V roce 1673 utopila žena za záhadných okolností svoje děti. Od té doby naříká. Tři staletí poté se sociální pracovnice Anna dostane do bytu své známé paní Alvarezové a zjistí, že drží svoje děti zavřené v jedné místnosti. Domnívá se, že je zneužívá, a tak jsou jí odebrány. Jejich matka to však dělala z dobrého důvodu – chránila je před Prokletou ženou, která by je mohla popálit a zabít. Jenže později začnou tuto bytost náramně interesovat Anniny děti. V autě, kde to zprvu vypadá, že by mohlo jít o chlapcovo rozrušení z toho, že nedávno umřel otec-policajt, je nedostane. Ale jejich velký dům s bazénem se zdá býti dobrým prostorem pro utopení nevinných dítek.

Tahle La Llorona: Prokletá žena pochopitelně pochází z mexické mytologie, přičemž pamatujme, že se tvrdí, že mýty, legendy a pověsti se většinou zakládají na pravdě! Námět to byl zajímavý i pro Jamese Wana, považovaného za nejlepšího tvůrce hororů současnosti. Takhle, je nejlepší nejspíše proto, že je vlastně jediný. Jelikož doby Johna Carpentera, Wese Cravena, George A. Romera, Lucia Fulciho či Daria Argenta už jsou bohužel pryč. Wan se snaží vybudovat The Conjuring Universe, takže se tu mihne jak panenka Annabelle, tak otec Perez, přičemž jen kvůli tomu se děj odehrává v roce 1973, jinak mohl být klidně z roku 2018 nebo naopak z Mexické revoluce.

Troufám si tvrdit, že by bývalo bylo férovější, kdyby si La Llorona: Prokletá žena šla ryze vlastní cestou a obávám se, že Wanova účast jí spíše uškodila. Na druhou stranu tedy asi pořád lepší, než kdyby vznikla pod hlavičkou Blumhouse Pictures. Ačkoliv ono to vlastně nehraje až tak velkou roli, protože tvůrci jakoby chtěli diváky vystrašit, ale zase ne nějak jó hodně. La Llorona: Prokletá žena v některých záběrech dokazuje, že měla obrovský potenciál. Jenže pak začne dělat značně tuctové věci a na základě replik postav se veškeré napětí rázem rozplyne jako pára nad hrncem.

A to ještě předtím, než se na scéně naplno objeví Rafael Olvera – něco jako Winston Wolfe přes paranormální aktivity. Na téhle postavě je fajn, že podobně jako Liam Neeson coby Brian Mills v prvních 96 hodinách přesně ví, co udělat, aby potomstvo ochránil. Vysvěcení bazénové vody a zaříkávání jsou samozřejmostí. K tomu přidá určitou nastavbu (mj. tím, že nesází striktně pouze na křesťanské náboženství, nýbrž i na vědu), ale nejde o nic vyloženě důrazného a originálního. Nicméně když už dojde na nějakou hustější scénu, všechno shodí svým zvoláním: „Tadá.“ Tohle si scenáristé mohli odpustit, neboť to nefungovalo už v případě Sestry.

Lindě Cardellini (Táta je doma) nelze upřít snahu, leč horor na rozdíl od komedie patrně nebude jejím šálkem čaje. Ono však obecně platí, že režisér Michael Chaves nedokázal dostat z herců to nejlepší. A to má být ze stejného postu podepsaný pod V zajetí démonů 3. Nejzajímavější postavou i za těchto okolností zůstává paní Alvarezová v podání Patricie Velasquez, ovšem asi z toho důvodu, že si ji pamatujeme coby Anck-Su-Namun z první a druhé Mumie od Stephena Sommerse, a že jsme ji v anglicky mluveném bijáku neviděli od šikovných Lovců myšlenek.

La Llorona: Prokletá žena možná v některých okamžicích trochu připomene působivější Zhasni a zemřeš, který se prezentoval velice nosným, byť v některých ohledech taky nedotaženým námětem. Právě originální postupy a prvky v současnosti hororový žánr zoufale postrádá. A samozřejmě mu chybí také tvůrci, kteří by se nebáli obrazně i doslova pořádně přitlačit na pilu. Tady je jediným výživnějším elementem ten deštník. Alespoň, že strašidelný make-up maskérky umí pořád skvěle, protože ten je úplně nejvíc nejdůležitější. La Llorona: Prokletá žena dostává tu jednu hvězdičku navíc pouze kvůli mojí veliké zálibě pro cokoliv mexického. A proto věřím, že (kvůli vyšší návštěvnosti hollywoodské) filmaře v budoucnu inspiruje taky přízrak zvaný cihuateteo (odkazující na ženy, které zemřely při porodu).  

FOTO: Warner Bros.