Když v rámci hororu sáhne Hollywoodu po tématu, jaké má původ ve specifické kultuře, zdaleka ne vždycky jsou pak s výsledkem všichni spokojení. Častokrát je to tak, že nejen lidé vyznávající tu danou kulturu, nýbrž i ostatní diváci a divačky ze všech koutů světa můžou mít dojem, že v „Továrně na sny“ ten pro tu kulturu důležitý mýtus zase zprznili. Vzpomeňme třeba na vcelku nedávnou La Lloronu: Prokletou ženu. Najdou se ovšem i kvalitní dílka – viz některé počiny o hraběti Draculovi/Orlokovi, bezhlavém jezdci či Dagonovi.
Posedlost monstry v podání produkujícího Guillerma Del Tora jest nebetyčná a neutuchající, to je dobře známá věc. Takže kdo ví, třeba se od něj časem dočkáme i celovečeráku o Domovojovi. Dalším producentem Paroží jest David S. Goyer, jehož jméno v titulcích v poslední době výrazně krotí zvědavost na daný projekt. Tenhle jsem ve výčtu letošních nejočekávanějších zařadil na pěknou čtrnáctou příčku. Jenže už první trailer naznačil, že se zřejmě bude jednat o podobně nevyužitý potenciál, jako svého času nabídnul Syn temnoty. Hlavní důvod, proč jsem se na tuhle podívanou tak těšil, představuje třetí jméno – Scott Cooper.
Protože zlo, které se v jeho počinech objevuje, jest opravdu smrtelné a nemá žádné limity. Ať už jde o Whiteyho Bulgera, Harlana DeGroata s tváří démonického Woodyho Harrelsona či krvelačné indiány. Oproti nim představuje wendigo s parohy jenom chudého příbuzného. Neexistuje jediná scéna, kde by působilo nějak hrozivě. To patrně souvisí s tím, že se převtěluje do člověka, tj. není jaksi neuchopitelnou entitou typu zmíněné La Llorony. Souvisí to také s tím, že podobných příšer jsme na stříbrném plátně viděli už slušnou hromádku. A další souvislost je se skutečností, že tenhle strašák může být chápán jako metafora pro zneužívání dětí.
O přírodu tady prvoplánově totiž rozhodně nejde - spíše o společenské problémy a obecné, leckdy ignorantské chování lidí. Co se matičky Země týče, v žádné scéně nikdo nezahodí odpadky v lese, nikdo neotráví ryby v řece, nikdo nepomočí staré indiánské pohřebiště. Přitom se nacházíme Oregonu, tedy v oblasti s nádhernou příhodou. Ostatně ti, kdož viděli prvního Ramba, tohle už dávno vědí, neboť právě tady byl John zatčen šerifem za potulku, načež zdrhnul do lesů a coby veterán vietnamské války rozpoutal peklo. Město, kde se odehrává příběh Paroží, není nepodobné. Je ospalé, temné a ten, kdo se ráno probudí mrtvý, si nikdy nemůže být jistý tím, co ho zabilo. Jestli jeden z místních pobudů, agresivní zvíře nebo rovou zlovolná bytost. Z hlediska atmosféry je v případě Paroží všechno víceméně v naprostém pořádku.
Při sledování Paroží jsem si vzpomněl na horor s názvem Šepot, který se také odehrává mimo velkoměsto a ve kterém se také nachází nestandardní obrázky kreslící klučina. Jeremy T. Thomas tady typově nebyl nejšťastnější volbou. Nejde o to, že děti v hororech už dávno nejsou nijak výjimečnou záležitostí, nýbrž kvůli jeho občas podivnému chování, které z něj nedělá automaticky kladnou postavu. Tohle se dá bohužel aplikovat do širších souvislostí. V tom smyslu, co platí pro většinu současných hororů a co kvůli tomu skoro vždycky uvádím.
Paroží však obsahuje ještě čtvrté jméno, které mu zásadním způsobem pomohlo do nadprůměru. A to je Keri Russell, jenž je v roli Julie stejně uhrančivá jako Rebecca Ferguson v Doktorovi Spánkovi od Stephena Kinga, akorát s tím rozdílem, že rodačka z Kalifornie neztvárňuje zápornou, nýbrž ryze kladnou figuru. Vždycky hodně fandím nízkorozpočtovým hororům, přestože v poslední době z nich nový Halloween, nová Záhada Blair Witch nebo nové Paranormal Activity nevzešly. Paroží je sice hezká pohádka pro dospělé, možná i víc než na jedno použití, která navíc nezapře řemeslnou zručnost svých tvůrců, díky které určitě není od věci ji zhlédnout na velkém plátně, nicméně pořád platí, že se z velice slibného námětu opět nepodařilo vykřesat maximum. Proto se s největší pravděpodobností budou muset zase zavřít ta pootevřená vrátka pro pokračování.
FOTO: Falcon