Jestliže vám je v roce 1945 pouhých deset roků, nevíte vůbec nic o tom, jaké to je vyrůstat ve světě bez války. Na druhou stranu vám je už dost na to, aby se k vám dostaly zprávy o tom, co nacisté vyvádějí ve světě za zvěrstva, takže byste s nimi úplně neměli chtít sympatizovat. Kór když máte matku, která je scenáristou/režisérem předkládána jako v podstatě vzor všech ctností. Pravda, často nebývá doma, takže není, kdo by vám jakožto malému neznalému chlapci tyhle věci vymluvil, neboť otec je pryč už delší dobu. Ale jasně, sám si pamatuju, že když jsme se poprvé na základce učili o Hitlerovi, spousta spolužáků převzala tu jeho zaujatost vůči židům a z dětské nepostihnutelnosti a rozjařenosti také hajlovala, přestože samozřejmě věděla, že to není úplně fér.

Malý Jojo Betzler je na tom podobně, ale jak je to s nacistickou ideologií zjistí až poté, co objeví v podkroví židovskou dívku Elsu, která je skutečná, přestože zprvu vypadá, že by mohla být duch, a kterou tam před válečným běsněním ukrývá jeho matka. Tu si zahrála Scarlett Johansson a i přes velice skromný prostor se dočkala nominace na Oscara. Docela by mě zajímalo, kolik čistého času ji na plátně vidíme. Členové Akademie si jí patrně všimli pouze díky tomu mimořádnému (čtěte mimořádně napsanému) výstupu, ve kterém hraje svého manžela, a pak současně i sebe samotnou.

 










 

I v tomhle případě zachovává režisér/scenárista Taika Waititi ten hořkosladký tón, který prostupuje celým filmem. O špatných a smutných věcech vypráví s nadhledem, díky čemuž si kolikrát snadněji uvědomíme jejich špatnost. Přesně takhle má vypadat ukázková satira! O to cennější i z toho úhlu pohledu, že ročně vzniká v Hollywoodu spousta počinů (včetně čistokrevných komedií), které jsou během expozice ohromně vtipné, ale pak jim najednou dojde dech a ve zbývajících desítkách minut se dočkáme dohromady dalších třeba jen čtyř pěti legračních momentů. Králíček Jojo však zároveň obsahuje i temnější, dramatičtější momenty, které se v kombinaci s těmi vtipnými podařilo téměř dokonale vybalancovat.

Dění vlastně taky sledujeme z pohledu nacisty, nicméně kupříkladu k Železnému kříži má Králíček Jojo fakt daleko. Protože hlavnímu hrdinovi je teprve deset a nacisty zbožňuje prostě proto, že mu někdo řekl (možná učitel ve škole), že jsou cool. A současně s tím se samozřejmě dozvěděl, že židé jsou čirý zlo! Situaci taky dost zkomplikoval fakt, že ze všech možných osobností – Jesse Owens, Erich Maria Remarque, Fritz Lang, Max Schmeling – se jeho imaginárním kamarádem nestává nikdo jiný než Adolf Hitler! Respektive Adolf Hitler odpovídající představám desetiletého chlapce!!! Ono obecně vzato parodovat tohle monstrum se i pětasedmdesát roků po skončení druhé světové války nepochybně vždycky setká s kladnou diváckou odezvou.

 

Veškeré Jojovi pochybnosti Adolf jakožto (bohužel) výborný motivační řečník záhy rozmetá, čímž v málem nácíčkovi probudí nefalšovanou dětskou radost, kterou záhy po příjezdu na „soustředění“ Hitlerjungend pod vedením kapitána Klenzerdorfa, jenž přišel o oko během mise Průser, vystřídá těžká zkouška, kdy má usmrtit nebohého nevinného králíčka. Ani ne tak kámoš Yorgi, jako znovu v Rakousku narozený Führer s knírkem dodá malému Jojovi opět na sebevědomí, což … neskončí dobře, když se chlapec smolně odpálí do luftu granátem. Přežije, leč s trvalými jizvičkami na tváři.

Pak už se téměř výhradně soustředíme na „situaci kolem Elsy,“ tedy té ukrývané mladé židovské dívky, která najednou jako spousta dalších (včetně Anny Frankové), musela zanechat všeho, co jí bavilo. Přitom neztratila nic ze svého někdy snad až příliš odvážného charakteru a o to je to nucené „domácí vězení“ složitější a nesnesitelnější. Jojo se domnívá, že bude moct využít psychologii naruby, čímž se té holce dostane pod kůži. Protože kdyby ji jednoduše udal, mohli by z toho s matkou mít kvůli té pošahané době sami nemilé voplejtačky. Jenže Elsa je starší a zkušenější, takže přelstít ji nebude snadné. Zato naopak … Když děti jednají jako dospělí (nejen viz ty dopisy, které Jojo píše jménem Elsina milého), vždycky to diváky a divačky pobaví i dojme – vzpomeňme na Báječná léta pod psa, Jak dostat tatínka do polepšovny, Kick-Ass, ... Schovávání židů v domě za druhé světové války zase představuje zadělání na pořádné drama, přičemž si troufám tvrdit, že nikde nebylo podáno s takovou precizností, jako v Musíme si pomáhat.

