Když hodně hrajete v dobových filmech, bavil vás ve škole dějepis?
Judit Pecháček: Bavil, ale pak jsem chodila na konzervatoř. Zpětně si uvědomuju, že co se vzdělání týče, není to úplně správná škola. Hodně vás vychovávají k dějinám hudby, dějinám umění, k hudebním analýzám. Museli jsme obsáhnout hodně hudebního materiálu a hrát na tom daném nástroji, ale dějepis jsme tam měli jenom jednou týdně v prvním a druhém ročníku, což je strašně málo. Dějepis jsem měla vždycky ráda, i když jsem nikdy neměla štěstí na opravdu dobrého učitele. Ale vím, že takoví jsou. (úsměv)

Krále Šumavy jste točila pro Novu, Místo zločinu České Budějovice je pro Českou televizi. Můžete nějak srovnat podmínky při natáčení?
Moc ne, protože na Králi Šumavy jsem měla jenom tři natáčecí dny, to bylo jako na návštěvě, zatímco Oskar Hes a další tam byli jako rodina. Takže jsem se ani nemoha sžít s tím týmem. A na Místo zločinu jsem jezdila asi půl roku. Byly tam různé lokace, točilo se i v Praze. Takže to nejde srovnat. Hlavně proto, že Místo zločinu je seriál, Král Šumavy je minisérie.

Co byste řekla ke kostýmům, které nosíte v Místě zločinu České Budějovice?
Chápu, že vás to zajímá, protože na můj outfit jsou reakce diváků různé, ale já je neřeším. Byla to koncepce hlavní kostýmní výtvarnice, protože ta moje postava měla být víc tajemná a její tajemství se mělo postupně odkrývat a taky se jistým způsobem řešit. Na to ale pak v těch jednotlivých dílech scenáristi zapomněli, takže proto to zůstalo „nedořečené“ v kostýmech, které nosím. Nicméně, byly pohodlné a to já mám vždycky moc ráda. :-)

Ve vaší filmografii zároveň převažují nekomediální věci. Přitom u nás se v současnosti natáčejí hlavně komedie. Je to tak, že jste nějaké i odmítla, protože se vám třeba nelíbil scénář, anebo se soustředíte spíše na ty serióznější?
Víckrát jsem byla na castingu na komedii, ale tam mě nevybrali. (smích) Ale hrála jsem v jedné české komedii, která se jmenovala Chata na prodej. A teď budu hrát ve filmu Bohdana Slámy. Původní pracovní název byl Sucho, teď to má pracovní název O vodě a lidech. Tam mám takovou malou roli, která je, dá se říct, komediální. Tak snad mě nevystřihnou! (smích) To vždycky hrozí, když máte nějakou menší roli, která příběh tolik neposouvá. Ale když jsme to točili, měla jsem z toho hodně tragikomický pocit, kdy se mi chtělo se smát, ale přes oči toho hlavního hrdiny, kterého hrají dva mladí lidé, to bylo vlastně smutné. Tohle byl taky takový další sen, který se mi splnil, protože jsem velká fanynka filmu Štěstí od Bohdana Slámy. Ten film hodně lidí nemá rádo, ale já jsem ho viděla asi pětkrát. Tady si mě Bohdan Sláma vlastně vybral přímo bez castingu.

Kromě Samotářů a Štěstí, na jaké další české filmy se teda ráda díváte opakovaně?
Miluji ještě Pelíšky a Pupendo.

 










 

Hrála jste i v seriálu Svět pod hlavou, který například můj táta považuje za úplně nejlepší seriál, který kdy vzniknul. Sledujete ohlasy na projekty, ve kterých hrajete? Sledujete jejich návštěvnost v kinech nebo díváte se na hodnocení na internetových filmových databázích?
Nikdy jsem přesně nevěděla, kdy je návštěvnost velká a kdy malá. Protože na Slovensku se na slovenské filmy tolik nechodí. V Čechách se lidé více zajímají o svoji kinematografii. V Maďarsku je to zase něco jiného. Spíš se ptám producentů, jestli jsou spokojení. Ale neumím si přesně zapamatovat, které číslo je na české poměry v návštěvnosti už dobré. A u těch komentářů v databázích si neumím představit, kdo je přesně píše. Nevím, kolik času bych musela mít, abych psala komentáře k nějakým filmům. Párkrát jsem nějaké četla a nijak se mě nedotýkají, ani mě neurážejí, když nejsou hezké. Ale ani mě zase tolik nepotěší, když jsou skvělé.

