';
Vážení přátelé, v současné době se díky aktualizaci a úpravě systému setkáváme s krátkodobými výpadky, které odstraňujeme v co možná nejkratší době. Omlouváme se, zachovejte nám přízeň, těšíme se na vás!

Recenze: Večírek

Vydáno dne 20.08.2021 (1527 přečtení)
Režijní debut talentovaného Michala Suchánka. 

 










 

To se takhle potkají kamarádi ze školy. Vyčerpaný Jirka Hrd si vzal popletenou Zdenku a teď pozvali své někdejší spolužáky k sobě domů na večírek. Přijde rozjařilý Pudil, lehce přebytečný slovenský spolužák, nepříliš bystrá Kozouška a ještě jeden, na jehož jméno si nikdo nevzpomíná a který se po nešťastném incidentu s manželkou, která zahynula v Nepálu, stal součástí křesťanského církve Vykoupení posledního dne (zřejmě něco jako církev Třetího zjevení). Všichni netrpělivě očekávají příchod oblíbeného spolužáka Bohdana Prasopsa, který se však stále ne a ne dostavit. Místo něj přichází podomní prodavač vysavačů. Hrdovým předává psaní z jejich stránky, které oznamuje, že Prasopes je mrtev. Za týden tedy všichni vyrážejí autobusem na jeho funus. A cestou … se jim vlastně nic zvláštního nestane. 

Komu první věta předchozího odstavce připadá jako začátek nějakého vtipu, ten by měl vědět, že Večírek – ač se tak v rámci propagace prezentuje – není vyloženě komedie. Tedy nejedná se o nedobrý hybrid typu Revival nebo Donšajni, které se tváří jako veliká legrace, ale objevují se v nich seriózně podané dramatické momenty, jaké do zamýšlených komedií rozhodně nepatří. Tento režijní debut není ani tak komedií jako spíše satirou. A to je rozdíl, protože do satirického ranku spadá jak Hej rup! od Voskovce a Wericha (dokument o něm právě v kinech), tak kupříkladu Robocop nebo Hvězdná pěchota od Paula Verhoevena, které rovněž nejsou ryzími komediemi.

Kdyby se Michal Suchánek rozhodnul udělat čistokrevnou srandu a přizval si Geňu a k němu kamarády z Tele Tele (Veronika Žilková, Josef Carda) a z Partičky (Igor Chmela, Ondřej Sokol, Michal „Bohouš“ Novotný) a ze školy (Ondřej Vetchý) a tak vůbec (Daniel Landa), dost možná by z toho vznikla nejfamóznější polistopadová řachanda. Ač divadelní hra Večírek vznikla už v 90. letech, pro letošní filmové zpracování doznala evidentně některých změn. Nebojí se opřít do aktuálních, hojně diskutovaných témat. Nebere si při tom servítky a nemá žádnou snahu o to být korektní.

 










 

Jenže nejde o žádnou prvoplánovou snahu šokovat a/nebo být za každou cenu vtipný, jak to můžeme vidět kupříkladu v tvorbě Petra Kolečka. Tenhle Michal Suchánek sice neváhá jít hodně za hranu, ale vědomě to dělá sofistikovanějším způsobem, který nutí k zamyšlení. Po (možném) prvotním šoku si řekneme, jestli to náhodou s tou přehnanou korektností opravdu nepřeháníme, jelikož je to vlastně na úkor zábavy. „Suchošův“ kamarád Geňa možná není nejbystřejší při hádání, ale kdysi dávno při přebírání ceny TýTý všechno podstatné nadčasově shrnul do jediné věty: „Děkujeme, protože kdybyste byli normální, tak není z čeho si dělat srandu.“

I když se ve Večírku provolává „Heil Hitler“ a černoši se označují za „tmavé bílé“, tak je snad naprosto jasné, že zrovna Michala Suchánka fakt nemůže nikdo nařknout z nacismu nebo rasismu. Quentin Tarantino taky ve svých filmech úplně nešetří slovem „nigger“, ale jenom naprostý zhovadilec by byl schopný ho označit za rasistu. Nejen proto, že Samuel L. Jackson je jedním z jeho nejlepších kamarádů. Jenom aby nedošlo k nedorozumění: poučení, které z tohoto má vyplynout, není o tom, že by mezi Večírkem a Osmi hroznými měla být velká podobnost a tenká hranice, nýbrž že současná doba stejně přes tu snahu o férovost není úplně férová. A že skuteční vítězové jsou ti, kteří si neváhají udělat srandu sami ze sebe.

