Existují úsměvy různé – krásné, hollywoodské (ty bývají ještě krásnější), nucené, ulevující (jako obrana pro zmírnění něčeho nepříjemného), divné, ovšem některé můžou být vyloženě „creepy“. Přesně takové se objevují ve filmu u postav, které posedne prapodivná entita. Režiséru Parkeru Finnovi se naštěstí podařilo zabránit tomu, aby se tahle skutečnost, kdy chce děsit emocí, která je přeci jenom primárně spojena s radostí, neobrátila proti němu. Ostatně nejprve si to vyzkoušel v jedenáctiminutovém kraťasu Laura hasn’t slept, ze kterého pak při této své celovečerní prvotině vycházel. Nutno dodat, že na debutanta si počíná velice zkušeně.

Žádná scéna nevyznívá nechtěně směšně (jak tomu docela často v současných hororech bývá – viz nejen Děsivé dědictví, Ve spárech ďábla, nebo Čarodějnice), naopak všechny fungují přesně tak, jak mají. Zároveň se podařilo prakticky úplně eliminovat ten nešvar, že se postavy musí chovat jako naprostí idioti, aby se mohlo stát něco strašidelného. Creepy úsměv představuje jediný inovativnější prvek. Jinak se nedá tvrdit, že bychom sledovali vyloženě originální podívanou. De facto pokaždé platí, že se hlavní hrdinka ocitne v situaci, která má jen jedno vyústění. Třeba v tom smyslu, že když se dozví, že jedna osoba se z prokletí zřejmě dokázala vymanit, je jasné, že se za ní musí jet podívat.

Zhruba tři momenty se dají označit za naprosto precizní. Tím prvním bude scéna, po které se hlavní hrdince Rose Cotterové začnou dít ty podivné věci. Přitom jakožto psychoterapeutka má u svých pacientů a pacientek právě tomuto zabraňovat. Své práci věnuje úplně všechno. Její touha pomáhat ostatním jest úctyhodná. Souvisí s tím, že si v dětství sama prošla dosti nepříjemným zážitkem zahrnujícím její komplikovanou matku. Takže jí to nedalo, a když po odchodu z kanceláře uslyšela vyzvánět nelefon, vrátila se ho zvednout, čímž se připravila o zasloužený odpočinek. Následovalo totiž sezení s totálně vystrašenou Laurou Weaverovou (Caitlin Stasey), která viděla, co ostatní nevidí. Po okamžicích naprostého zděšení se jí na tváři objevil … Úsměv. No, a pak si přímo před Rose přeřízla střepem krční tepnu.

 










 

To, že je pronásledována něčím nadpřirozený, samozřejmě Rose nikdo nevěří – jak už to tak holt v hororech bývá. Ani nadřízený afroameričan Morgan Desai (Kal Penn), ani afroamerický přítel Trevor … Vůbec je docela zajímavé si všímat, do jakých rolí jsou tady obsazování afroameričtí herci. Například ve věznici jde jak o vězně, tak o dozorce. U Rose v práci zase o recepční, která se postará o jediný záměrně vtipný moment (nezáměrně vtipné nejsou žádné, jak jsme si řekli). Každopádně po oslavě malého synovce bude všem přítomným jasné, že tetin stav nepramení jen z přepracování. Není problém pochopit, že navzdory této maximálně znepokojující události se ségra (Gillian Zinser) přeci jen odhodlá si s Rose ještě promluvit. Vždyť se jedná o rodinu.
 
Autor jinak hodně sází na psychologický aspekt, což v rámci současného hororu není nic neobvyklého. S jedinou výjimkou to není tak, že by si hlavní hrdinka vypjaté momenty pouze představovala. Téměř úplně tedy v Úsměvu absentuje další oblíbený prvek, totiž nejednoznačnost, protože od začátku víme, že zlo není pouze v její mysli, ale že je skutečné. Může se skrývat v lidech neznámých i známých, včetně psycholožky nebo bývalého přítele-policajta (Kyle Gallner z Večeře v Americe). Naštěstí Finn při rozuzlení nesklouzne k laciné nápodobě Identity, a proto se finální scéna rozhodně zaryje do paměti. Před ní se vlastně setkáme i s jedním ryze hmatatelným monstrem, jenže to si tvůrci mohli rozhodně odpustit, jelikož jeho zakomponování nemělo požadovaný efekt ani tady. Nic na tom nemění skutečnost, že i na jeho vzniku se v Úsměvu podílel Tom Woodruff Jr., který coby trikový expert vypomáhal s předními klasikami, jakými Terminátor, Vetřelci či Demolition Man nepochybně jsou.

Úsměv je fim, jehož režisér chtěl přenést na plátno ten nepříjemný pocit, který míváme, když se probudíme ze zlého snu. Odvážný záměr se podařilo realizovat tak na šedesát procent, což nepřekvapí, protože tohle se snadněji řekne, než udělá. Nicméně jinak si film udržuje vynikající atmosféru a dlouhé švenky pomáhají správně gradovat napětí. A tak jako v Neutečeš jsou přízraky ztělesněním pohlavní choroby, v Úsměvu představují v podstatě stres, úzkost, ne-li přímo samotný strach. Sice se nedostavuje tolik intenzivní prožitek jako ze závěru Záhady Blair Witch (taky proto, že se kvůli náhlým, nevhodně zvoleným skokům v čase nedozvíme, jak se hlavní postava dostala z těch nejstrašidelnějších momentů), ale přesto se dá tvrdit, že v rámci tohoto století nebylo k vidění mnoho působivějších hororových dílek. Svou zásluhu na tom má výborná Sosie Bacon v hlavní roli, která talent po rodičích Kevinu Baconovi a Kyře Sedgwick evidentně zdědila. Lépe bychom si ji pamatovali už z roku 2014, kdyby ji coby Miss Golden Globe svým skečem totálně nezastínily Amy Poehler s Tinou Fey. V Úsměvu svým výkonem nadchla natolik, že si ji ani v další filmové úloze určitě nenecháme ujít.

FOTO: CinemArt