FDb: První otázky budou z jiného ranku. V listopadu a v prosinci probíhalo fotbalové mistrovství světa. Sledovala jste ho? Jste fotbalová fanynka?
Judit Pecháček: Ne, ne. (smích) Na Instagramu jsem viděla, že to lidi strašně sdíleli, ale místo finále jsem byla v lese. (smích) Ale vím, že vyhráli Argentinci. Někdy se na fotbal podívám, ale systematicky ho nesleduju. Ani extra nefandím nějakému klubu. Ale určitě mě fotbal baví víc, než třeba hokej, protože tam těm hráčům nevidím do obličeje. A ve fotbale vidím ty herecké výkony, které fotbalisté někdy podávají.

Váš táta v roce 2014 kandidoval na Slovensku na prezidenta. Jak pečlivě jste teď sledovala prezidentskou volbu v České republice?
Vnímala jsem to přes moje okolí, dívala jsem se na nějaké debaty a těším se z výsledku.

Když jste zmínila ten les, tak lesy jsou i na Šumavě a vy hraje v minisérii Král Šumavy. Pro ty, co ji třeba ještě neviděli, co tam máte za roli?
Moje role je hodně malinká, i když hodně důležitá. Ve všech třech dílech se objevím jenom na chvíli. Předávám tam informace, které jsou pro hlavní postavu Josefa Hasila hodně důležité. Moje postava se jmenuje Klára a je to agentka CIC. Ta minisérie by měla mít pokračování a i tahle moje postava by se v něm měla více rozvíjet.

Řekla byste, že tahle postava, kterou hrajete v Králi Šumavy, je kladná nebo záporná?
To se asi dozvíme až později, protože ta minisérie má mít pokračování. Sama nevím, jak se ta postava vyvine, protože ty scénáře pořád píšou. Snažila jsem se ji hrát jenom tak, aby byla tajemná, aby sám divák nevěděl, co je zač. Musela předat nějaké informace, ale jinak jsme se o ní vlastně skoro nic nedozvěděli.

V díle, kdy říká, že má Josef Hasil převést skupinu uprchlíků přes most, mně připadalo, že ví, že tam na ně čekají přisluhovači režimu, kteří je chtějí chytit …
Ne, ne. Ona reprezentuje tu pomoc. Ve třetím díle jsme natočili dvě verze. V jedné si s jednou z těch postav podá ruku a odejdou spolu. A druhá verze byla ta, kterou jsme mohli vidět. V dalších dílech se počítá i s mojí postavou.

Byl pro vás u Krále Šumavy důležitý samotný příběh, který je hodně zajímavý, anebo pro vás hrálo i roli, že režíroval David Ondříček?
To hrálo taky roli, ale myslím, že by mě to zaujalo, i kdyby režíroval někdo jiný. Mám hrozně ráda dobové filmy, kdy se můžu dozvědět o nějakém pro mě neznámém příběhu. Pro Čechy je příběh Josefa Hasila hodně známý, ale ke mně se předtím nikdy nedostal. Dozvěděla jsem se to, až když mi poslali scénář a pozvali mě na casting. Podívala jsem se na film Karla Kachyni a ještě na jeden dokument. Tehdy jsem si uvědomila, že je to hodně zajímavý příběh, který si zasloužil takovéto zpracování.
Ale Davida Ondříčka jsem vnímala jako jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů, protože se mi kdysi hodně líbili Samotáři. Pak jsem se podívala i na Duklu 61, která se mi taky hodně líbila. Viděla jsem od něj i další projekty, ale když jsem byla mnohem mladší, tak jsem Samotáře viděla hodněkrát. I když tehdy jsem si ještě nevšímala toho, kdo je režisér. Vlastně to jsou taková přání, která se někdy splní, i když jsem nikdy přímo nevyslovila, že „chci, aby mě někdy režíroval režisér Samotářů.“ Ale když jsem se to dozvěděla, tak mě to hrozně moc potěšilo.

Říkala jste Davidovi Ondříčkovi o tom svém období, kdy jste se pořád dívala na Samotáře?
Říkala jsem mu, že je to jeden z mých oblíbených filmů. Byl rád. Myslím, že nejsem jediná. Ten film je v České republice kultovní a on si je toho vědomý, takže mu to podle mě říká hodně lidí. A myslím, že ho to nijak zvlášť nepřekvapilo.

