Tentokrát se příběh nezakládá na skutečné události, takže se dočkáme několika klišé a tuctovějších momentů, nicméně se na tomto thrilleru dají najít i dobré věci a naštěstí jsou v převaze. Jenže na první pohled to fakticky nevypadá na žádnou výjimečnou podívanou. Prostě Mark Wahlberg pracuje pro CIA a se svým týmem, ve kterém nechybějí Ronda Rousey a Lauren Cohen, potírají zlo i za pomoci nejmodernějších technologií. Po úvodní akci ve Vánoční ulici, během které dojde k usmrcení záporáků, se šestnáct měsíců poté přestěhujeme do Indocarr City v jihovýchodní Asii.

Místní zdroj citlivých informací se najednou zjeví před velitelstvím a požaduje, aby mohl být bezpečně přepraven do USA výměnou za data na svém pečlivě zašifrovaném disku. Nebezpečná látka Cesium 137 se totiž nesmí dostat do rukou teroristů! Cesta do bezpečí bude dlouhá, leč netvoří hlavní linii tohoto projektu. Nesledujeme tedy žádnou víceméně přímočarou akci, kdy musí jedna z postav dopravit druhou (ideálně ještě v časovém limitu) z bodu A do bodu B. Kdepak, 22. míle není kupříkladu jako 16 bloků či Zabiják a Bodyguard. Chce být komplexnější, což jí docela škodí.

Nejdůležitější úlohu sehrají dvě postavy. Ačkoliv něco málo se dozvíme o dalších. Ronda Rousey hraje opět skrz naskrz kladnou drsnačku. Lauren Cohen zase touží po tom být mámou pro svou dcerku, jenže tahle práce je holt náročná. Taky není jasné, jestli se fakt jmenuje Alice nebo se jedná pouze o přezdívku, odkazující na Alenku v Říši divů (v originále Alice in Wonderland). Jejího bývalého manžela, který je podle všeho totální idiot, v cameu ztvárňuje sám Peter Berg. Šéf John Malkovich sem tam prohlásí nějaké to moudro o tom, že „každý chlap by si někdy rád plivnul do dlaní, vyvěsil černou vlajku a podříznul někomu krk.“ Ovšem většina se točí kolem Marka Wahlberga a Iko Uwaise. První je přímočarý, ukecaný a drsný, zatímco druhý neustále budí podezření, že asi něco tsají.

Rodák z Jakarty film od filmu zlepšuje i svůj herecký projev, ačkoliv byl pochopitelně obsazen především proto, jak precizně ovládá bojová umění. Akční scény však nejsou zrovna dvakrát zajímavé (kromě té po Liově příchodu na velitelství). Nevynikají výtečnou choreografií, jako spíše drsností a lámáním kostí, což je fajn, ale díky Ikově účasti to vypadá, že 22. míle chce částěčně být americkou odpovědí na indonéský Zátah. Pranic od toho neodrazuje skutečnost, že tvůrci museli odjet kvůli míře násilí natáčet do zahraničí a vybrali si překvapivě Kolumbii.

22. míle má sice hodně úderné finále, ale mohlo být ještě údernější, kdyby ho nesrážela střihová skladba – suverénně největší nedostatek celého filmu. Zvlátště pak během té akce to mnohdy vypadá, jakoby na režisérské židli seděl Olivier Megaton. Nebo že by bylo ani ne tak na samotné natáčení, jako spíše na postprodukci z nějakého důvodu jen málo času? Ona už nepomohla samotná dramaturgická stránka, kdy se místy všechno zbytečně komplikuje. A to nepíšu proto, že je pod scénářem počinu s takovýmto tématem podepsaná žena. V něčem je totiž 22. míle naopak odvážnější než bývá obvyklé. Případné pokračování, pro které jsou opět pootevřená vrátka, by tedy bývalo mohlo být podobně dobré. Akorát na něj pravděpodobně nikdy nedojde.

FOTO: cinema.de