Holandský režisér v podstatě už od počátku kariéry ve své tvorbě nešetří kontroverzemi spojenými s násilím a nahotou/sexem a intrikami a s odkazy na křesťanství, což je dáno tím, v jakém prostředí se pohybují ty nejdůležitější postavy. Benedetta je z tohoto pohledu typickým filmem svého autora, protože příběh nabízí možnost uplatnit všechna témata. Zvláště pak náboženství, které je do značné míry zpochybňováno – autority lační po penězích, sama matka představená jest podle všeho nevěřící, nuncius zřejmě přivedl svou služku do jiného stavu ... A zároveň je i tak trochu zesměšňováno – vyrobení robertka ze sošky Panenky Marie, provolávání „můj bože“ nebo „Ježíši“ v podání jeptišky, když jí to dělá jazykem její spoluřeholnice.

Přitom režisér se nechal sylšet, že nechtěl nijak napadnout katolické náboženství. Avšak jeho stoupenci se hned ozvali a protestovali, což je vcelku pochopitelné, jelikož v příkladné církvi přece neexistuje něco jako pedofilní kněží nebo lesbické jeptišky, tak jako v totalitě v žádném případě nemůže dojít na havárii jaderné elektrárny nebo na řádění sériového vraha. Ono i někteří z řad nevěřících by mohli Benedettu označit za rouhačský film, avšak pan Verhoeven tak evidentně nesmýšlí, přestože je ročník 1938 a přestože je víceméně po celý život fascinován postavou Ježíše Krista, o kterém dokonce v roce 2008 sám vydal knihu.

 










 

Titulní hrdinka už jako malá tvrdí, že k ní promlouvají křesťanské modly, což na vlastní kůži pocítí vůdce zlodějské bandy, když se mu pták vys*re na obličej. Následně je odvedena do kláštera, kde strávíme – až na drobné odbočky – celý zbytek filmu, jelikož její otec matce představené zaplatil pořádně tučnou sumu. V dospělosti na ni spadne socha Panny Marie a její živoucí vidiny Ježíše (stádo pasoucího, hlavní hrdinku líbajícího, na kříži visícího) zapříčiní, že ji přepadnou stigmata, zrovna jako hrdinku stejnojmenného hororu, jaký určitě stojí za zhlédnutí, byť se s Benedettou jinak nedá příliš srovnávat. A to z toho důvodu, že držitel Zlatého glóbu za drama Elle znovu využívá pro sebe typických prvků.

Tak jako si alespoň v jedné scéně neodpustí přítomnost zrcadla – Benedetta si v něm prohlíží svoje odhalené ňadro, tak opět celkově vzato sází ani ne na tu satiru, jako na nejednoznačnost. Co je pravda si diváci mají rozhodout dle svého uvážení. Ačkoli tady nacházíme jasnější náznaky týkající se toho, jak se věci doopravdy mají. Na rozdíl od tohoto bijáku, kde je fakticky hodně na pováženou, jestli je to skutečnost nebo recall. A na rozdíl od Zákadního instinktu, ve kterém de facto neexistuje průkazný důkaz, jestli vraždila Catherine Trammellová. No a mnoho společného nemá Benedetta Carlini ani s Beatrice Cenci, která sice byla po dobu devíti roků doslova její současnicí, ale její Perverzní příběh vlastně až tolik perverzní nebyl, přestože jej režíroval Lucio Fulci.

 










 

Zmíněný italský filmař po sobě zanechal rovněž některé dosti kontroverzní, ovšem vesměs hororové počiny. Paul Verhoeven si nálepku „kontroverzní“ vysloužil celkem neoprávněně. Ano, násilí v RoboCopovi, masakrování brouků v Hvězdné pěchotě nebo proměna v Muži bez stínu jsou nekompromisní, ale mnozí jsou otřesení i ze zobrazování běžných činností. Nikdo přece nemůže popřít, že lidé spolu prostě od prvopočátku věků souloží, anebo že i ženy v klášteře musí někdy také na klášterní záchůdek. I tomu je věnována jedna scéna. A vedle toho dojde na manipulaci a intriky a lži v podání těch, kteří by manipulovat a intrikařit a lhát neměli, naopak by měli činit a mluvit pravdu a nic než pravdu. Není divu, že v Rusku Benedettu zakázali uvést ...

Ač se po většinu z dvouhodinové stopáže pohybujeme na jednom místě, působí celá podívaná velmi epicky. Z Masa a krve víme, že rodák z Amsterdamu dokáže atmosféru středověku naservírovat přesvědčivě. Určitě by to potvrdil v Křížové výpravě s Arnoldem, ačkoli tam bychom se ocitli až v roce 1095, ovšem tento ambiciózní titul se bohužel nakonec nerealizoval. Tady atmosféra malinko zaostává, avšak to bude dáno spíše tím, že se nenatáčelo na „pětatřícu“. A možná i tím, že Jost Vacano, někdejší dvorní kameraman, odešel už na konci minulého století do filmařského důchodu. To však neznamená, že by Jeanne Lapoirie neodvedla kvalitní práci. Občasné přesuny ven (Itálie, náměstí, okolí města) pomáhají, avšak za onu epičnost může něco jiného.

 










 

V klasickém scenáristickém paradigmatu máme dva plotpointy, tedy události, po kterých děj nabere jiný směr a které můžou výrazně zamíchat kartami. S trochou nadsázky se dá tvrdit, že v Benedettě se takových nachází hned několik – viz stigmata, zakázaná lesbická láska, racionálně uvažující sestra Christina, příjezd nuncia, zapírání pravdy, vychytralost a samozřejmě mor. Ledacos očividně můžou změnit taky drobnosti jako dotknutí se ňadra svojí spolubydlící, lidská pověrčivost či přelet komety. Jen škoda poněkud uspěchaného finále. Přesto platí, že Benedetta je počin, jaký jsme v kinech delší dobu neviděli a minimálně do dalšího projektu Paula Verhoevena patrně ani neuvidíme.

Benedetta je film, ve kterém se všechno (útok hadů nevyjímaje) děje z jasného důvodu, což z ní dělá velmi inteligentní podívanou. O něco lépe si ji možná užijí ti, kteří četli tuto knihu. Tradičně výborné je i obsazení, kdy se vedle světlovlasé titulní hrdinky v kontrastu objevuje tmavovlasá žena s velkýma očima, která ji svádí na zcestí. Zároveň však nutno dodat, že některé obecné tendence a pravidla můžou být uvěřitelným způsobem překrouceny. V každém případě platí, že Virginie Efira a Daphne Patakia byly vybrány skvěle, což lze stoprocentně tvrdit také o Charlotte Rampling, jež spolu s Louise Chevillotte ztvárňuje zřejmě nejvíc nejzajímavější postavu.

FOTO: Aerofilms