Chápu, protože před dvaceti rokama jsem měl taky období, kdy jsem se díval v podstatě jenom na Samotáře …
Někdy to tak je. Jsou filmy, u kterých si řeknete, že jsou dokonalé a krásné, ale nemáte potřebu se na ně dívat ještě desetkrát. Obecně mám víc českých filmů, které jsem chtěla vidět několikrát.

 










 

Král Šumavy se na Voyo objevil v prosinci před Vánocemi. U nás se o Vánocích díváme na pohádky, které se tady každoročně i natáčejí. Ale například v Itálii to tak nemají. Jak je to v Maďarsku?
Maďaři pohádky taky nenatáčejí. A když, tak jenom animované. Teď tam sice běžely nějaké vánoční filmy, ale ty byly ve stylu Vánočního příběhu. Nešlo o filmy pro děti, ale spíše o romantické komedie. Jednomu maďarskému producentovi jsem to už říkala, jaký to je v Čechách trend, že se tady řeší čerti a peklo a že je to krásně spojené s Vánocemi. Tak jsem mu říkala, že by to tam mohli taky zkusit.

Je otázka, jestli by to tam pak přijali. Vybavuje se mně, co mně říkal Jan Svěrák. O Tři bratry byl zájem v Německu, kde ho díky oscarovému Koljovi znají, ale nakonec ten film nekoupili, protože se v něm zpívá a Němci by prý nepochopili, proč ty postavy zpívají …
Tak zpívat by se tam nemuselo, mohla by to být pohádka bez zpívání. Ale kdyby natočili Maďaři pohádku, kde by se klasicky řešilo dobro a zlo … Nebo kdyby šlo o pohádku ve stylu Kuky se vrací, což je nádherný nápad, tak by to ty děti přijaly.

Mají v Maďarsku i obecně jiné vánoční zvyky, než tady?
Až tak jiné nejsou. Spíše jenom co se jídla týče. Ale taky mají dárky a Ježíška, ne Santu Clause. Všichni mají stromeček a chodí se k příbuzným a kouká se na filmy. (smích) Takže až takové rozdíly tam nejsou. Ale jinak je v Maďarsku hodně takových mládežnických filmů. Pro mě je to takové retro a už jako malá jsem se na ně strašně ráda dívala. Tam byly děti, které řešily o letních prázdninách různé věci.

Na začátku roku šel do kin film Piargy, kde hrajete vesnickou holku Julišu. Režisér Ivo Trajkov mluvil o tom, že máte veliký talent, což určitě potvrdí všichni, kdo vás viděli v něčem hrát. Chtěla jste být herečkou už odmala? A inspiroval vás k téhle profesi nějaký konkrétní film, který jste viděla?
Podle filmu to nebylo. Byla jsem ve třetím ročníku na konzervatoři, kde jsem studovala klavír. A tehdy mě nějak začalo štvát, že musím být hodně sama a že musím tolik cvičit. Ale od dětství jsem chodila na recitační soutěže a na lidové tance. Chodila jsem i do takových divadelních táborů, takže vždycky to bylo v mém životě, ale myslela jsem si, že na to, abych byla herečka, musím být větší extrovert a musím si pozornost užívat i v civilu. Ale pak jsem si uvědomila, že jsou i herci, kteří se za každou cenu nemusí předvádět i v civilu. Tak jsem si řekla, že zkusím přijímačky na herectví. A kdyby to nevyšlo, tak si udělám pedagogické minimum, pátý a šestý ročník na konzervatoři. A už když jsem maturovala z klavíru, tak jsem věděla, že budu pokračovat v herectví.
Na té škole se mně potvrdilo, že mě to opravdu baví. V prvním ročníku jsem hrála hodně ve studentských filmech. A ve druhém ročníku byl film Zuzany Liové Dům, který se hrál i v českých kinech a promítal se na festivalu v Karlových Varech a světovou premiéru měl na Berlinale. Nebyl to žádný divácký hit, spíš takový komornější kousek. Měla jsem tam hlavní ženskou roli a to natáčení mě strašně moc dalo a spoustu jsem se toho tam naučila a uvědomila si, že film mě baví víc než divadlo, které jsem po dokončení školy hrála ještě tři roky, než přišel film Fair Play, díky kterému jsem začala mít další herecké nabídky i z České republiky.