Taika Waititi napsal výborný scénář, ve kterém mnoha replikami, momenty i celými scénámi často takříkajíc udeří hřebíček přímo na hlavičku. Navíc udělal dobře (ostatně dalo se to čekat), že se výrazněji odklonil od knižní předlohy, ve které se kupříkladu imaginární Adolf Hitler vůbec nevyskytuje!?! A nutno dodat, že Führer ani v Tarantinově podání nebyl tolik vtipný. Tenhle Maorský žid prostě pojal příběh Králíčka Jojo více po svém, což asi bylo i vzhledem k jeho komediálnímu talentu nezbytně nutné. Troufám si tvrdit, že herci a herečky měli problém se při pronášení některých replik a dialogů nesmát. Potvrdit by to mohla i řada českých členů a členek štábu, jelikož se natáčelo v Úštěku, v Žatci a v ateliérech na Barrandově.

 










 

Ironie jest v rámci tématu určitě namístě. Pochvalu zaslouží také fakt, že Taika coby scenárista později rozbije zdánlivý banálně prvoplánový obraz toho, že židé jsou výhradně hodní a nacisté zlí (neplatí pro Deertze, protože ten je opravdu hovádko, ale tváří se jako neviňátko), byť zlého žida tady fakt neuvidíme. Jediné, co se dá Taikovu scénáři, ve kterém se jistě znovu najdou i pro něj osobní záležitosti, vytknout, je to, že uhne od pozoruhodnějšího (protože lehce kontroverzního) a taky pochopitelného konce, A zvolí ten poněkud populističtější a vůči obecenstvu vstřícnější. Coby režisér si pouze nedokázal pohlídat, aby ty dojemné scény opravdu dojaly. A některé z těch vtipných se možná daly podat ještě nezapomenutelněji.

Všechny postavy jsou jinak pěkně napsané a zahrané – pochopitelně od Sama Rockwella, Rebel Wilson, samotného Taiky Watitiho, ale také od Romana Griffina Davise, jehož podle očekávání nebylo snadné během konkurzů najít. A opomenout nesmíme Thomasin McKenzie, jejíž představení jest o několik levelů výše než v případě Beze stop. Co se výpravy a kamery týče, určitě se nedá tvrdit, že by mělo jít o „italský neorealismus v barvě,“ neboť barevná stylizace je hodně znatelná a opět souvisí s věkem hlavního hrdiny, jelikož dítě často nepozná, že špatné věci jsou špatné a pořád je víceméně bezstarostné. Barevná paleta, zvláště během onoho „soustředění“, nejvíce připomene Až vyjde měsíc od Wese Andersona. Až to trochu odvádí pozornost například od skutečnosti, že lidé za války často chodili ve svém nejlepším oblečení a v nejlepších botách, protože nikdy nevěděli, kdy je někdo sejme.

Králíček Jojo je film, který bude chtít naprostá většina diváků a divaček s velkou pravděpodobností vidět vícekrát. Občas možná maličko zavání kýčem, ale my mu to rádi odpustíme, protože pobaví, poučí, potěší a velice umě kombinuje komedii s dramatem, což je vždycky ošemetné. Kdepak, Králíček Jojo nutí jen zírat na plátno a těšit se na každý další frame. Rozhodně nelze tvrdit, že by jím Taika Waititi cokoli riskoval – to existují mnohem odvážnější a kontroverznější díla … a je jich celá hromada. Že využívá Adolfa Hiltera jakožto imaginárního kamaráda malého kluka k tomu, aby ukázal, jak jsou nenávist a manipulace (vlastně kdekoli a kdykoli) zbytečné? Vždyť to je přece docela dost originální!

P.S.: Před Králíčkem Jojo byl v rámci přehlídky filmů Taiky Watitiho v kině Aero uveden krátký předfilm Tama Tu, kterým vzdává hold maorským vojákům, kteří bojovali za druhé světové války. Zprvu to vypadá, že půjde o podívanou ve stylu Nation’s Pride. Místo toho však sledujeme členy jednotky, jak si v úkrytu krátí čekání házením kamínků, prdeněním, vyřezáváním, smáním se či rozhodováním, jestli sejmout německého vojáka, který chce pomoct čtyřnohé (aby nedošlo k mýlce) kočičce v palebné zóně. Zřejmě nejlepší možná pocta. Ukazující, že jeden za druhého by klidně padnul, a zároveň že je ani ve složité chvíli neopouštěl smysl pro humor, což je vlastní i samotnému režisérovi.

FOTO: CinemArt