Za úkol si dal – alespoň to tvrdí text na DVD obalu – zmapovat vznik, vývoj a dokonce i zánik vesmíru. Zdůrazňuju VESMÍRU, nikoliv lidstva. A protože se jmenuje Terrence Malick, nečekejte žádný v tradičnějším slova smyslu vyvedený film. Nečekejte ani nic ve stylu Aldabry, Baraky, Samsary, Zrození Evy nebo Home. Čekejte spíše svéráznější dílo, které ovšem mívá tendenci nudit, přestože k němu pro DVD verzi namluvila komentář Cate Blanchett. A znova: jelikož se urodil v mysli Terrence Malicka, nečekejte souvislá slova a souvětí, jaká by dovysvětlovala dění v obrazech. 

Čtyřiasedmdesátiletý tvůrce nezapře, že studoval filozofii. A tak nechává Cate pronášet věci jako: „Matko. Tehdy jsi se mnou šla. V tichu. … Matko. Dáváš bez ptaní. … Přírodo. Kým pro tebe jsem? … Ach, světlo lásky. Nevzdaluj se mi. … Nekonečný prameni. Nekonečná řeko. Beztvará jako mrak. … Opuštěné dítě. Stará žena. Nic nevíme. … Jsi plodem lásky. … Matko. Může matka zapomenout na dítě? … Co miluju, když tě miluju? … Tma. Světlo. Můra. Víno a pohár. … List k větvi. Větev ke stromu. …“. A tak podobně. Trochu to až připomene dokument Věry Chytilové s názvem Praha – neklidné srdce Evropy. Tam se ale praví, že „nejdůležitější je vědomí souvislostí.“

 

Nejeden by až čekal, že se dočká v závěru nějakého žertíku, který by vysvětlil, že ten komentář byla jenom taková sranda. Kupříkladu že se ukáže, že Cate Blanchett a Brad Pitt, jenž Cestu času spoluprodukoval a namluvil kratší IMAX verzi, jejíž délka se rovná délce jednoho fotbalového poločasu, během práce na komentáři třeba hráli šachy a nevěnovali mu větší pozornost, nebo řeknou něco, co přesvědčí o tom, že i jim připadá tak nějak nestandardní. A následně by třeba ještě pozvali diváky a divačky Cesty času na své další filmy, tj. Thor: Ragnarok a Debbie a její parťačky, resp. Once upon a Time in Hollywood.

Kdepak, projekty Terrence Malicka určitě nejsou pro každého, o čemž svědčí i skutečnost, že z projekcí jeho Song to Song na letošním Febiofestu odcházelo více lidí. Ale v tomto smyslu osobitějších filmařů existuje samozřejmě více. Navíc je nad Slunce … Naše světlo. Snažení. Žhavý zdroj energie. Rolety v oknech. Chřestýš. … Pardon, je to trochu nakažlivé. Chtěl jsem napsat, že je nad slunce jasnější, že dokumentů mapujících vznik a vývoj vesmíru bude k dispozici více. Zařadit sem učitě lze i Hubble 3D, neboť Cesta času využívá snímků pořízených z tohoto vesmírného dalekohledu. A o jevech jako jsou hvězdokupy nebo hvězdné mlhoviny se mluví také v některých hraných počinech (nejen v Andělovi Páně 2).

 

Dá se tvrdit, že aby nás režisér připravil na Cestu času, natočil Strom života. Skvělé a nesmírně působivé dílko s Bradem Pittem a Jessikou Chastain jest vlastně lyrickou filmovou básní, byť obsahuje i epické prvky (rodina žijící v 50. letech minulého století se dozví o úmrtí syna, přičemž následuje retrospektiva z dětství, a taky počínání jeho bratra v dospělosti). Nechybí v něm emotivní detaily, vizuálně nádherné záběry a zhruba od 18. minuty také čtvrthodinová pasáž mapující vznik planety Země. Přesto tenhle experiment, jaký by si patrně dovolil tak možná ještě Stanley Kubrick (i na Paola Sorrentina, režiséra Následků lásky, Mládí, Velké nádhery, by to asi bylo už příliš), vcelku překvapivě funguje na výbornou.