Minule jste mně říkala, že jste s Fair Play byla na několika festivalech. I Piargy už byl uveden na festivalech, mimo jiné v Turecku nebo v Itálii. Byla jste teda na nějakém festivalu i s Piargy?
Ne, ještě ne. Na Slovensku udělali pro Piargy velkou, poctivou kampaň. I tím, že film je černobílý, což diváky moc neláká. Řeknou si: „Jé, to je černobílý a jsou tam dlouhý záběry. To je nuda a moc artový.“ Takže se to hned dostalo do takovéto škatulky, ale mělo to šikovného PR manažera. A díky té reklamě se ten film dlouho promítal a v prvních dvou týdnech měl velikou návštěvnost. Za to jsme byli hodně rádi a já jsem z toho byla příjemně překvapená. Ale co se týče festivalů, měla jsem teď dost práce, takže by ani nešlo odjet.

Zmínila jste, že jste hrála na klavír a tancovala lidové tance. Použila jste něco z toho v nějaké roli?
Jo, jo. Existuje takový hraný dokument, který se jmenuje V tichu. Je to slovenská produkce, ale režíroval to český režisér Zdeněk Jiráský. A tam jsem hrála klavíristku, reálně žijící postavu, která se jmenovala Edith Kraus a přežila koncentrační tábor. Musela jsem se naučit těžké klavírní skladby. Vlastně už casting byl rozdělený na dvě části. Byla tam herecká část, a pak jsem musela zahrát na klavír. Taky jsem hrála na klavír ve Slovenském Národním divadle v jedné pohádce. Nebo na Shakespearovských slavnostech ve hře s názvem Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete.
Ty tance po mě ve filmech zatím nikdo nechtěl. Na Piargy byl choreograf, který nám ty dva malé tance vymyslel, abychom se je společně mohli naučit. A to bylo super! Já mám vždycky ráda, když se musím kromě herectví jako plus ještě něco naučit, nebo využít něco z toho, co už trochu umím. Na vysoké škole jsme měli takové pětitýdenní kurzy společenských a lidových tanců, baletu, šermu. Takže ze všeho jsme se jako studenti herectví naučili nějaké základy.

Když jste četla scénář filmu Piargy, připomněl vám nějaký jiný film?
To ne. Jenom si pamatuju, že tu novelu jsem tehdy ještě nečetla. Viděla jsem inscenaci Piargy v Nitře. To byl fakt hezký zážitek. Ale obecně se na škole učíme, že František Švantner byl slovenský literární velikán, ale jako povinné čtení jsme tam nic neměli. Viděla jsem ještě inscenaci Nevěsta hôľ, která je taky původně od Františka Švantnera. Pak jsem si přečetla tuhle novelu, ale ten scénář byl hodně strohý. Hodně jsme vytvářeli a dotvářeli věci na zkouškách. A i na natáčení, když jsou tam ty snové pasáže, tak ne všechny byly napsané ve scénáři. Některé se vymyslely přímo na place. Ten scénář byl opravdu strohý a dialogy byly minimalistické, že jsem z toho cítila takové napětí. A to mě oslovilo, stejně jako to, jak o tom projektu začal Ivo Trajkov mluvit. Vám to nějaký film připomnělo?

Čistě během expozice, i vzhledem k tomu, jaký nástup má vaše postava, jsem si vzpomněl na film Divá Bára …
To jsem neviděla, ale určitě se na ni podívám. (úsměv) Ale je pravda, že jemně mi to připomíná Markétu Lazarovou.

