Reigo, monstrum z hlubin

To točili amatéři či co. Strašně špatný   střih. Strašně špatný děj. Triky k ničemu,   herci k ničemu. Prostě všechno špatně.

2. světová válka a japonská bitevní loď   Yamato stojí před nepřítelem, který   přesahuje veškerou představivost. Obrovské   monstrum překvapující hlavně svojí hbitostí.   Ne, tohle není Godzilla, tohle je Reigo. Na dobu   vzniku překvapuje, jak se s tím tvůrci   nepárali. Technické triky, použití modelů a   loutek, neobvyklé osvětlení. Zkrátka efekty,   jako by to bylo natočeno někdy v sedmdesátých   letech. Budiž chvála klasice, ale tady?   Vyprávěcí styl je místy trhaný, což kazí   plynulosti vyprávění. Herecké výkony typicky   japonské, tudíž pro nás jaksi podivné.   Podobnost se snímky z Godzillou je   nevylučitelný fakt a s tím nic nikdo   nenadělá. Inu, nápad to není špatný, ale v   takovémto retro stylu to dnes už nikoho   neosloví.

Já to beru jako jiný region. Japončíci jsou   dodnes hrdí na své císařské námořnictvo, a   zřejmě se budou podobné filmy točit do   neomrzení. Zrovna tak jejich báje o   příšerách podmořských nebo jiných. Mně je   nejvíce k smíchu americký commander japonského   původu, nalití japonští námořníci plní   saké (na palubě válečné lodi v době   operace?) a sentimentální zásahy do jinak   slabého děje filmu.

Nič horšie od tohto filmu som za poslednú dobu   nevidel. Sledovanie tohto filmu bola u mňa   absolútna strata času. Všetko čo sa tu   odohralo bolo poriadne prehnané až pri   niektorých pasážiach trápne a únavne. Neviem   ako sa vôbec v dnešnej dobe môže nakrútiť   takýto odvar, ktorý nevyzerá ani ako nejaká   podradná fikcia filmu.

S nadsázkou by se mohlo říci, že různá   monstra a příšery patří k japonské kulturní   tradici, tedy alespoň co se týče   kinematografie. Vše začalo filmem Gojira v roce   1954 (r. Ishiro Honda), který měl humanistické,   protiválečné a filozofické poselství.   Následující filmy tohoto žánru se však již   vydaly cestou komerce a postupně se na filmovém   plátně, zejména v šedesátých letech,   objevovala další monstra, např. King Ghidorah,   Radon a později nespočet dalších. S odstupem   mnoha let, lze tyto filmy hodnotit s nadhledem a   se shovívavým úsměvem. Natáčet však v   současnosti tento druh filmů z využitím   stejných postupů a triků jako před čtyřiceti   léty je značný anachronismus jež působí   dosti trapně. Herci v latexovém oblečku   monstra, nepříliš zdařilé loutky a filmové   triky, které mohly zapůsobit tak maximálně v   počátcích filmu. Sice byla využita i   počítačová grafika, ale i ta svou kvalitou   zůstala na půli cesty, no spíše na začátku.   Volba a použití zcela nesourodých záběrů,   kde do hraného filmu byly použity záběry z   přírodopisného dokumentu a dobové záběry z   druhé světové války jen umocňují neblahý   dojem. Závěrečný taneček démona   doprovázený komentářem je už jen takový   bonus, aby divák nezůstal na pochybách, že se   jedná o nebetyčnou slátaninu. Kapitolou samu   pro sebe je i japonské herectví, jež je   poněkud, pro evropského diváka, nezvyklé. Ne   každý si k němu najde cestu. Já jsem si ji   našel, ale projev herců v tomto snímku byl   nestravitelný i pro mne. Všichni, bez výjimky,   hráli jak nadopovaní, a sedativem to rozhodně   nebylo. O příběhu a dialozích se raději   nebudu ani zmiňovat, protože bych musel použít   nějaké vulgarismy, což nemám ve zvyku. Jistě   je vše možné omluvit nízkým rozpočtem, ale   než něco takového, tak raději nic.
I   přesto, že se asijská kinematografie těší   mojí velké oblibě a japoncům většinou   nějaký ten bodík přitlačím, v tomto   případě konstatuji, že se Reigo-Monstrum z   hlubin, svou kvalitou ve všech možných   směrech, řadí k tomu nejhoršímu co jsem   během svého života viděl.