Západní Evropa věru nebyla v roce 1501 pohodovou oblastí. Všude násilí, krev, sex, děvky, špína, intriky, pokřivenost, náboženští fanatici, závist, žárlivost, mocichtivost, touha po bohatství, prospěchářství, pověrčivost … Ta doba se vlastně od současnosti příliš neliší. Ve 21. století stále existují místa, kde se dá na všechny uvedené skutečnosti narazit. Z hlediska technologií se civilizace neustále vyvíjí, ale jinak se za 500 roků až tolik nezměnilo. I když máme zákony, stejně se najde dost těch, kteří je nedodržují a kteří jsou přesvědčení o tom, že si můžou dělat, co se jim zachce – znásilňovat, drancovat, zabíjet, …

Feudální pán Arnolfini chce zpátky svoje opevněné město, a proto začínáme vskutku velkolepou scénou obléhání. Dopomoci mu k tomu má skupina žoldáků, mezi nimiž nechybí jeho oddaný pobočník Hawkwood, ale také Martin, jenž se svými kumpány za odměnu dostane zcela volnou ruku ve vykonávání svých nejrůznějších potřeb. Zatímco pobožný Hawkwood jest poněkud vystresovaný tím, že ošklivě zraní jeptišku (občas je dobré se nejprve podívat, jestli za závěsem stojí opravdu nepřítel!), Arnolfini se rozhodne porušit svoje slovo a všechny žoldáky sprostě vyhostí. Jeho syn se má ženit s Agnes, avšak Martinova družina na ni natrefí první. A dívka jako by s násilnou ztrátou panenství ztratila i slušnost.

 










 

Je fakt, že předtím v rámci zvědavosti a pověrčivosti neváhá kupříkladu přinutit svoji služebnou, aby si to před jejími zraky rozdala s vojákem, načež jejich soulož přeruší, když usoudí, že „už viděla dost a už ví, jak se to dělá.“ Následně s mladým Arnolfinim vykope mandragoru z místa pod větví, na které visí oběšenci. Černá magie totiž hovoří o tom, že mandragora dokáže zajistit, aby muž a žena zůstali do sebe navěky zamilovaní. Vedle černé magie se setkáváme s klasickým křesťanským náboženstvím, na které tvůrci nenahlížejí zrovna vstřícně. Na rozdíl od vědy, která představuje krok tím správným směrem.

Už během své předchozí holandské tvorby bylo znát, že Paul Verhoeven kráčí svojí vlastní režijní cestou. Bez jakýchkoli zábran se nebojí ukázat to, co by si mnozí další nikdy nedovolili. Přitom se jedná o běžné jevy, především tedy o sex, nahotu a násilí. Historický a později také sci-fi jsou pro něj optimální žánry, jelikož dovolují udělat věci hodně po svém. V 16. století přece nikdo z nás nežil a nikdo také nenatrefil na robotického policajta, nikdo neválčil s brouky a nikdo na sobě nevyzkoušel sérum neviditelnosti, ačkoli tohle se nedá s určitostí dokázat, že ano?!? V každém případě oficiálně se to stále bere tak, že není možné stát se ve wellsovském slova smyslu Neviditelným.

Samozřejmě přijde vhod natočit film i z druhé světové války, kde o brutalitu rovněž nebyla nouze (Oranžský voják, Černá kniha). Verhoeven přitom evidentně nikdy nechce prvoplánově provokovat a šokovat. Sám tvrdí, že chce především vyvolat diskuzi. Za tímto účelem uvidíme probodnuté lidi, mrtvá novorozeňata pohřbená v blátě, hrubé osahávání, znásilnění, morové rány, lehkovážná zabíjení … Na rozdíl od filmů Johna Woo, Quentina Tarantina či Roberta Rodrigueze NENÍ násilí zobrazováno v podstatě jako zábava, naopak je značně realistické a tím pádem na pohled ne zcela příjemné. Něco podobného můžeme tvrdit třeba o díle Davida Ayera nebo Sama Peckinpaha.

 










 

Díky zasazení do středověku se v podstatě automaticky podařilo zařídit, že násilí nebude samoúčelné – takhle to prostě tehdy na západě Evropy vypadalo. Mnohem lepší je, když se k němu přidá smysluplný příběh, který má nějaký přesah a ve kterém není nic černobílé. Jednotlivé postavy mají rozličné charaktery, přičemž o žádné se nedá tvrdit, že by byla vyloženě kladná. Diváci (samozřejmě i divačky, jestli si troufnou se na Maso a krev podívat) si pak sami můžou vybrat, jestli se podle nich daná figura rozhodla v dané situaci správně, tj. stejně, jako by se zachovali sami. Taky Agnes, kterou ztvárňuje pozdější Daisy Domergue, tedy Jennifer Jason Leigh, má párkrát možnost volby, stejně jako mladý Arnolfini a Martin, přičemž v těchto momentech nechybí velice hutné napětí, přestože by nám vlastně měli všichni být kvůli svým nemorálním charakterům víceméně lhostejní.

Maso a krev rozhodně nemá žádnou komplikovanou zápletku – z města se přesuneme ven, kde socha svatého Martina „ukáže“ na hrad (natáčelo se na majestátním španělském Belmonte), kde setrváme až do konce.  Přesto je díky množství záběrů znát, že to musela být pořádná dřina. Tím spíše, že se režisér ostře pohádal se svým tehdy dvorním hercem Rutgerem Hauerem, který měl v té době už solidně rozjetou kariéru v USA a kterému bylo nedoporučováno, aby ztvárnil zápornou postavu (podobně na tom byl Arnold v případě prvního Terminátora). Holandský herec tak dával svému krajanovi na židli s nápisem „Director“ po celou dobu najevo svou zlobu, načež spolu téměř třicet roků nepromluvili! Další herci se zase při společných scénách téměř doslova prali o svoje místečko před kamerou, i kdyby měl být vidět třeba jen jejich loket. O to pozoruhodnější, že se nakonec podařilo stvořit biják, který sice obsahuje nadbytečné, ale zároveň taky poutavé scény, byť ne všechny byly rozvinuty tím nejvhodnějším způsobem.

P.S.: Sekvence s morovým masem ve vodě by byla tou nejbizarnější, kdyby se nedala převést do koronavirových souvislostí. 

FOTO: cinema.de