Spousta kultur má svoje vlastní folklórní bytosti. Některé jsou hodné, ale spíše to vypadá, že většina je zlá. A jak praví první část sloganu k Vykoupení z věznice Shawshank: „Strach dělá z lidí vězně.“ Na podobném principu fungují vlastně i některá náboženství, ale to teď nebudeme rozebírat. Pravda, v případě bytosti z Paroží se jedná o trochu jinou situaci. V tom smyslu, že záměrem amerických indiánů nebylo stvořit zlovolného ducha k tomu, aby se dali s jeho pomocí ovládat lidé. Byl stvořen vlastně z environmentálního důvodu, abychom se lépe chovali k matičce Zemi. Protože když se ten duch naštve, měli bychom si dávat setsakra dobrý pozor, aby se nenaštval na nás.

Když v rámci hororu sáhne Hollywoodu po tématu, jaké má původ ve specifické kultuře, zdaleka ne vždycky jsou pak s výsledkem všichni spokojení. Častokrát je to tak, že nejen lidé vyznávající tu danou kulturu, nýbrž i ostatní diváci a divačky ze všech koutů světa můžou mít dojem, že v „Továrně na sny“ ten pro tu kulturu důležitý mýtus zase zprznili. Vzpomeňme třeba na vcelku nedávnou La Lloronu: Prokletou ženu. Najdou se ovšem i kvalitní dílka – viz některé počiny o hraběti Draculovi/Orlokovi, bezhlavém jezdci či Dagonovi.

Posedlost monstry v podání produkujícího Guillerma Del Tora jest nebetyčná a neutuchající, to je dobře známá věc. Takže kdo ví, třeba se od něj časem dočkáme i celovečeráku o Domovojovi. Dalším producentem Paroží jest David S. Goyer, jehož jméno v titulcích v poslední době výrazně krotí zvědavost na daný projekt. Tenhle jsem ve výčtu letošních nejočekávanějších zařadil na pěknou čtrnáctou příčku. Jenže už první trailer naznačil, že se zřejmě bude jednat o podobně nevyužitý potenciál, jako svého času nabídnul Syn temnoty. Hlavní důvod, proč jsem se na tuhle podívanou tak těšil, představuje třetí jméno – Scott Cooper.

 










 

Tenhle tvůrce má totiž na kontě velice pozoruhodné a poctivě odvyprávěné tituly, kterým však pokaždé něco scházelo k tomu, aby nabídly vpravdě výjimečný zážitek, který by se nadobro zcela nekompromisně zadřel pod kůži. Tedy kromě Black Mass: Špinavé hry, což je gangsterka, která se mně osobně právě takhle zadřela. Jak pro ni, tak pro Pryč od pece a Hostiles platí, že Scott Cooper neměl zájem na tom, aby natáčel filmy podle nějaké zaběhnuté šablony. Klidně po hodině nechal zabít jednu z nejdůležitějších kladných postav!

Protože zlo, které se v jeho počinech objevuje, jest opravdu smrtelné a nemá žádné limity. Ať už jde o Whiteyho Bulgera, Harlana DeGroata s tváří démonického Woodyho Harrelsona či krvelačné indiány. Oproti nim představuje wendigo s parohy jenom chudého příbuzného. Neexistuje jediná scéna, kde by působilo nějak hrozivě. To patrně souvisí s tím, že se převtěluje do člověka, tj. není jaksi neuchopitelnou entitou typu zmíněné La Llorony. Souvisí to také s tím, že podobných příšer jsme na stříbrném plátně viděli už slušnou hromádku. A další souvislost je se skutečností, že tenhle strašák může být chápán jako metafora pro zneužívání dětí.