Vyhovuje vám, když se dělají čtené zkoušky před samotným natáčením?
Jo, jo! Mně to vyhovuje hodně. Pamatuju si, že producenti Piargy byli docela překvapení, když Ivo řekl, že chce tolik a tolik zkoušek s herci. A oni mu řekli, že to jsou dobří herci, kteří nepotřebují zkoušet. Na Slovensku na zkoušení před natáčením nejsou producenti zvyklí. Hodně jsme se o tom filmu bavili. A když nám něco nesedělo a chtěli jsme to jinak, tak jsme to mohli změnit. Mám pocit, že to v tom filmu je cítit, že to hraní máme stejné. Ve filmech se jinak často děje, že když se režisér tolik nesoustředí na herecké výkony, že herci pak hrají různě. V Piargy mám pocit, že to je pod dohledem a je to stejně koncentrované u všech herců. To je hodně důležité, protože když ty výkony skáčou, dokáže to rušit hlavní odkaz toho filmu.

Piargy se údajně inspiruje i skutečnou událostí. Znala jste ji už předtím?
Jde asi o tu lavinu. Ale vlastně i o domácí násilí, kdy ženy nemohly skoro nic. To, že si muž dokazuje svoji sílu, se děje v mnohých případech na mnohých vesnicích a děje se to doteď. Mě se třeba hodně ptali, jak jsem si tuhle holku zmotivovala. Ale pro mě to vůbec nebylo těžké, protože to, co se jí stane, tak o tom nemluví, protože vlastně nemá, komu to říct. Ségra by se jí možná zastala, její muž by možná zabil svého tátu. Vlastně ani nevěděla, jak to říct, protože nevěděla, co se s ní přesně dělo.
A to, že se zamilovala do toho starého muže, jsem si strašně rychle dokázala zmotivovat, protože v mém okolí je hodně holek, které vyrostly bez táty. A pak mají období, že se zamilují do mnohem staršího muže, protože v něm vidí autoritu a bezpečí, které nikdy neměly, protože neměly tátu. Nebo i když se z ní stává nesympatický člověk, tak jsem si ji sama před sebou dokázala obhájit, i když se mi taková věc nikdy nestala a myslím, že ani nestane, protože jsem starší a zkušenější než byla ona. Pro mě to byla pravdivá role. Určitě tam je ten přesah, co se týče postavení žen ve společnosti. Ty ženy ve filmu mají různé charaktery, ale co se týče jejich práv, tak nemají nic. A když už se někdo rozhodne žít nějak jinak, třeba ta Magduša, ségra mojí postavy, tak ji vůbec neberou jako rovnocennou.

Knižní předloha Františka Švantnera má údajně jenom jedenáct stran …
Má jich opravdu málo, možná ještě míň. Hodně to rozvíjeli, hlavně do té rodiny.

Stalo se vám někdy, že jste četla scénář k projektu, ve kterém jste hrála a který vám přišel opravdu dobrý, ale výsledek na plátně nebo v televizi pak vlastně ještě předčil vaše očekávání?
Jo. Když scenárista ten scénář píše, tak je hodně věcí, které chce do toho filmu dát, ale ne všechno se vejde na papír. Třeba scénář k filmu Dům se pak ještě hodně měnil. Už když jsem ho četla, tak mi přišel zajímavý a silný, ale ten film je ještě lepší. Tak by to mělo být, než když se na to pak podíváte a jste zklamaný, že z toho plátna ta message nevyleze. (úsměv)

 










 

Takže se vám to stalo i obráceně, že scénář byl výborný, ale výsledek zůstal za očekáváním …
Jo, to se mi taky stalo. (smích) Ne každý den je posvícení a ne každý projekt je posvícení. Neznám žádného herce, který by hrál jenom v samých geniálních projektech.

Třeba Leonardo DiCaprio má hodně výjimečnou kariéru bez velkého přešlapu …
Dá se říct. Ale taky tomu věnuje hrozně moc času a ta kariéra je pro něj nejvíc důležitá a všechno tomu podřizuje. Já takový typ herce nejsem, že bych až tolik budovala tu kariéru. Možná je to i proto, že jsem herečkou nechtěla být od dětství. Leonardo DiCaprio hrál od dětství a tlačila ho do toho jeho maminka. Jeho kariéra je opravdu poctivě budovaná. V tom vám dávám za pravdu, že nenatočil žádný vyložený průšvih.

Umí si i vybrat, což taky nebývá snadné …
Já hrozně obdivuju lidi, kteří už od dětství vědí, co chtějí dělat. Jako by tu osobnost měli už v dětství vyvinutou. Že si řeknou: „Já budu herec.“ A jdou si zatím. To je hezké. Já jsem se v tomhle strašně dlouho hledala. Amerika je v tomhle jiný svět, jiná nátura. Abychom je pochopili a mohli to dotáhnout takhle daleko, tak bychom tam museli pár let žít. My máme v sobě hodně to, že se moc nesmíme chválit, protože hned budou říkat, že jsme namyšlení. Někdy to je tak, jako bychom se styděli za velký úspěch, aby pak ten pád nebyl moc velký. V Americe to naopak přijmou. A třeba na Oscarech je vidět, jak si tu slávu užívají a připravují si děkovné řeči. U nás je spousta lidí ještě zdeptaná komunismem, který tam v podstatě neznají.

