Pokračování rozhovoru s režisérem
Jiří Strach: Ano, tenhle film ze mě udělal režiséra. Tam jsem potkal Zdeňka Sirového. To byl úžasný chlapík a výborný režisér. Škoda, že ho ten bolševik po Smuteční slavnosti až takhle zašlápnul. Takže během normalizace byl v dabingu. A mně bylo patnáct a začal jsem mít vnitřní pocit, že mi to herectví přestává jít. Do té doby jsem hrál nějakou dětskou přirozeností, a pak nastoupil Stanislavskij. A u filmu jsem se pohyboval odmala, tak jsem si říkal, co budu dělat jiného, když nebudu herec. Tak jsem si řekl, že chci být jako ten Zdeněk. Takže jsem se celý gympl cíleně připravoval na FAMU. A jsem jeden z mála lidí, kteří se tam dostali hned napoprvé.
FDb: Tenkrát se taky k přimačkám natáčely filmy?
Jiří Strach: To víš, že jo. Já natočil Smrt Archimédovu podle Čapkovy povídky. Je to takový apokryf. Archiméda hrál Vašek Chalupa a toho římského vojáka Lucia hrála Anička Geislerová, která tehdy měla natočené Rekviem pro panenku, ale ještě neběželo v kinech. A aniž bych změnil ten Čapkův text, tak to najednou bylo o tom, že ona ho přemlouvá, aby si s ní šel zapíchat. Anička vždycky ze strandy říká, že mě dostala na FAMU a že jsem režisér díky jejímu talentu. (smích)
FDb: Cesta na jihozápad vůbec muselo být výjimečné natáčení …
Jiří Strach: Bylo. Točili jsme na Altaji. Ještě tam byli Jirka Schmitzer, Milan Sandhaus, Olda Vlach, Petr Čepek, i když ten s námi na té Altaji nebyl. Mimochodem, během natáčení u nás přišel Zdeněk a říká: „Hele, mám tady takového kluka, který mi bude dělat pomocného režiséra.“ Byl to takový starší pán, prošedivělé vlasy, moc toho nedělal. Trochu pomáhal, ale nebyl to typický pomocňák, jak jsem je znal. A byl to Pavel Juráček, který se vrátil z emigrace. Zřejmě vůbec neměl peníze, tak ho tam Zdeněk vzal, aby mu pomohl. Takže já od té doby říkám, že jsem si tykal s Pavlem Juráčkem. Tohle si z toho filmu nejvíc pamatuju, že jsem se s ním mohl potkat.
FDb: Lákalo by tě taky natočit třeba film ve 3D nebo projekt ve stylu Kinoautomatu?
Jiří Strach: Já jsem spíš režisér obsahu než formy. Ano, je to zajímavé a atraktivní, ale radši budu ve 2D točit dobrý příběh, než ve 3D nějakou blbost. I když by bylo samozřejmě krásné točit ve 3D dobrý příběh. Ale umí to tady někdo? Máme na to, když je to významně dražší? A těch diváků, co na to pak přijde do IMAXu … Radši si udělám klasicky Anděla Páně 2.
FDb: Jako herce si tě lidi určitě nejvíc pamatují z filmu Lotrando z Zubejda. Někde jsi říkal, že jsi tu roli vzal proto, že režisér Karel Smyczek nemohl dlouho najít vhodnějšího představitele. Jak potom probíhala příprava na roli Lotranda?
Jiří Strach: Vlastně nijak. A já jsem to tomu Karlovi i rozmlouval, protože už jsem byl ve třeťáku na režii a nechtěl jsem být herec. A nechtěl jsem mu to zkazit. Nakonec jsem řekl: „Dobře, ale je to tvoje režijní odpovědnost.“ A pamatuju si, že jsme měli kamerovky, a byly tam dvě Slovenky, krásné holky, a pak tam byla ta Barunka Seidlová, které bylo čtrnáct. A nám ta kamerovka spolu tak sedla! Prostě jsme si jen tak hráli a blbnuli. Mně to bylo jedno, jestli to budu hrát a ona byla mladá, takže některé věci netušila. Hrozně nám to sedlo. A pak jsem si přečetl celý scénář a řekl jsem si, že to Zdeněk Svěrák v podstatě napsal pro mě, aniž by mě znal. Cítil jsem, že jsem v každé situaci takový ťunťa, jako ten Lotrando. Takže jsem to vlastně ani nehrál. I když pamatuju si první dva dny, kdy to bylo takové hledání.