Poměrně zarážející skutečností zůstává, že právě těch opravdu úchvatných záběrů se v Cestě času nachází minimum. A to jsou ještě některé totožné s těmi ze Stromu života. Takhle na první dobrou se vybaví akorát ledový břeh kdesi daleko na severu/jihu; kaňon, jelikož připomene ten ze 127 hodin; a v neposlední řadě letecký pohled na Burj Chalifa, neboť to je „fakt vysokej barák“. Některé přírodní scenerie jsou také luxusní, a třebaže záměrem dokumentu je něco jiného, dost zamrzí, že se nedozvíme, kde přesně se na naší planetě nacházejí.  

 










 

„Matko Země, tvá síla je ve mně, ohně pálíš a za to náš dík. Matko Země, tvá síla je ve mně, vodou zurčíš a za to náš dík. Matko Země, tvá síla je ve mně, větrem fučíš a za to náš dík. Matko Země, tvá síla je ve mně, všechno nás učíš a za to náš dík. Matko Země, tvá síla je ve mně, všechno je z tebe a za to náš dík. Matko Země, tvá síla je ve mně, všechno nás učíš a za to náš dík.“ Chytlavý text písničky z Cesty do lesa se záměru Terrence Malicka blíží o něco více. Jenomže není prostor na žádný pořádný vývoj. Kupříkladu Tiktaalik, zřejmě první obojživelná ryba a důležitý evoluční článek, se tu po těch planetárních srážkách a po tom soptění sopek mihne asi tak na tři sekundy.

Průběžně sledujeme záběry ruční kamerou a v jiném formátu na lidi, převážně s největší pravděpodobností kdesi v Indii, až druhém nejlidnatějším státu světa. Proč tam? Je snad režisér velkým příznivcem tvorby Anuraga Kashiapa? Asi sotva! Pochopitelně strávíme dost času pod vodou, avšak v tomto směru se Aliens of the Deep překonávají jen velmi složitě. Oproti zdlouhavé Atlantis je to pořád OK. Scéna s opicemi zase působí dojmem, že se v ní každou chvíli objeví ten kvádr z 2001: Vesmírné odysey. Pohledem na australské domorodce (Aborigince) jak z Poslední vlny od Petera Weira, si pro změnu máme asi představit pravěk.

Cesta času je film, kterým si Terence Malick zároveň trochu naběhnul, když tvrdí, že se chtěl soustředit na vesmír, nikoli pouze na Zemi. Proč tedy chybí vznik Venuše, Marsu, Jupitera, Saturnu nebo Neptunu? Eventuálně Pandory, LV426, Solaris, Vulcanu, Tatooineu, Cybertronu, Altairu IV … Jasně, to už zacházíme maličko do extrému. Raději si uvedeme odpověď na otázku, která se vzhledem k tématu dokumentu určitě nabízela: Ano, odhalená ženská ňadra budou. Ledacos jsem možná zlehčoval, což si tento filmu nezaslouží. Pravda je taková, že dát ho dohromady nemohla být úplně komedie, ale režisér už asi nechtěl čekat, a tak vyslal do světa jakoby prototyp, ve kterém jsou CGI zásahy rozpoznatelné a spolupráce s paleontology, biology, astrofyziky a dalšími vědci není až tolik vyzdvihnutá. Přesto se nepochybně najou tací, jakým se podobné počiny (viz také třeba Naqoyqatsi) hodně zamlouvají. Žel nic naplat, vznik, vývoj a zánik vesmíru, tedy proces trvající miliardy roků, do pětaosmdesáti (natožpak v IMAXu pětačyřiceti) minut zkrátka nenarvete.

FOTO: cinema.de