Pracovala jste na projektu, kde psal scénárista roli přímo pro vás?
To se mi možná ještě nestalo. I když Ivo říkal, že u Piargy na mě hodně mysleli. Ale dělaly se kamerové zkoušky a zkoušeli i jiné herečky, jestli je někdo neosloví víc. Na Svět pod hlavou mě Marek Najbrt oslovil a udělali jsme jedny kamerové zkoušky s Vaškem Neužilem. Tím, že to byla slovensko-česká koprodukce, tak tam chtěli mít i herce ze Slovenska. Říkal mi, že si mě všimnul ve filmu Dům. A když to obsazoval, tak na mě hodně myslel a hned mě oslovil. A potvrdilo se mu, že by to fungovalo. Ale možná tam byly i nějaké castingy s dalšími herečkami ... Asi nejsem ještě v takové pozici.

Říkala jste, že se pro natáčení ráda učíte nové věci. Například pro Poslední závod jste se učila tkát. Umíte ještě tkát?
Vím, jak se to dělá, ale moc mi to nešlo. Na natáčení byl tkalcovský stav z Krkonošského muzea, který byl dost jiný než ten, na kterém jsem se učila. Zasekával se, bral hodně prostoru v tom baráku, což nebylo dobré kvůli kamerové technice. Takže jsme ho tam neměli rádi. Natočili jsme víc záběrů, kde tkáme, ale nakonec se do filmu nevešly. Těšila jsem se, že pak budu tkát a budu všem říkat, jak jsem v tom super. Chápu tu logiku, jak to vzniká, ale šálu bych vám teď utkat asi neuměla. (úsměv)

 










 

Díky práci na filmech se podíváte i na místa, kam byste se třeba normálně nedostala. Máte nějakou lokaci, kde vás natáčení hodně bavilo?
Těch je strašně moc. Fakt hezká místa byla na Šumavě při natáčení seriálu Místo Zločinu České Budějovice. Tam by mě opravdu nenapadlo jen tak vyrazit na výlet. Líbila se mi Borová Lada, Lipno, Český Krumlov. Ten je sice dost turistický, ale já osobně jsem tam předtím nikdy nebyla. Nebo krátký film Ostrov svobody jsme točili v Kunovickém muzeu.

Piargy se odehrává na vesnici. Dovedete si představit, že byste taky žila někde na vesnici?
Asi jo, i když jsem na vesnici nikdy nežila. Vyrostla jsem na menším městě, které se jmenuje Senec a je dvacet sedm kilometrů od Bratislavy, velikostně přibližně stejné jako Říčany. Hodně lidí tam žije, ale pracují v Bratislavě. Kdyby to byla vesnice, která se nachází maximálně hodinu od Prahy, tak bych si to dokázala představit. Člověk pak spoustu věcí nemusí dělat osobně. Prostě si řekne: „Sorry, já jsem na vesnici. Zavolejme si.“ Herecké povolání je takové, že člověk stejně hodně cestuje. Zatím si ale vůbec nedokážu představit, že bych se třeba starala o zahrádku. Stačí mi ty květináče, co mám doma, zvlášť když jsem ještě další dostala od ségry.

U nás je poměrně dost herců a hereček a filmařů, kteří žijí mimo Prahu …
Jo, ale vždycky až po nějakém věku. Předtím si vybudovali takové jméno, že si tohle dokážou dovolit.

Takový Bohdan Sláma, kterého jste zmínila, žije kdesi na Písecku …
Jo. A taky učí, takže si tam občas zve svoje studenty a promítá jim tam filmy. Ale když točí, tak taky musí cestovat. Jemu to tak vyhovuje a mně se to líbí.

Zmínila jste vaší ségru. Taky pracuje u filmu?
Jmenuje se Kinga. A ne, teď si udělala sportovně-trenérský kurz.

U nás se docela často stává, že si lidi pletou herce a herečky s jinými. Stalo se vám to někdy?
To ani ne. Akorát někdy říkají, že vypadám jako Vanessa Paradis. Ale že by si mě někdo s někým spletl, tak o tom nevím. Zatím se to ke mně nedostalo. (smích) Ale vím, že si docela dlouho pletli Vicu Kerekes s Táňou Pauhofovou. Jednak proto, že jsou zrzavé, a myslím, že spolu na vysoké škole chodili i do jedné třídy. Ale jinak jsou vlastně strašně rozdílné.


PRVNÍ ČÁST JE K PŘEČTENÍ TADY

TŘETÍ ČÁST JE K PŘEČTENÍ TADY


FOTO: CinemArt, Bontonfilm, Česká televize