Nejpodstatnější rozdíly mezi oběma verzemi budou dva. Ne, nejde o pozdější chování zvířátek a absenci kohokoli malomocného, ani o sledování King Konga z roku 1933 nebo o ten závěrečný dodatek. V téhle strávíme na začátku ve Francii čas i s krásnou milenkou Nennete (Eve Hewson) a konci se zase ještě podíváme mimo Francouzskou Guyanu. Mnohem podstatnější věc ale spočívá v tom, že při sledování původního filmu nebyl problém uvěřit tomu, že se to všechno mohlo klidně někomu stát. Kdežto tady se i díky těm útěkům naskýtá prostor pro zpochybňování autenticity dobrodružství Henriho Charriéra, tak jako tomu bylo kupříkladu tenkrát při uvedení neuvěřitelné cesty Slawomira Rawicze a jeho kamarádů, která dostala název Útěk ze Sibiře.

 

 

Jasně, Ray Breslin a Forrest Tucker taky utíkali z nejrůznějších nápravných zařízení, nicméně si troufám tvrdit, že Francouzská Guyana, tak jak je prezentována v obou filmech, představuje ještě o něco vyšší level. A když už si myslíte, že máte vyhráno, podrazí vás úplatný loďař či dokonce jeptišky. To už je pak hodně těžké udržet si naději. Protože jak víme z Vykoupení z věznice Shawshank: "Strach dělá z lidí vězně. Naděje jim dává křídla." Slogan, který se dá aplikovat de facto na každý vězeňský biják.

 

 

Taky v tomhle remaku tvoří podstatnou úlohu vztah zloděje Henriho (přezdívaného tedy Motýlek), a padělatele dluhopisů Louise Degy. Ten se díky svému vzhledu, chatrnější tělesné konstrukci a údajnému nashromážděnému bohatství stává snadným terčem spoluvězňů. Bude tedy potřebovat ochránce. A Motýlek zase ví, že tady není dobré být proti všem. Pravda, v určité fázi se na kamaráda v podstatě vykašle (proto překvapí ty kokosové ořechy), nicméně potom už bude pořád na jeho straně. I při sporech s dalšími dvěma kamarády na loďce, odkud tvůrci přestřihnou pryč dříve, než by bylo bývalo záhodno. Přeci jen za takovýchto okolností je důležitá vzájemná důvěra.

 

Psychologický aspekt má režisér Noer zvládnutý velmi dobře (aby ne, když pochází z Dánska, kde si na to kolikrát potrpí více, než na výživné akční sekvence). Z tohoto pohledu vlastně funguje správně už úvodní scéna, ve které vystrčí Henri hlavu z okénka ve dveřích své cely. Hned se musíme ptát: "Proč to dělá?" V některých momentech se nabízelo jít z tohoto pohledu ještě více do hloubky, nicméně i tak nepostrádá na zajímavosti nejen fyzický vzhled dvou nejdůležitějších postav, nýbrž také rozdíl v jejich charakteru.

 

Dobře znatelné to je v závěru na Ďáblově ostrově. Dega tak jako v minulé verzi působí dojmem, že je trochu mimo, přestože si neprošel samotkami jako Motýlek. Dva roky na samotce ukrojí ze stopáže cca 15 minut, co je asi odpovídající. A nezdolný duch hlavního hrdiny rozhodně zasluhuje uznání a svým způsobem může být i inspirující. Film je jinak natočen dosti oldschoolově a občas se nebojí být drsnější, což potěší, třebaže se podle očekávání nepodařilo dosáhnout tak precizní atmosféry (zřejmě dáno i tím, že se natáčelo v Evropě). Jinak se dá směle tvrdit, že tento počin za tímto stejnojmenným co do kvality o mnoho nezaostává.

 

 

Motýlek u nás nešel do kin (stejně jako film z roku 1973), ale je dobře, že vyšel alespoň na DVD a Blu-ray discích (stejně jako film z roku 1973), třebaže nová předělávka neobsahuje v bonusových materiálech ani ten film o filmu. Pozoruhodné také je, že film staví do popředí Ramiho Malika, jednoho z nejpřeceňovanějších herců současnosti, a proti němu Charlieho Hunnama, jehož lze naopak označit za jednoho z těch nedoceněných (vzpomeňme nejen na Ztracené město Z). Dustin Hoffman je vynikající herec (byť o jeho přístupu můžeme díky knize o Meryl Streep pochybovat). Steve McQueen zůstává kultovní legendou a nutno dodat, že Hunnam mu není nepodobný. Klidně ho tedy mohl místo Damiana Lewise ztvárnit v Tarantinově nejnovějším a nesmírně očekávaném opusu Tenkrát v Hollywoodu. Rozhodně ale nelze označit za chybu, že do remaku Motýlka nebyli obsazeni typově zcela odlišní herci.

FOTO: cinema.de