FDb: Vybavíš si, jaká scéna se točila jako první?
Jiří Strach: Jo, to byla scéna, jak přepadávám Drnce, to „Chleba s tvarohem nebo život.“
FDb: Údajně ses v jedné scéně nechal trochu inspirovat Václavem Havlem …
Jiří Strach: (úsměv) No, to taky. To je scéna, kdy mě poprvé převléknou do těch hezkých šatů. Vycházel jsem před tu jeskyni a hledáš pro to nějaký zdroj inspirace. A vzpomněl jsem si, jak to bylo, když Havla poprvé převlékli do toho obleku a teď měl jít s těmi krátkými kalhotami dělat ten projev. A vůbec nevěděl, jak se chodí v obleku. A pořád si, jak byl nesvůj, rukou hladil kapsičku. Po letech jsem se s ním potkal a říkal jsem mu, že se stal inspirací a celé jsem mu to odvyprávěl.
Zhruba za půl roku dávali Lotranda na Vánoce a najednou mi volá nějaké skryté číslo. Ozvalo se: „Tady je Havel, já jsem právě viděl toho vašeho Lotranda a já jsem se v tom poznal.“ (smích) To bylo fakt milé.
FDb: Před kamerou ses sešel s některými českými legendami. A obsazuješ je i jako režisér. Zeptám se konkrétně, musel jsi pro Anděla Páně 2 Josefa Abrháma přemlouvat nebo souhlasil s tou menší roličkou hned?
Jiří Strach: My jsme spolu předtím natáčeli jednu povídku pro Janu Hlaváčovou do cyklu Setkání s hvězdou. A předtím nebo potom jsme se ještě někde potkali. Tak jsem ho poprosil, že je to sice malá role, ale je to Svatý Josef, takže si zahraje svého nebeského jmenovce. A byl skvělý. A nejen on, ale i Martin Huba, který hraje Svatého Martina. Asi se to těm hercům málokdy stane, že by si zahráli toho svého patrona. To bylo krásné.
FDb: Závěrečnou písničku nazpíval Karel Gott spolu se svojí dcerou Charlotte Ellou. Byl to tvůj nápad?
Jiří Strach: No, napřed jsem oslovil Gábinu Oswaldovou, když mi hrála archandělku. Pak se přidal Ondřej Soukup a uvažovali jsme o tom, kdo by to mohl zpívat, a pak jsme si řekli, že je to pro Karla. Je tam vlastně dotek toho Pánaboha, že se z toho dostal, aby mohl nazpívat písničku pro Anděla Páně 2. Bartoška taky, aby mohl hrát Pánaboha. To jenom cítíš doteky toho pravého v nebi, který ti takhle pomáhá. Vlastně v pondělí nás to napadlo, v úterý jsme měli text, ve středu to bylo nazpívané.
FDb: Dokážeš odhadnout, kolikrát jsi Anděla Páně 2 viděl?
Jiří Strach: Hotového nikdy. Já to mám jako takovou tradici proti tomu, abych nebyl pyšný. Protože když ten film je hotový, tak už není můj, ale je těch diváků. Takže abych si sednul do kina a viděl Anděla Páně 2 od začátku do konce, to se nestalo a nikdy se to nestane! Ani ty Vrásky z lásky jsem neviděl. Film, který mě stál spoustu peněz a energie a přišlo na něj padesát tisíc diváků. Nejhorší to bylo v Japonsku, kdy mě na Vrásky posadili doprostřed velkého kina do prostřední řady úplně doprostřed. A teď se zhasnulo a začal ten film a já jsem celou dobu přemýšlel, jak zdrhnout. Protože jsem si říkal: „To přece není možné, abych poprvé odkoukal celý svůj film.“ Takže jsem vstal a přes všechny ty Japonce jsem z toho kinosálu odešel.
FDb: A jak se ten film v Japonsku líbil?
Jiří Strach: Mnohem víc než v Čechách. A víš proč? Protože Japonci se zaprvé dožívají vysokého věku, je to kultivovaný národ a stáří je tam opravdu velké společenské téma. Takže tam bylo „moji Japonci mi rozumějí.“ Všechno pochopili, pokládali dobré otázky, zajímalo je i to, kde se to točilo. Šumava jim přišla exotická, tak jako nám připadá exotická hora Fudžisan.