O přírodu tady prvoplánově totiž rozhodně nejde - spíše o společenské problémy a obecné, leckdy ignorantské chování lidí. Co se matičky Země týče, v žádné scéně nikdo nezahodí odpadky v lese, nikdo neotráví ryby v řece, nikdo nepomočí staré indiánské pohřebiště. Přitom se nacházíme Oregonu, tedy v oblasti s nádhernou příhodou. Ostatně ti, kdož viděli prvního Ramba, tohle už dávno vědí, neboť právě tady byl John zatčen šerifem za potulku, načež zdrhnul do lesů a coby veterán vietnamské války rozpoutal peklo. Město, kde se odehrává příběh Paroží, není nepodobné. Je ospalé, temné a ten, kdo se ráno probudí mrtvý, si nikdy nemůže být jistý tím, co ho zabilo. Jestli jeden z místních pobudů, agresivní zvíře nebo rovou zlovolná bytost. Z hlediska atmosféry je v případě Paroží všechno víceméně v naprostém pořádku.

 










 

Z hlediska příběhu je to tedy složitější. Přitom nutno zdůraznit, že se nejedná o výtvor společnosti Blumhouse Productions, nýbrž o dílo Searchlight Pictures, resp. studia Disney. Julia Meadowsová učí děti o vyprávění příběhů. Všechny jsou OK. Tedy kromě jednoho šikanátora a jeho cíle, který se jmenuje Lucas Weaver. Kreslí si temné obrázky a vypráví báchorky o třech medvěděch, jaké se možná v přeneseném slova smyslu zakládají na skutečnosti. Julia, v dětství spolu se svým bratrem Paulem (teď policajtem) sama zneužívaná, začne mít podezření, že u Weaverových doma není všechno v pořádku. Chlapci chce za každou cenu, ba až vlezle (viz posezení se zmrzlinou), pomoci. Neboť tuší, že by jí jeho záchrana velice pomohla při vyrovnávání se s vlastní minulostí.

Při sledování Paroží jsem si vzpomněl na horor s názvem Šepot, který se také odehrává mimo velkoměsto a ve kterém se také nachází nestandardní obrázky kreslící klučina. Jeremy T. Thomas tady typově nebyl nejšťastnější volbou. Nejde o to, že děti v hororech už dávno nejsou nijak výjimečnou záležitostí, nýbrž kvůli jeho občas podivnému chování, které z něj nedělá automaticky kladnou postavu. Tohle se dá bohužel aplikovat do širších souvislostí. V tom smyslu, co platí pro většinu současných hororů a co kvůli tomu skoro vždycky uvádím.

 










 

A sice, že se postavy musí chovat jako idioti, aby se mohlo dít něco strašidelného. Paroží obsahuje pasáž, ve které – samozřejmě s trochou nadsázky – zachází ještě dál. Myšleno tak, že se postavy musí chovat jako idioti, aby se vůbec mohlo něco dít (viz situace kolem zahradní kůlny). Při sledování tohoto bijáku jsem si několikrát rovněž vzpomněl na Wind River, protože tam jde o indiány, avšak o jejich kultuře se nedozvíme dohromady nic. Scoot Cooper a jeho spoluscenáristé se jistě měli více držet spiritismu, aby si odpustili ty zbytečné odbočky. A ideálně i ty tuctovější postupy typu očekávaně servírovaných lekaček nebo faktu, že zatímco výrazně vedlejší postava to při konfrontaci s wendigem schytá okamžitě, jedna z těch důležitějších jest jako zázrakem pouze zraněná.

Paroží však obsahuje ještě čtvrté jméno, které mu zásadním způsobem pomohlo do nadprůměru. A to je Keri Russell, jenž je v roli Julie stejně uhrančivá jako Rebecca Ferguson v Doktorovi Spánkovi od Stephena Kinga, akorát s tím rozdílem, že rodačka z Kalifornie neztvárňuje zápornou, nýbrž ryze kladnou figuru. Vždycky hodně fandím nízkorozpočtovým hororům, přestože v poslední době z nich nový Halloween, nová Záhada Blair Witch nebo nové Paranormal Activity nevzešly. Paroží je sice hezká pohádka pro dospělé, možná i víc než na jedno použití, která navíc nezapře řemeslnou zručnost svých tvůrců, díky které určitě není od věci ji zhlédnout na velkém plátně, nicméně pořád platí, že se z velice slibného námětu opět nepodařilo vykřesat maximum. Proto se s největší pravděpodobností budou muset zase zavřít ta pootevřená vrátka pro pokračování.

FOTO: Falcon