FDb: Nacházíme se na křtu knihy Filmové komedie II., což je vlastně částečný přepis filmů, pod kterými jste podepsaný spolu s panem Smoljakem. Co v knize najdou čtenáři a čtenářky navíc?

Zdeněk Svěrák: Nevyjmenuju vám, u kterých filmů to je. Ale určitě tam najdou věci, které byly napsány, ale nebyly natočeny.

FDb: Rozšiřujete tedy konkrétní scény nebo pokračujete ve vyprávění třeba ještě po skončení filmu?
Zdeněk Svěrák: Ne, prostě jsou tam věci, které jsme napsali, ale režisér usoudil, že tam nebudou.

FDb: Spolu s Ladislavem Smoljakem jste napsali samé oblíbené filmy. I vy sám jste je napsal. K žádnému z nich ale nikdy nevzniklo pokračování. Proč? Určitě vám to musel někdo nabízet …
Zdeněk Svěrák: To víte, že jo. Hned po prvním filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! se vyskytly rady, že bychom měli udělat dvojku. A to se opakovalo i u Marečku, podejte mi pero! a dalších filmů. Ale my jsme si s Láďou, myslím, rozumně řekli, že když člověk dělá film, tak do toho dá všechno, co o tom tématu ví. A kdyby dělal dvojku, tak je to šití ze zbytků. Tak jsme nikdy k žádné dvojce nepřistoupili.

FDb: Přesto se zeptám, k jakému z vašich filmů byste osobně nejradši viděl pokračování?
Zdeněk Svěrák: Já vám nevím. Vyskytly se taky názory, že místo abychom udělali předehru k Obecné škole, tak bychom měli udělat pokračování Obecné školy. Ale mně připadá ta předehra zajímavější. A léta, která šla v mém životě potom, nebyla tak důležitá, že by stála za zachycení.

FDb: Třeba by se to naopak lidem taky líbilo …
Zdeněk Svěrák: Nevím, člověk do toho musí mít chuť. Když vám kritik radí: „Radši jste měl napsat tohle místo tohohle.“ Tak si říkáte: „No tak si to napiš, ale já jsem měl chuť na toto.“

FDb: Na tiskovce k filmu Po strništi bos jste mi říkal, že teď nemáte žádný nerealizovaný scénář, ale že pracujete na další knize. Šlo o Filmové komedie II. nebo máte rozpracovanou ještě nějakou další?
Zdeněk Svěrák: Pracuju na delší povídce. Chtěl bych, aby to mělo alespoň šedesát osmdesát stránek.

FDb: Bude taky částečně vzpomínková, jako Po strništi bos?
Zdeněk Svěrák: Ne, ne. Já vám nemůžu moc říct. Ale mělo by to být využití celoživotních poznámek z mých notesů, které zatím využity nebyly.

FDb: Zmínil jste, že film Rozpuštěný a vypuštěný se měl původně jmenovat Sedm zásad inspektora Trachty. Vzpomenete si i u těch dalších filmů, o jakých názvech jste přemýšleli?
Zdeněk Svěrák: Ano. Jáchyme, hoď ho do stroje! se točilo pod názvem Vysoká fáze. Teprve když se ten film dokončoval, tak pan režisér Lipský říkal, že bychom tomu měli dát trochu lákavější název, aby to nevypadalo jako film o energetice. Tak jsme vymysleli Jáchyme, hoď ho do stroje! a tohoto modelu jsme se drželi i u Marečku, podejte mi pero!. Čili oslovení, a pak ta činnost. Pak jsme Lipskému napsali, že chystáme další díl, který se bude jmenovat Oldřichu, přestaň už točit!. (smích)

FDb: A co třeba Na samotě u lesa?
Zdeněk Svěrák: Na samotě u lesa se tak jmenovalo od začátku. Protože to byla často se opakující formulace u inzerátů. Protože když lidi hledali chalupu, tak tam bylo „nejlépe na samotě u lesa.“ A Vesničko má středisková, to jsem taky vymyslel v průběhu natáčení. Vím, že mi volal dramaturg Václav Šašek, že by tomu slušel nějaký chytrý název. Tak jsem se odpíchnul od té písničky (zpívá) „Vesničko má, pod Šumavou s poezií tak dumavou.“ A k tomu ‚Vesničko má‘ jsem přidal to tehdejší středisková.

FDb: Údajně se tenhle legendární film měl původně jmenovat Plachťák …
Zdeněk Svěrák: Ano, ono se to točilo pod názvem Plachťák. Že měl ten Otík uši jako plachty.