Jiří Strach: No jo, souhlasím. Protože ty tam musíš přijít připravený a musíš vědět, co chceš. Ale to se nedělalo dneska. Já jsem byl na place u Karla Kachyni, já jsem byl na place u Otakara Vávry, byl jsem na place u Jiřího Krejčíka. A to byli chlapy, kteří chodili na ten plac připravení. Protože tu vizuální představu vytváříš sám po nocích, kdy si přestavuješ ty obrázky. Já mám prázdnou stěnu, na které visí jenom krucifix a to je pro mě to plátno, kde běží ten film. Takže ten už je hotový v momentě, kdy na ten plac jdeš.
FDb: Tak ten film vlastně vidíš už v momentě, kdy čteš ten scénář …
Jiří Strach: No jasně, ale ten scénář ještě může mít více výkladů. Ale třeba u toho Kachyni opravdu stačilo odstřihnout klapky a dostal jsi zastřižitelný záběr do finálního sestřihu. Takhle on točil filmy. Vlastně neotravuješ lidi zbytečnou prací. A to paradoxně nejvíce naučí televize, protože tam pracuješ v omezeném prostoru, ale musíš předvést stejný výsledek, jako v kině. Protože tomu divákovi je to jedno. A tahle omezenost s kratším počtem natáčecích dní tě naučí točit opravdu jen ty věci, které potřebuješ. Je to o řemesle.
FDb: Všichni tě chválí za práci s herci. Myslíš, že je to něco, na co prostě musíš mít talent nebo bys řekl, že to dá naučit třeba ve škole?
Jiří Strach: Ne. Vždyť jsem tím hercem byl. A vím, co je třeba udělat, aby se herec před tou kamerou cítil dobře a vydal ze sebe to nejlepší. Plus samozřejmě velká zkušenost, že mi bylo dopřáno točit s těmi nejlepšími. S Jiřinou Jiráskovou, Josefem Somrem, Radkem Brzobohatým, Rudolfem Hrušínským, Jiřinou Bohdalovou … Péťu Čepka jsem ještě režíroval v dabingu na filmu Lekce Faust. Tam totiž vznikaly dvě verze, anglická a česká. A Jan Švankmajer pak potřeboval někoho, kdo by zrežíroval Čepka v té české verzi. Takže tahle zkušenost, kdy se můžeš dotknout těch legend, kterých si zároveň vážíš i po nich něco chceš, je úžasná. Protože oni tě vlastně hodně učí.
FDb: Říkals, že by ses jednou chtěl dát na spisovatelskou dráhu. Měla by to být klasická beletrie nebo třeba vysokoškolská skripta nebo svým způsobem memoáry, jako to udělal například Zdeněk Svěrák u Po strništi bos?
Jiří Strach: Jednou bych si chtěl zkusit napsat knížku. V mezičase jsem si napsal několik scénářů, z nichž žádný ale ještě nedošel nějaké významné realizace. Přitom do té doby jsem si myslel, že neumím psát. Měl jsem před tím ohromný respekt, až Strach. A když jsem byl donucený se do toho pustit, tak jsem si řekl, že by to možná i šlo. Tak si říkám, že na stará kolena, až mě nebude bavit běhat někde po place a budu maximálně sedět v kavárně nebo doma, tak abych se nenudil, napíšu si knížku.
FDb: Přesně jako Quentin Tarantino. Ten se taky po šedesátce chystá už jenom psát …
Jiří Strach: (smích) Jistě! Už vidím titulek toho článku „Strach – Český Tarantino“. (smích) Tím bys naštval tolik lidí … Ale je pravda, že vlastně v jedničce Labyrintu je tolik mrtvol, že ani my tvůrci jsme je nemohli spočítat. Pro druhou sérii jsem kromě Langmajera a Mirka Donutila pomalu neměl koho obsadit. (smích) Občas je dobré myslet na zadní kolečka.
FDb: Jak to vypadá s Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým?
Jiří Strach: Teď ne úplně dobře. Má to svoje důvody a ještě si budeme muset asi pár let počkat.
FDb: Co dalšího chystáš kromě třetí série Labyrintu?
Jiří Strach: Něco chystám, ale jsou to ještě věci ve vývoji, takže by bylo předčasné o nich mluvit. U nás to rozhodně není jako v Hollywoodu, kde natočíš megaúspěšný film a hned se o tebe začnou prát všechna studia. Že bych teď měl na stole dvacet českých scénářů, tak to ne. Takhle to v Čechách nefunguje.
První část rozhovoru si můžete připomenout TADY
FOTO: ceskatelevize.cz
