Planeta Země v nepříliš vzdálené budoucnosti. Prasklinou na dně Tichého oceánu se otevřela dimenzionální brána, kterou sem začala pronikat obrovská monstra zvaná Kaiju (japonsky Velká bestie/příšera). Lidé z do té doby znepřátelených států začali spolupracovat. A výsledkem bylo, že jediný způsob, jak se ubránit, spočívá v sestrojení obřích robotů neboli Jaegerů (z německého Jäger – lovec). Pozor! Nevyslovuje se „Jágr“! Protože tyto stroje dosahují k osmdesáti metrům na výšku, musejí je ovládat dva piloti, jejichž mozky jsou synchronizovány tzv. driftem, což má také za následek, že jeden vidí (nejen) vzpomínky toho druhého.

Jenže nepřítel přichází v čím dál větším provedení a navíc je nesmírně učenlivý. Toho si měl být vědom i Raleigh Becket, který se svým bratrem patřil mezi piloty k absolutní špičce. Jenže po jednom zpackaném souboji své práce zanechal a raději šel stavět velikánskou bytelnou zeď. I kvůli zdím byla výroba nákladných Jaegerů zrušena, ale ukázalo se, že zdi až tak pevné nejsou. Becket byl proto povolán znovu do akce, aby utvořil tým s nevyrovnanou Mako Mori. Asi nepřekvapí, že ve finále bude záležet především na nich, jestli Země bude nadále patřit lidské rase.

Když jsem si před několika měsíci přečetl námět na tento film, byl jsem k němu dosti skeptický. Jak jako chtějí z díla založeného jen na souboji dvou monster udělat celovečerák? Pak jsem si ale vybavil Bitevní loď a uvědomil si, že to jde. Jenže za jakou cenu … Takže od Pacific Rim – Útoku na Zemi jsem toho mnoho neočekával, ale přesto jsem na něj byl poměrně zvědavý. Jako letos už poněkolikáté jsem byl první polovinou dosti nadšený, ale během té druhé začala kvalita padat až téměř na úroveň zmíněného loňského námořně-mimozemského „dobrodružství“ Petera Berga. Jinými slovy: vcelku zajímavě rozvinutý děj se promění pomalu v tu nejtuctovější podívanou, jakou si jen lze představit.

Tento film je věnován slavnému tvůrci speciálních efektů Rayovi Harryhausenovi a japonskému režisérovi Ishiro Hondovi, který poprvé (a nejčastěji) přivedl Godzillu na stříbrné plátno. Dokonce ji nechal i zápasit s King Kongem. Nepochybně je dobře, že v Pacific Rim – Útoku na Zemi se nepere jen robot s robotem. To už jsme tu totiž měli – v menším provedení tady, ve větším tady. Ani v jednom případě to rozhodně nebyla žádná sláva. Druhý uvedený a na začátku zmíněný Robot Jox byl navíc režijně absolutně nezvládnutý. Nic takového v případě Guillerma Del Tora pochopitelně naštěstí nehrozí. Jako scenárista ovšem znovu nepřesvědčil.

Zajímalo mě, jak významnou úlohu sehraje lidský faktor. Vypadalo to totiž, že pro samé efektní souboje monster, jejichž je režisér obecně velký fanda, nebudou lidé v Pacific Rim – Útoku na Zemi nezbytní. Opak je pravdou. V podstatě s výjimkou jediného tu však vyloženě známé herce nenajdeme. Hlavní lidskou postavu ztvárnil Charlie Hunnam (hrál v Potomcích lidí od Del Torova kámoše/krajana Alfonsa Cuaróna) a jeho kolegyni Rinko Kikuchi (hrála v Babelu od Del Torova kámoše/krajana Alejandra Gonzálese Iňárita). Proč se ale hlavní hrdina jmenuje Raleigh, což je hlavní město Severní Karolíny, zůstává záhadou. No, ještě štěstí, že Del Toro nemá raději Louisianu nebo Floridu, protože pak by se jmenoval Baton Rouge, resp. Tallahassee.