FDb: Radil se s vámi Jiří Menzel ohledně obsazení?
Zdeněk Svěrák: No, radil. Vždycky mi řekl: „Já bych chtěl, aby tohohle hrál ten a ten nebo ta a ta. Co tomu říkáš?“ A já jsem mu většinu schválil. Překvapil mě akorát u řidiče Pávka, kterého jsem si představoval úplně jinak, než jako Mariána Labudu. Ale pak jsem Mariána asi stokrát odprosil, že jsem se mýlil, že to bylo od toho Jirky správné rozhodnutí.

FDb: Kolik nebo které z těch postav mají reálné předobrazy?
Zdeněk Svěrák: To bychom si museli sednout na dýl. Řidič Pávek i Otík mají reálné předobrazy ve vesnici střediskové, kde mám chalupu. Ten řidič ještě žije a jmenuje se Karel Rozkošný. A před měsícem jsem u něj byl na návštěvě.

 










 

FDb: Osmadvacátého října jste s Jaroslavem Uhlířem oslavili v O2 Areně padesát roků spolupráce dvěma koncerty s názvem Trvalky. Vy jste se toho původně trochu obával. Jaký to byl nakonec zážitek?
Zdeněk Svěrák: Hodně jsem se toho obával. Ale překvapení pro mě bylo, že s tou Arenou, která byla obsazena sedmi tisíci lidmi na každé představení, šlo navázat kontakt. Já jsem si myslel, že to bude mluvení do hlucha se strašným zpožděním reakcí. A nebylo to tak. Brzy jsem se na té scéně uvolnil k radostnému pocitu. Byla to kombinace dospělých a dětí. A dospělí byli rádi, že se to dětem líbí. A děti byli rádi, že se to dospělým taky líbí. (úsměv) … Prostě tam vzniklo takové fluidum, které na člověka přecházelo. Takže ty obavy rychle zmizely.

FDb: Byl tenkrát problém projít s filmem Jára Cimrman, ležící, spící přes cenzuru?
Zdeněk Svěrák: Ani ne. I když tam byli nějaké zatržené věci. Vím, že jsme tam udělali takzvaného „bílého psíka“. To znamená, že jsme tam napsali scénu, o které jsme věděli, že neprojde, aby měli co zakázat. A tím pádem projde jiná. A to byla scéna, kdy Cimrman pomohl s vývojem raket Ciolkovskému. Řekne: „Konstantine Eduardoviči, chce to svázat víc těch raket dohromady.“ To jsme věděli, že neprojde, protože Cimrman nemohl ruskému vynálezci s ničím radit, že jo.

FDb: Nedávno jste vymyslel a vypustil do světa tři vtipy a teď čekáte, až se k vám vrátí. A někde jste zmínil ten, že když Graham Bell vynalezl telefon, už měl od Járy Cimrmana tři nepřijaté hovory …
Zdeněk Svěrák: No, ale nevím, jestli jste to pochopili. Mně se ten vtip hrozně libí, ale mrzí mě, že jsme ho nevymysleli my. Já jsem si ho přečetl někde na internetu. A říkal jsem si: „Ježiš Marja, jak to, že jsme na tohle nepřišli?!?“

FDb: Hrajete ve filmu i na divadle. Máte nějakou speciální metodu, jak si snadněji zapamatovat texty?
Zdeněk Svěrák: To je asi jako když se učíte do školy básničku. Musíte to pořád mlít, až se v tom mozku udělá takové koryto, kterým to pak teče, i když na to nemyslíte. Já se přistihuju, že třeba na scéně vůbec nepřemýšlím o tom, co bude dál. Ale nechám hubu a ona to říká. (úsměv)

FDb: Letos měl premiéru film Po strništi bos, ale za Českou republiku byla nominována na Oscara Bába z ledu. Mrzelo vás to?
Zdeněk Svěrák: Ne, vůbec! My jsme si byli vědomí toho, že tento film je národní a že nemá naději na existenci v zahraničí.

FDb: Kdybyste měl tu možnost, co byste tenkrát řekl v děkovné řeči na Oscarech? Tehdy totiž mluvil jenom váš syn Jan …
Zdeněk Svěrák: (úsměv) No, my jsme ten projev napsali spolu, ale on ho tam řekl jako režisér. A myslím, že se tam dopustil takového rouhačství, když zadoufal, že Oscar bude mít bratříčka. Tehdy mu asi připadalo, že to není takový problém toho Oscara dostat. Vlastně to bylo na druhý pokus. S Obecnou školou to ještě nevyšlo, ale s Koljou už jo. Takže asi měl ten pocit, že to takhle půjde dál. (úsměv)


Předchozí rozhovory si můžete připomenout TADY, TADY a TADY. 

FOTO: BIOGRAF JAN SVĚRÁK