Filmové klenoty: Desperado

Vydáno dne 20.06.2018 (1246 přečtení)
Robert Rodriguez oslavil 20. června padesátiny, a tak si právě dnes zrecenzujeme prostřední část jeho tortillové trilogie o hrdinovi s kytarovým pouzdrem plným pistolí. 
Do Tarasco Baru ve městě Santa Cecilia vejde chlápek jménem Buscemi, objedná si Chango pivo a začne barmanovi a jeho kámošovi vyprávět o svém zážitku z baru v nedaleké Saragosa. Právě tam totiž přišel ten největší Mexikán, jakýho kdy viděl. Kráčel, jakoby mu to místo patřilo. I světlo jakoby se před ním chtělo schovávat, takže zůstal po celou dobu ve stínu. Když přišel k baru, něžně vedle sebe posadil svoje kytarové pouzro jako svoji holku. Potom zašeptal barmanovi něco do ucha. Zvláště poté, co vyslovil jméno Bucho, začali se kolem něj srocovat gangsteři, takže nezbylo nic jiného, než vystřílet celý bar. A teď podle všeho zamířil sem do Santa Cecilie.

Třebaže jde oficiálně o pokračování nízkorozpočtového El Mariachiho, Desperado nezapře, že je do značné míry jeho remakem. Oba filmy se natáčely ve městě Ciudad Acuña. V obou se hlavní hrdina zamiluje, v obou se jeho nepřítelem stává drogový dealer. Jeden zabil jeho přítelkyni a udělal z něj zabijáka s kytarovým pouzdrem. Druhý musí jakožto šéf toho prvního také skončit, aby El Mariachiho devastující zkušenost nepotkala další slušné lidi, jejichž snem třeba také není nic jiného, než stát se kytaristou. El Mariachi je totiž nanejvýš kladný hrdina, který zabijí pouze záporáky, kteří si začali, takže se jenom brání. A mimo jiné taky nesnese, aby byly děti zatahovány do obchodu s drogami.

Bucho, skvěle ztvárněný Joaquimem de Almeidou, má však na výplatní pásce skoro celé město a není radno si s ním záhrávat. Tím spíše, že podle všeho spolupracuje s mocným kolumbijským drogovým kartelem, který pochopitelně nechce, aby bylo jeho zboží ohroženo. Proto pošle vlastního člověka, který hází nože, má spoustu drobných na telefon, aby mohl podávat zprávy, a nelze přehlédnout na hrudi vytetovanou ženu. Danny Trejo v téhle roli rozhodně budí respekt a k její výjimečnosti přispěl i fakt, že ho za celou dobu neuslyšíme říct jediné slovo.

Taky se ovšem dočká své akční scény. Sice menší, ale přesto výživné. Ve filmu se vlastně jinak objevují z těch větších jenom čtyři, které dohromady ukrojí nějakých dvaadvacet minut z pětadevadesátiminutové stopáže, a přesto má divák pocit, že sleduje non-stop akční jízdu. Může za to především unikátní střihová skladba, kdy akce nepostrádá dynamičnost, a přitom zůstává krásně přehledná. Velice pomáhá i nastřižení záběrů z velice podobného úhlu. Vždycky je zkrátka dobré natočit jenom ty záběry, o kterých víte, že je budete potřebovat. A přesně to patří ke stylu Roberta Rodrigueze, takže v bonusových materiálech na DVD/Blu-ray málokdy najdeme vynechanou scénu. U jeho projektů se často stává, že se zdají být delší, než ve skutečnosti jsou. A po naskočení závěrečných titulků se tedy jeden nestačí divit, jak je možné, že film neměl přes dvě hodiny.

Za sebe musím napsat, že tento pocit nefunguje u žádného jiného režiséra. V Desperadu sehrává velikou roli také scénosled, který – ač se to na první pohled nemusí zdát – představuje velice pevnou stavbu, která nedovolí, aby haproval rytmus nebo abychom vypadli z tempa. Dále samozřejmě nelze nezmínit mimořádně nápaditou choreografii a celkovou odlišnost akčních scén, které by stály za samostatný rozbor, neboť každá by v podstatě vydala za krátký film. První je vyprávěna formou flashbacků, druhá v Tarasco Baru představuje absolutně dokonalý tanec se zbraní a to, co by jinde vypadalo jako nadsázka, tady působí zcela přirozeně a realisticky (viz odpravení některých nepřátel, včetně Diega Sandovala).

Té v knihkupectví předchází milostná scéna a píseň v podání majitelky knižní kavárny Caroliny. Po přesunutí na střechu bude vše zakončeno efektním odchodem s explozí za zády. Zúčtování s Buchovými lidmi před finálním rozuzlením nadchne kaskadérskými kousky, a zároveň přesvědčí o tom, že kytarové pouzdro nemusí být plné zbraní, ale může se zbraní přímo stát, neboť se do něj dá zabudovat samopal, eventuálně bazuka. Kdepak, existuje jen velice málo akčních počinů, ve kterých by se objevil takhle originální nápad/prvek. Objevuje se tu ovšem i několik klasických kytar (včetně Buchova popelníku), ačkoliv na ně nemůže El Mariachi kvůli prostřelené ruce hrát – tato scéna z původního filmu bude připomenuta hned po výborných úvodních titulcích, během kterých zazní populární skladba Canción del Mariachi.