Minule jsme se bavili o Posledním závodě, který se odehrává v minulosti, stejně jako Piargy nebo Král Šumavy. Ale vaše filmografie je v podstatě plná projektů, které se neodehrávají v současnosti. Je to náhoda, nebo si ty projekty cíleně vybíráte?
To ne. Nejsem až v takové pozici, že mám na stole pět scénářů a jeden z nich si vyberu. Ale už více lidí si všimlo, že jsem taková „dobová herečka“, že hodně hraju v dobových filmech. Vůbec mi to nevadí. Někdy mám sama pocit, že jsem z jiné doby, co se týče té techniky a sociálních sítí. Že mi déle trvá, než tyhle věci přijmu. Ale miluju se i dívat na dobové filmy, kde je vidět, jak se ty lidské pocity vůbec nemění, mění se jenom ta doby. Vždycky si díky těmto filmům uvědomím, v jakém blahobytu žiju, že všechno mám, že mám i hodně zbytečných věcí. Lidé kdysi museli žít za úplně jiných, těžkých podmínek. Museli mnohem dříve dospět a umět se rozhodovat. Mám pocit, že se skrz tyhle role učím o životě. Jedna maskérka mi kdysi řekla, že když nejsem nalíčená, tak stačí jenom dobově upravit vlasy, ale jinak se mnou nemusí dělat nic, že je moje tvář dobově uvěřitelná. Hraju i ve filmech ze současnosti, ale zvlášť tady v Čechách je víc těch dobových.

 










 

Možná hraje i roli, že v dobových projektech můžete nosit ty často výjimečné kostýmy. Ale víc českých hereček mně říkalo, že paradoxně tyhle na pohled pěkné historické kostýmy nebývají tolik pohodlné. Bylo to tak i u Piargy?
Tady až tak ne, protože jsem neměla vysoké boty. Když máte trochu víc vysoké boty, hned vám to dá jiné držení těla. Tím, že tady byly ty kroje a [Juliša] byla z toho vesnického světa, tak ty kostýmy byly pohodlné. Díky těm lidovým tancům jsem si dokázala představit ten pocit z toho, jak tehdy ti lidé tančili nebo zpívali. Ale jakmile máte nějakou sukni nebo větší šaty, tak vidíte, že ženy byly více ženami. Měly takové účesy, nenosily kalhoty. Ten kostým vám vždycky dodá nějaký základní pocit té doby a to strašně pomáhá.

Hrála jste v projektech, které se odehrávaly v osmdesátých a padesátých letech. Piargy je období těsně před druhou světovou válkou. Čertí brko by bylo nějaké 18. nebo 19. století. Je nějaké historické období, ve kterém jste ještě nehrála a chtěla byste si v něm zahrát?
Pamatuju si, že hezké, jemné ženské kostýmy byly třeba v Posledním závodu, což je rok 1913. Stejně jako ve filmu Sunset, kde taky měly ženy v Budapešti klobouky, ale neměly ty korzety. Ve filmu, kde bych musela mít korzet, jsem ještě nehrála. To je někdy drsné, nosit ho celý den. Ale ráda bych to někdy zkusila. V těchto projektech byly kostýmy ryze ženské, ale ne tak nepohodlné. Na rozdíl třeba od třicátých let v seriálu Bohéma, kde se ženy líčily a vždycky jsem dlouho seděla v maskérně. Ale před první světovou válkou se ženy nelíčily. Měly jenom nějaké účesy.
Osmdesátky byla hodně smutná doba. A po Fair Play si pamatuju, že se hodně novinářek ptalo, jestli mi nevadilo, že jsem měla vlastně klučičí sportovní oblečení, které je takové nehezké. Samozřejmě, že mně to nevadilo! Když hrajete sportovkyni, tak nemůžete mít sukni, to je jasný. Ale ten osmdesátkový styl se teď dost vrací. Některé holky už nosí osmdestákové účesy. V roce 1913 byly ženy ještě přirozenější. Ale jinak mě bavilo 19. století, romantismus. I v hudbě, kde byli skladatelé jako Chopin. Ve filmech pak třeba Pýcha a předsudek. Tohle romantické období, musím říct, byla pro mě hodně čarovná doba.

Ve kterém roce jste vůbec točila Piargy?
Nějaké záběry se točily už v roce 2016. A to hlavní natáčení bylo v srpnu a v září 2018. A něco, například když jedeme na koni, jsme dotáčeli ještě na jaře 2019. Ale během toho hlavního natáčení to bylo hodně koncentrované. Ten film vznikal kvůli psaní scénáře a shánění peněz dlouho. Ale co se mě týče, je to nejdelší projekt v mém životě, protože jsme i dlouho čekali na premiéru, která se odkládala kvůli covidu. V roce 2016 jsem věděla, že se jenom něco natočí a z toho se udělá teaser, přes který budou shánět peníze. Takže jsem byla připravená i na to, že se to nenatočí nikdy. To se mi už taky stalo.