostředky, jaké režisér používá. Zvláštní pozornost zasluhují ani tak ne rozostřené obličeje mrtvých, jako rámy a zrcadla, která Wright možná nepoužívá až tolik sofistikovaně jako například Paul Verhoeven, avšak pořád platí, že když se s těmito výrazovými prostředky umí pracovat, s velkou pravděpodobností to výrazně umocní divácký zážitek, protože se nedá tvrdit, že by se v současnosti jednalo o nějak oblíbený postup. Poslední noc v Soho nezapře, že i na dalších postech se na jejím vzniku podílela řada profesionálů, zvláště pak co se týče kamery, výpravy, choreografie, masek a kostýmů. Opomenout nesmíme ani spoluscenáristku Krysty Wilson-Cairns (1917), která sama pracovala po přestěhování do Londýna jako barmanka ve zmíněné hospodě a jejíž tvorbu se určitě vyplatí nadále sledovat.

 










 

A po Baby Driverovi se jistě budou mnozí soustředit na soundtrack. Ten obsahuje jak známé (včetně hitu Petuly Clark nazvaného „Downtown“ – v české verzi „Pátá“), tak neznámé, leč přesto výborné (např. „Puppet on A String“) songy, které však v naprosté většině případů přesně zapadají do děje a v podstatě jej pomáhají dotvářet. Proto je dobře, že u nich v těch nejdůležitějších případech nechybějí české titulky. A když už zmiňuju předchozí režisérův počin, znova se nabízí otázka, jestli byla zapotřebí ta romantická linka. Nutno k ní dodat, že je úplně jedno, že o bílou holku má zájem Afroameričan (Michael Ajoa, co se před deseti rokama coby malý kluk objevil v Útoku na věžák, který Edgar Wright produkoval), protože tohle není hollywoodský biják. I kdyby si nakonec začala s tím týpkem, co se jí na večírku vysmíval, stejně by to byl celkem zbytečný úkrok stranou.

Poslední noc v Soho nás zavádí do „nezávislé vesnice uprostřed hlavního města“. A rozhodně zaujme v obou časových rovinách. Šedesátá léta v Anglii jsou vděčným obdobím. A vlastně je docela zvláštní, že tady nezazní jediný hit od The Beatles. Zato se nám můžou vybavit některé Hitchcockovy filmy nebo ty, které vznikly podle Agathy Christie. Ale asi nemá cenu se zkoušet zamýšlet nad tím, jak by to vypadalo, kdyby nás ta druhá rovina zavedla do roku 1888, tedy do doby, kdy v Londýně řádil Jack Rozparovač. Pak bychom se totiž museli posunout od žánru mysteriózního k fantasy. A to není potřeba, protože Poslední noc v Soho funguje i za těchto okolností, kdy nabídne také několik nezapomenutelných obrazů, velice dobře.

FOTO: CinemArt