V době na přelomu století, tedy toho dvacátého a jednadvacátého (nikoli třeba desátého a jedenáctého, potažmo osmého a devátého, což by bylo – i vzhledem k Imamu Rézovi, ještě zajímavější), řádil v íránském poutním městě Mašhad sériový vrah, který zabíjel pouze a jenom prostitutky. Častokrát takové, které nepohrdly opiem. Přezdívku ‚Pavoučí vrah‘ dostal proto, že rutina byla taková, že je na ulici přesvědčil, že má zájem o jejich služby. Následně je naložil na svůj fichtl a odvezl k sobě domů. Tam je povětšinou udusil šátkem. Mrtvé tělo pak odvezl za město a tam pohodil. Narůstající počet obětí přilákal novinářku Rahimiovou, která chce za každu cenu celé záležitosti příjit na kloub. Jeden kolega jí pomáhá, ale jinak to má v Íránské islámské republice, tedy v zemi, kde hlídkuje morální policie, se svobodou je to všelijaké a kde musí nosit čádor či hidžáb (přestože těmito pravidly sama celkem pohrdá), jako žena těžké.

O tom, jak moc těžké, se na vlastní kůži přesvědčila i její představitelka Zar Amir Ebrahimi. Ta byla kdysi součástí hojně propíraného skandálu se souložící nahrávkou, která unikla na veřejnost a na které si měla necudně užívat. Možná šlo o podvrh od jejího bývalého přítele, který se chtěl mstít, a tak namasloval jinou ženu, aby vypadala jako ona. Ve třetí dekádě tohoto století se děje, že jsou v Íránu ženy zabíjeny, když chodí bez hidžábu, takže není úplně divu, že pro Zar Amir Ebrahimi tenkrát někteří fanatici a politici požadovali smrt ukamenováním, jako by to nestačilo u Sorayi M. Ve své domovině pak nemohla hrát, přestože svoji profesi ovládá znamenitě, jak dokazuje cena z Cannes za Svatého pavouka. A její minulost se s postavou Rahimiové částečně úmyslně prolíná. Také o ní kolují zvěsti, že dělala nepřístojnosti, a proto byla vyhozena z práce. V jeden moment navíc předstírá, že je prostitutka. Sice je to za ušlechtilým účelem, nicméně vypadá, že si to celkem užívá. Každopádně herečka, která se podílela i na vzniku pozoruhodných Teheránských tabu, si zachovala nadhled a ze všeho vyvázla se ctí.

 










 

V tomto příběhu podle skutečné události ztvárňuje fiktivní postavu, a tak jsou její schopnosti dávány takřka na roveň Wonder Woman. Hranice mezi uvěřitelností a autorskou licencí jest v případě filmu Svatý pavouk bohužel jasně rozdělaná, což degraduje celý divácký zážitek, přestože se tento počin jinak pyšní výborně potemnělou noirovou atmosférou. Z pochopitelných důvodů se nenatáčelo v Íránu, nýbrž v Jordánsku. Ostatně hned v první scéně spatříme od pasu nahoru nahou ženu. To by patrně teheránské autority rozdýchávaly mnohem hůř, než ty velice naturalistické, zastudena servírované scény vražd. Snad ještě naturalističtější, než v tvorbě Davida Ayera nebo v těch nejlepších počinech od Petera Berga (Lone Survivor, Království, 22. míle). 

Nutno dodat, že Svatý pavouk není detektivka, nýbrž kriminálka. To znamená, že podobně jako v Jacku Reacherovi: Posledním výstřelu, víme, kdo je vrah a sledujeme cestu k jeho dopadení. Jinak se pochopitelně obě dílka nedají v ničem srovnávat. Brzo zjistíme, že Saeed Hanaei má milující ženu Fatimu (Forouzan Jamshidnejad), a také má moc rád svoje děti. Zvláště syn k němu vzhlíží, přičemž ledados nasvědčuje tomu, že až do té míry, že by byl v dospělosti ochotný pokračovat v otcově započatém díle. Je sice nezákonné, leč přesto mu získalo spoustu příznivců, kteří schvalují tuhle jeho nábožensky motivovanou, Imámem Rézou (potomek proroka Mohameda) prý podporovanou výpravu za likvidací zkažených žen, které považuje za plevel v jinak dokonalé společnosti.

Dlouho to vypadá, že jej dokonce vzal pod ochranná křídla někdo vysoce postavený a vlivný. Buď policejní šéf, nebo snad samotný ajatolláh. Možností, jak jej dopadnout, se přece naskýtá několik, protože se evidentně nejedná o žádného profesionála. Není pochyb, že jednou udělá chybu. Otázka zní, kolik žen bude muset zemřít, než se tak stane. Tím se zásadně liší od Zodiaka, třebaže jinak taky informoval novináře o svých skutcích, konkrétně tady toho kolegu Raminiové. Liší se i od Jacka Rozparovače, ale naopak se trochu podobá Ramanu Raghavovi či Andreji Čikatilovi, jejichž touha po zabíjení je naprosto ovládla, takže si přestali dávat pozor.

 










 

Sám Saeed, jehož výborně hraje Mehdi Bajestani, představuje z psychologického hlediska ještě komplikovanější figuru. Jeho vražedné sklony a občasné agresivnější jednání vůči rodině a známým podle všeho nepramení z faktu, že se účastnil aktivního boje v irácko-íránské válce, čili nejde o PTSD. Spíše jde o to, že věří. Věří, že byl vyšší mocí pověřen být tím, kdo vnese do společnosti pořádek. Zakládá si na muslimské tradici, takže odmítne sám sebe uznat nepříčetným, resp. psychicky narušeným. Nicméně ani on se v jeden moment nevyhne pokušení – přeci jen šlapka je šlapka. Jak dokazuje scéna, kdy se manželka vrátí dříve domů, načež se on při sexu dívá na svou oběť ve srolovaném koberci, které koukají chodidla. Jeho práce zedníka mu pak umožňuje jak zajistit výmluvy při zranění, tak vybít frustraci. A k tomu všemu chápe, že nebude od věci stát se jedním z přihlížejících, když policisté najdou a ohledávají pohozené tělo.

Svatý pavouk trochu připomene filmy Fatiha Akina. Akorát s tím rozdílem, že tady se vztahy mezi postavami vzhledem k/navzdory okolnostem nemění a dramaturgicky se jedná o vcelku ucelený biják, neboť nechybí ani rozhovor s pozůstalými po jedné z obětí, ani se členy pachatelovy rodiny. Soudní přelíčení zároveň nabízí mnohem více napětí, jelikož rozsudek jest dosti nejistý. Vlastně i z toho důvodu, že není jisté, jestli se tvůrci budou chtít držet skutečnosti. A hlavní antagonista navíc není takový podvín jako ten odtud, co rád vraždil korpulentní prostitutky, což Saeed udělá jednou, přičemž režisér Ali Abbasi (v českých kinech běžel i jeho předchozí film Tina a Vore) dokázal tuhle náročnou scénu ukočírovat tak, že nepůsobí nechtěně směšně. Svatý pavouk zkrátka má svoje velké kvality a klady, byť na Oscara to zřejmě nestačí.


ÚDAJE O TOM, KDY A KDE BUDE SVATÝ PAVOUK KE ZHLÉDNUTÍ, JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: Film Europe