Soundtrack by byl rovněž další kapitola sama pro sebe. Vždycky tvdím, že perfektní soundtrack je takový, který se dá poslouchat nezávisle na filmu (tj. hudba není pevně spjatá s obrazem a dá se opakovaně poslouchat i samostatně). V Desperadu jde zvolená hudba ruku v ruce s prostředím a akcí. U té se nikdy neobjeví žádní policajti, což je celkem jasné, když má celé město pod palcem drogový boss. Hlavní hrdina zároveň čelí sprše kulek, a přesto vyvázne bez škrábnutí. Některá jeho rozhodnutí nedávají stoprocentní smysl, ale to vůbec nevadí, protože Desperado je – podobně jako Killer nebo další bijáky z dílny Johna Woo, pro které se vžilo označení Heroic Bloodshed – především hrou na efekt a základní myšlenka by se dala charakterizovat větou: „Všechno hlavně musí být co nejvíc cool.“

Takže zatímco po zhlédnutí těch hongkongských děl chtěla spousta diváků vstoupit do řad Triád, po zhlédnutí Desperada si přáli především vrhací nože, bundu titulní postavy a Salmu Hayek. Poprvé se ukáže v čase 36:40, ale to čekání rozhodně stojí za to! Tak neuvěřitelně krásná, jako by se najednou v té vší špíně Santa Cecilie zjevil anděl, připravený pomoci hlavnímu hrdinovi vykonat svou zaslouženou pomstu. Zároveň započala tradici silných ženských postav ve filmografii Roberta Rodrigueze, kterou následovaly Kate Fuller (Od soumraku do úsvitu), Ingrid Cortez (Spy Kids), Cherry Darling (Planeta Teror), Luz, Sartana Rivera (obě Machete a Machete zabíjí) a započítat sem můžeme i Avu Lord (Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil) s Alitou (Alita: Battle Angel).

Antoniem Banderasem tvoří dokonalý pár, jakoby se znali odjakživa. Španělský herec odsunul na vedlejší kolej Carlose Gallarda, jenž se v hlavní roli představil minule, a tentokrát ztvárňuje kámoše ne Quina, nýbrž Campu. Přeci jen Desperado mělo stokrát vyšší rozpočet, nicméně přesto Robert Rodriguez do značné míry zůstal u svého „one-man crew“ stylu, kterého se zdárně drží po celou svoji kariéru. Jeho filmy jsou tedy vpravdě autorské, ledacos o něm prozrazují, a tudíž jsou také poměrně snadno rozpoznatelné, tak jako například ty Cameronovy, Carpenterovy nebo Tarantinovy.

Oproti poslednímu jmenovanému, se kterým jsou velcí kámoši, se mu však nedostalo tolik uznání, kolik by si zasloužil. Jasně, Pulp Fiction je jenom jedno (i když v něm Robert údajně režíroval ty scény, ve kterých Quentin hraje Jimmyho), avšak Desperado určitě patří k tomu nejlepšímu, co nejen v předminulé dekádě vzniklo na poli akčního žánru. Přitom film obsahuje taky skvělé neakční scény, v nichž nechybí príma humor a/nebo napětí. Za všechny si jmenujme tři – Buchova přednáška o tom, jak je snadné dopadnout někoho, o kom víte, kde je; scéna v knihkupectví, ve které se Bucho vyptává Caroliny, zatímco El Mariachi je schovaný za pultem; a samozřejmě také Tarantinův vtip.

Desperado
je prostě kultovní podívaná, jaká nezapře inspiraci westernem – natáčení v Mexiku a tomu odpovídající barevná paleta, tajemný hrdina, který obrátí naruby dění ve městě ovládaném jedním proradným člověkem, divoké přestřelky, jedna žena, která výrazně zamíchá kartami, … Zároveň se dočkáme výborných hlášek, neobvyklých postupů a nečekaných twistů. To všechno dělá z Desperada ucelený neo-western bez jediného hluchého místa. Závěrečná věta „It’s a long ride to the next town“ po sebrání pouzdra možná dává větší smysl v českém znění („Svět není, jaký by měl být.“), ale to vůbec nic nemění na tom, že Desperado je s každým dalším zhlédnutím ještě zábavnější. Prostě jde o moji srdeční záležitost a můj nejvíc nejoblíbenější film.

FOTO: cinema.de
Hodnocení autora: 10/1010/1010/1010/1010/1010/1010/1010/1010/1010/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

DVD

Recenze: Rudá Sonja Dnes

Když jsme si napsali o Princezně nevěstě, nemůžeme vynechat další dvě slavné „osmdesátkové“ fantasy.&nb... celý článek

Speciál

Speciál: O knize Rozmarná léta

Minulý měsíc bohužel odešel Jiří Menzel. Sedm roků zpátky, u příležitosti svých pětasedmdesátin,... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení