Nedávno vyšel na DVD a Blu-ray discích film o
Filip Renč: Jak říkal Karel Svoboda, muzikál je od slova ‚muzika‘, takže to je asi nejdůležitější faktor. Jsem rád, že se toho chopil mladý Dan Barták. Výborný scénář napsal Zdeněk Zelenka a je to NA MOTIVY faustovského tématu, ale není to žádné těžké drama. Muzikál by měla být obrazová, vizuální show, ve které by měl být i humor. A samozřejmě tam je ta faustovská myšlenka, jestli podepsat nebo nepodepsat smlouvu s ďáblem na úrok návratu mládí, ale muzikál musí být v první řadě zábavná věc a velká podívaná.
FDb: Vy jste na FAMU, podobně jako Jan Svěrák, studoval dokumentární tvorbu. Záhy jste začal dělat hrané filmy a pak divadlo, což je ještě docela jiná disciplína. Je pro vás náročnější režie ve filmu nebo na divadle?
Filip Renč: To je zajímavá otázka. Je to prostě jiná disciplína. Režie je hlavně práce s hercem a s příběhem, aby ho člověk dotáhl do konce. To znamená, aby byl srozumitelný. Režie je buď dobrá, nebo špatná, ale na tom divadle musí režisér přemýšlet jinak než ve filmu, protože ve filmu si ty situace záběrujete, takže nabízíte divákovi, na co se má koukat, kdežto na tom divadle ten divák vidí celou dobu celé jeviště. Takže ho musíte zaplnit a dát tomu nějakou dynamiku a pohyb, protože divák nevidí detaily. A pak ještě ve filmu máte natočený záběr a už se k němu nemusíte vracet. Kdežto tu scénu na divadle nazkoušíte a třeba za měsíc nebo klidně i půl roku po premiéře ji můžete změnit. Takže to divadlo je takový živý organismus, kdežto film je konzerva, se kterou už se nedá hýbat.
FDb: Co by podle vás měl mít a umět dobrý filmový režisér?
Filip Renč: Měl by mít představivost a měl by umět pracovat s lidmi. Pro režiséra jsou nejdůležitějším materiálem k práci herci. A taky si myslím, že režisér musí mít ten film dopředu natočený v hlavě. To, že přijde na plac a říká ty záběry, to je vrchol ledovce. To je taková konečná fáze té jeho práce, protože ta režie se dělá doma u stolu s tužkou v ruce nad papírem a ne na place. Tam už se to jenom dolaďuje. Takže dobrý režisér musí mít dobrý vztah k lidem, musí umět pracovat s rytmem a s příběhem. A taky se to studuje na vysokých školách, tak by to měl nejdříve vystudovat.
FDb: Co se vašich kinofilmů týče, na Lídě Baarové jste poprvé nespolupracoval se střihačem Janem Mattlachem. Proč?
Filip Renč: Protože ten film nechtěl stříhat.
FDb: Jaká tedy byla spolupráce s Luďkem Hudcem?
Filip Renč: Vynikající. Hrozně mi pomohl a i pro ten film udělal hodně. Velice jsme si rozuměli. Byl to takový spolurežisér dokončovacích prací.
FDb: Jak přesně se na vzniku filmu Lída Baarová podílel Daniel Landa?
Filip Renč: Pokud já vím, tak nám pomohl tím, že zastavil svůj dům, na který si producenti mohli vzít půjčku, aby mohli ten film zaplatit, protože zemřel producent Kovarčík a s ním „zemřely“ i peníze, které měl do projektu přinést. A Dan Landa prostě zastavil svůj vlastní dům, takže kdyby ten film byl neúspěšný, tak dneska Daniel Landa se svou rodinou nemá kde bydlet. (smích) Jsem mu za to vděčný.
FDb: Ani jste se nebavili o možnosti, že by si v Lídě Baarové zahrál menší roličku?
Filip Renč: Ne, nebavili. On byl takový tichý společník, tichý producent a za to, co pro vznik toho filmu udělal, jsem mu vděčný.
FDb: Ve filmu naopak hrají Gedeon Burkhard a Karl Markovics. Souhlasili s nabídkou zahrát si ve filmu o Lídě Baarové hned nebo jste je musel přemlouvat? Přeci jen Karl Markovics má hlavní roli v oscarové Ďáblově dílně, kde hraje žida, zatímco u vás Josepha Goebbelse, nacistického ministra propagandy …
Filip Renč: S tím mi pomohl filmový agent Filip Albrecht, který umí výborně německy a v Německu má výborné kontakty. My jsme ten film chtěli prodat do německy mluvících zemí, což se povedlo, protože to mělo premiéru v Rakousku a bude to vysílat německá televize ARD, rakouská ORF a Netflix v USA, takže na tyhle jména určitě slyšeli.
FDb: Gedeona Burkharda dabuje Martin Stránský a Karla Markovicse dabuje Viktor Preiss, což zdaleka ne všem divákům připadalo jako dobrá volba. Přemýšlel jste pro ten dabing i o jiných hercích?
Filip Renč: Tak přemýšlel. Já dělám casting jak na hlasy, tak na herce a Viktor Preiss má velké charisma i jako člověk i jako hlas a udělal to pro mě z přátelství. Má vynikající intonaci a je to profík. Martin Stránský taky. Jiný režisér by obsadil třeba někoho jiného. Já jsem si vybral tyhle hlasy a jsem rád, že to takhle namluvili.
FDb: Na DVD a Blu-ray disku jsou údajně ponechány v původním znění …
Filip Renč: No, Němci si to namluvili po svém. I české role si namluvili do němčiny, ale na to já už jsem neměl vliv. Ono to bude ve více jazykových mutacích. Bude to v angličtině, pak to chtějí prodat do Koreje, takže to bude v korejštině. (smích) Ale na to já už nemám vliv.
FDb: Jakou kamerou jste ten film natáčeli?
Filip Renč: To by věděl kameraman Petr Hojda. Myslím, že to byla REDka, ale my jsme používali více kamer. Třeba na Křišťálovou noc jsme měli čtyři kamery. Ale abych pravdu řekl, já se v té moderní technice moc nevyznám, protože se to každý rok mění. Ale myslím vlastně, že jsme točili na Alexu, i na REDky, a pak tam byly i nějaké rychloběžky.
FDb: Jak jste byl celkově spokojený s produkčním zázemím?
Filip Renč: No, dělali, co mohli. Měl jsem tam Viktora Mayera, který mi moc pomohl. Nebýt takových kolegů, tak by ten film nevypadal tak, jak vypadá, protože všichni dělali na 199 procent. Na ten film nebylo moc peněz. Ale doufám, že vypadá dražší, než kolik stál. Ta výtvarná stránka byla velice důležitá. Architekt Zdeněk Fleming, kameraman Petr Hojda a můj asistent Jirka Severa jsme dali dohromady film, který vypadá dražší, než skutečně byl.
FDb: Dva týdny před lednovou premiérou vašeho filmu o Lídě Baarové šel do kin dokument Heleny Třeštíkové o Lídě Baarové s názvem Zkáza krásou. Předpokládám, že nešlo o žádnou vzájemnou dohodu … Myslíte, že ten její film odlákal vašemu diváky?
Filip Renč: Já si paní Třeštíkové velice vážím, je to asi jedna z nejlepších evropských dokumentaristek a poctivá filmařka. Jenom trochu nerozumím naplánování premiéry jejího dokumentu, protože si myslím, že ten materiál měla natočený už hodně let dopředu. Ale myslím si, že se ty dva filmy krásně doplnily. Jak dokument, tedy fakta, tak náš film, kde jsou emoce i domyšlené věci. Takže určitě nám ten dokument neuškodil, naopak jsem rád, že ho paní Třeštíková dokončila a že to byl takový předvoj tomu našemu hranému filmu.
FDb: Stanislav Motl mi říkal, že napsal dvě verze scénáře filmu o Lídě Baarové. Četl jste je?
Filip Renč: Nečetl. Otakar Vávra taky napsal scénář o Lídě Baarové a taky jsem ho nečetl. Já jsem se patnáct let zaobíral scénářem Ivana Hubače. Původně to měl být čtyřdílný nebo pětidílný televizní seriál, na který tehdy televize neměla prostředky. A tak jsem Ivanovi doporučil, abychom to převedli do formy celovečerního filmu. Takže jiné scénáře o Lídě Baarové jsem nečetl, ale rozhodně jsem se díky Standovi Motlovi dozvěděl spoustu zajímavých informací. Čerpal jsem z jeho knih, z jeho postřehů o Lídě Baarové a z jeho rozhovorů s ní, takže bych mu touto cestou rád poděkoval za jeho práci, kterou udělal.
FDb: Ani jste ho neoslovili kvůli spolupráci na plac?
Filip Renč: Ne, nezvali. Člověk přijede na plac a je rád, že je rád. Na place není čas se s nikým radit. Tam už musíte přijet rozhodnutý a musíte mít jasnou představu o tom, jak tu situaci ten den natočíte. Člověk má poradce akorát na různé uniformy a válečná vozidla a historické detaily, ale to řeší architekt a výtvarník kostýmů. Ale jak říkám, Motlovy knížky jsem četl velmi podrobně a několikrát a velice mi pomohly.
FDb: Má postava, kterou hraje Jiří Mádl reálný předobraz?
Filip Renč: Já si myslím, že jo. Protože pan Hubač to napsal i na základě vzpomínek, což byly dvě knihy, které vydala paní Baarová. A ona ty postavy ve svých knihách popisovala, takže všechny ty postavy tam mají reálný základ.
FDb: Vy jste říkal, že jste se s Lídou Baarovou osobně nikdy nesetkal. Ale kdybyste se potkali, na co byste se jí zeptal jako první?
Filip Renč: Asi bych si s ní dal dvojku bílého. Protože všechno jsem o ní četl, ale určitě by to byl zajímavý rozhovor. A výborná herečka Zdenka Procházková, která ji hrála, tak se s ní osobně znala, takže mi o ní taky řekla spoustu zajímavých informací, i když se neměly moc rády. Ale myslím, že ji vystihla perfektně a že lepší představitelku bych nenašel.
FDb: Osudy dalších prvorepublikových hereček jako Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové vás ke zfilmování nelákaly?
Filip Renč: Takových osobností, o kterých by se dalo točit, jsou stovky nebo minimálně desítky. Jiřina Štěpničková, Oldřich Nový, Vlasta Burian nebo jak říkáte Nataša Gollová … Ti všichni měli zajímavé a někdy i tragické osudy a určitě by se o nich dalo točit. Ale vy prostě dostanete na stůl tuto nabídku a buď ji vezmete, nebo ne.
FDb: Vaším prvním celovečerním filmem bylo Requiem pro panenku. Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Filip Renč: Byl jsem ve třetím ročníku na FAMU na dokumentaristice, takže jsem kvůli tomuto filmu přerušil studium. A tehdy mi pomohl ředitel studia ve Zlíně Miloň Terč, který mi dal neuvěřitelnou důvěru a za to mu jsem taky vděčný, protože tehdy mi bylo čtyřiadvacet. A jinak jsem se k tomu dostal přes reportáž Josefa Klímy Brutalita. To byla knížka příběhů podle skutečných událostí a jedna z těch epizod pojednávala o tomhle tématu. A hodně mi pomohl se scénářem a s přípravou Zdeněk Zelenka. A tenkrát bylo období těsně po revoluci, tak se dávala zelená mladým. Takže Jan Svěrák natočil Obecnou školu, já jsem natočil Requiem pro panenku a to probudilo novou vlnu českého filmu.
FDb: Film vzniknul na základě skutečné události. Co v něm bylo čistě fiktivní?
Filip Renč: Tak v každém hraném filmu je fikce veškerý dialog. Ten musí napsat scenárista. Když je to film podle skutečné události, tak si berete jenom to téma. Nikdo neviděl a neslyšel, co si tenkrát ti lidé mezi sebou říkali. Takže dialogy jsou vymyšlené, ale měla by zůstat myšlenka a obsah toho filmu. Hudba tam tenkrát taky žádná nebyla, že jo. Všechno je fikce. Hraný film je fikce. I Romeo a Julie je prý podle skutečné události. Pan Shakespeare to prý napsal podle nějaké historky, kterou slyšel, ale musel to celé vymyslet a domyslet. Tedy ne, že bych se přirovnával k Shakespeareovi. (smích) Ale hraný film je prostě hraný film a něco vás musí inspirovat. Někdy je to skutečná událost, někdy je to vaše představivost.
FDb: Vždycky si říkám, že musí být ohromně náročné, když režisér zároveň ve filmu i hraje ne úplně malou roli. Zvláště když se jedná o debut. Tehdy navíc ještě technologie nebyla taková, jako dnes. I když jste samozřejmě měl s hraním poměrně bohaté zkušenosti, pochyboval jste nad tím, jestli jste si neukrojil až příliš velký sousto?
Filip Renč: Tak já jsem byl mladý, drzý a nepochyboval jsem o sobě. Dneska už člověk přemýšlí třikrát tolik, jestli ano nebo ne. Tenkrát jsem do toho celovečerního hraného filmu chtěl skočit a vyšlo to.
FDb: Jaký byl rozpočet filmu?
Filip Renč: Myslím, že to tehdy bylo šest nebo sedm milionů korun.
FDb: Většinou menší role jste dostával u Jana Svěráka, což byla taková vaše dohoda. Tím pádem jste se kromě oscarového Kolji objevil třeba v nízkorozpočtové Jízdě, což muselo být nezapomenutelné natáčení …
Filip Renč: No, to bylo. (smích)
FDb: Vaším druhým celovečerákem byla Válka barev, ke které si diváci hledali ze všech vašich filmů cestu asi nejsložitěji. Čím myslíte, že to bylo?
Filip Renč: Je to takový atypický film. Ale mám radost, že ho každý rok vidím ve vysílání. Je to takový obraz doby těch devadesátých let, jak člověk nevěděl, kdo je bohatý, kdo je chudý a na co si kdo hraje. Všechno bylo taková iluze a deziluze. Chtěl jsem natočit takový odraz doby, ve které jsem žil a kterou jsem tak cítil. Nechci říct, že je to přímo autobiografický film, ale je to něco, co jsem různě prožíval. Takže nějakou historickou hodnotu to určitě má, i když máte pravdu, že to byl komerčně nejméně úspěšný film, co jsem kdy udělal. Ale dostal i cenu v San Diegu. Je to takový zvláštní druh filmu, který jsem napsal se Zdeňkem Zelenkou. A paradox je, že to byl nejrychlejší film, který jsem kdy natočil, protože jsme ho začali psát v srpnu a v půlce listopadu byla první klapka. A to se mi ještě nestalo, protože na Lídu Baarovou jsem čekal patnáct let, na Rebely sedm let, takže tady to byl prostě takový výval emocí a chuť zachytit takovou tu falešnou atmosféru těch devadesátých let, kdy jsme si mysleli, že jsme na Západě a my jsme tam nebyli a ještě tam nejsme ani dnes.
FDb: Bylo to naposledy, co jste ve filmu spolupracoval s Aňou Geislerovou. Proč?
Filip Renč: Tak přece nemůžete pořád dokola obsazovat jednu herečku. A ona pak začala točit s jinými režiséry a já jsem hledal nové talenty, což dělám rád dosud, ať už jsou to herci nebo herečky. Prostě naše životní i pracovní cesty se rozešly.
FDb: S Románem pro ženy jste poprvé zkusil komedii. Co vás nejvíce zaujalo na knižní předloze?
Filip Renč: Já jsem nejdříve četl scénář. Teprve potom jsem si přečetl knížku. Tenkrát mi to nabídnul Rudolf Biermann a byla to celkem překvapivá nabídka. Hrozně rád jsem si zkusil tu formu komedie a bavilo mě to. Hlavně mě tedy bavila spolupráce se Simonou Stašovou. Je to hezky napsaná knížka, kterou Michal Viewegh, co se týče zábavnosti, nepřekročil. Mně se to hrozně hezky točilo. Měl jsem tam ještě Stellinku Zázvorkovou v jedné z jejích posledních rolí. Ta byla úžasná. Nás to prostě všechny bavilo a bavilo to i diváky, protože to mělo obrovskou návštěvnost. Ten film se také bude promítat dlouho, protože je tam sranda, je to o životě a ten Viewegh to napsal výborně.
FDb: V roce 2008 šly do kin hned dva vaše filmy. Jedním byl Hlídač č. 47, přičemž vy jste prohlásil, že ho máte ze všech vašich filmů nejradši. Proč právě tenhle film?
Filip Renč: Tak jednak je to výborná předloha a jednak se tam výborně našel Karel Roden. Myslím, že je to jeho nejlepší role, kterou zahrál. Taky za to dostal Českého lva. A je tam taky nějaký můj vnitřní životní pocit. A taky jsme měli ohromnou kliku na počasí. Ten film je velice, velice silný a já se v něm osobně vidím.
FDb: Druhým vaším filmem z roku 2008 bylo Na vlastní nebezpečí. Dělal jste tam nějaké úpravy scénáře?
Filip Renč: To byl hodně improvizovaný film. Točili jsme ho v Bosně a Herzegovině a v Rumunsku. Trochu jsme se s ním prali a trochu jsme improvizovali na místě. Taky to nemělo nejlepší ohlas, i když to natáčení bylo fyzicky neskutečně náročné. I když toho diváka nezajímá, že jsme byli každý den od šesti ráno do šesti odpoledne po krk v ledové vodě. Točili jsme v peřejích, kde před námi ještě nikdy nikdo netočil. Kolem nás byla minová pole, ale jsem rád, že jsem si tenhle dobrodružný žánr mohl zkusit. Kdybychom dotáhli ten scénář, tak si myslím, že to mohl být ještě lepší film, ale taky si myslím, že podívaná je to furt pěkná.
Na tomhle filmu jsem pracoval se svým kamarádem Pepou Urbanem, který dál natáčí filmy jako producent a jako scenárista. V Na vlastní nebezpečí použil i svoje osobní zážitky z jedné výpravy. Ale jak říkám, když jedete do divoké přírody natočit divoký dobrodružný film, tak nejde všechno připravit perfektně dopředu, jako když jdete natáčet do ateliéru na Barrandov. Ale jsou tam třeba nádherné záběry. My jsme používali takovou minihelikoptéru, která točili i Harryho Pottera a máme tam krásné letecké záběry, ale byla tam taky určitá jazyková bariéra, protože jsem točil i s rumunskými herci. Mluvilo se anglicky, rumunsky, slovensky, česky a bylo to velice těžké, ale mám na to hezké vzpomínky.
Druhou část najdete TADY.
FOTO: ceskatelevize.cz
.jpg)