Zato u vypočítavé postavy Rona Perlmana je z tohoto pohledu všechno jasné. Její jméno Hannibal Chau sestává ze „jména jeho nejoblíbenější historické osobnosti a druhé nejoblíbenější sečuánské restaurace v Brooklynu.“ Tenhle Hannibal Chau si potrpí na své boty a celkově je docela fajn, což se nedá říct o dvou vědcích, kteří jsou tu vykresleni jako „chytří ťulpasové“. Možná pozoruhodná, ale určitě nefungující a iritující kombinace. Nicméně asi už dost o lidech, pojďme se ještě věnovat těm monstrům.

Přesně: „Abychom bojovali s monstry, vytvořili jsme monstra“. Hezká, cool větička. Nicméně podle tvůrců bychom toho byli schopní už v roce 2020, což je téměř jistě nesmysl. S největší pravděpodobností by to platilo i co se pohledu na lidi týče. Spíše by to bylo tak, že by se spojilo jen minimum států a ke všemu ještě těch menších, zatímco naprostá většina ostatních by volila vlastní strategii, zahrnující klidně i ozbrojenou invazi na bezpečnější území sousedního státu, bylo-li by to nutné. Ale kdo ví, třeba bychom opravdu při nějakém útoku dokázali všichni spolupracovat. Ať už by se jednalo o zombie, měsíční nacisty nebo právě mimozemšťany.

Vizuální efekty od ILM pochopitelně téměř nemají chybu. Jen občas nastává problém s poměrem/perspektivou, a také co se vody týče je místy velice znát její CGI provedení, ale protože se jedná o vůbec nejnáročnější úkol, jaký mohou animátoři a kompozitoři mít, budeme jistě v tomto konkrétním případě rádi tolerantnější. A 3D můžeme také pokládat za vcelku zdařilé. Sice byl film překonvertován až během postprodukce, ale přeměna byla skutečně pečlivá a trvala o měsíc a půl déle, než bývá v těchto případech běžné. Problém ovšem je, že ve výsledku se tyto dva aspekty (efekty a 3D) jeví býti jaksi kontraproduktivní a vzájemně neslučitelné, protože většina trikově náročných scén se odehrává za deště/kouře/mlhy (podle režiséra to mělo pak být pompéznější – pche). A díky tomu je obraz opravdu extrémně tmavý!

Před shrnutím si ještě dovolím malou odbočku. V několika filmech o mimozemšťanech hraje velmi důležitou roli voda. Někdy víme, že ji emzáci vyloženě nezbytně potřebují (Fakulta), jindy mají dobré důvody, proč se od ní držet co nejdál (Znamení). Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že na žádné jiné planetě naší sluneční soustavy voda neexistuje v kapalném stavu, může mít nejeden divák nutkání přiklonit se spíše na stranu M. Night Shyamalana. Na druhou stranu nevíme, jak je to s vodou (a možná obyvateli) jiných galaxií. Takže ani žízeň mimozemšťanů ve filmu Roberta Rodrigueze určitě nelze označit za chybu. Ale jak říkám, tohle je jen taková malá, prakticky bezvýznamná, teoretická odbočka (k zamyšlení).

Pacific Rim – Útok na Zemi je skoro jako sledovat počítačovou hru na velkém plátně. Postupně vás ale bude čím dál více mrzet, že ji nemůžete ovládat. Stejně jako fakt, že tvůrci míchají názvy robotů Gipsy Danger (americký), Striker Eureka (australský), Cherno Alpha (ruský) Crimson Typhoon (čínský) s označeními Mark 2, Mark 3 apod. je více matoucí než cokoliv jiného. I když, to vlastně může být jedno, protože přes déšť/kouř/mlhu a 3D nějaké pořádné rozdíly beztak nerozpoznáte. Takže asi takhle: chcete-li vidět film s obřími roboty, běžte do kina, protože tento je lepší a o něco promyšlenější než Transformeři. Chcete-li vidět film s obřími příšerami, raději si připomeňte Godzillu nebo si počkejte na příští rok na tu novou. Chcete-li vidět film s mimozemšťany, kteří mají své útočiště pod vodou, rozhodně volte Propast. A pokud se prostě jen chcete bavit u dalšího velkorozpočtového hollywoodského spektáklu, pak si 2D verzi jistojistě užijete více. A ještě pozor – počkejte si na lehce úsměvnou scénu mezi titulky.