Demonstrovat si to můžeme na příkladu Jiřího Langmajera, který se už delší dobu neváhá objevovat v českých filmových komediích 21. století, v nichž se propůjčuje leckdy pofidernímu druhu zábavy, neboť jejich kvalita bývá často bohužel mizivá. A pak tady máme Karla Rodena, který využil komediálního žánru na začátku kariéry k lepším, tj. dramatičtějším nabídkám, a legraci se věnoval pouze sporadicky. Naopak v současnosti se jí rozhodně nebrání a to je jedině dobře, protože rozesmívat svým projevem druhé mu rozhodně nedělá problém, jakkoli je jím představovaný Richard Crha například po Karlovi ze Čtyř sluncí dalším podivínem v jeho filmografii.

 










 

Tedy nic proti oprošťování se od osobních věcí, včetně luxusních hodinek, nebo proti upsání se náboženské sektě. Když to člověku po prodělaném traumatu, resp. traumatech pomůže ... Ale nelze se ubránit dojmu, že tahle postava, jejímž citátem je celý film uveden, skrývá nějaké nepříjemné tajemství (ledacos možná naznačuje způsob, jakým pojídá slané tyčinky). Pro ni i pro všechny ostatní platí, že se určitě dalo na charakteru ještě zapracovat a rovněž dialogy se mohly dobrousit, abychom z výsledku neměli ten pocit, že sledujeme spíše polotovar, který už vzhledem k té náhlé, pandemií vzniklé možnosti film natočit, holt nešlo dopilovat.

Ale třeba se v případě Richarda Crhy dočkáme některých dovysvětlujících informací v údajně chystaném projektu, který by do jisté míry měl být spin-offem. V tomto směru ale nepředbíhejme. Co je jisté, že Jiří Langmajer a Karel Roden se na stříbrném plátně potkali poprvé od dosud oblíbeného počinu Copak je to za vojáka. A pokud se podaří zafinancovat rozpočet, uvidíme je i v pokračování, které shodou okolností napsal Michal Suchánek. Jeho Večírek nezapře, že vychází z divadelní hry (např. co se týče replik, nikoli hereckých výkonů), ačkoli ta se odehrává na jediném místě, zatímco v této adaptaci se podíváme také do světa.

 










 

Ve Večírku vystupují další známí herci a herečky. Nejvtipněji napsanou postavu si zahrál Marek Taclík. Ovšem stejně jako u ostatních vlastně platí, že takových Pudilů a Hrdů vyskytuje se v naší zemi dost. Nepříliš bystrou Kozoušku si Nela Boudová zahrála už na jevišti, takže zřejmě věděla, že o místo na výsluní se přetahují jiní. To úplně není případ z alkoholové závislosti vyléčeného řidiče autobusu v podání Miroslava Vladyky. Naopak o opileckém výstupu Táni Vilhelmové/Dykové leckdo tvrdil, že se jedná o vrchol celé podívané. Osobně bych za ni označil něco jiného. Ne vyprávění o lachtanu Gastonovi, ani projevy a vystoupení doprovázející závěrečné titulky, jako spíše posezení na WC, které jest úžasně dovedeno ad absurdum.

Večírek je film, který zklame ty, kteří očekávali legrácky na způsob Tele Tele nebo Partičky, byť se jich tady hrstka taky objevuje, včetně takových těch – řeklo by se - olsdchoolovějších. Ale naopak potěší tu sortu diváků a divaček, které baví, když někdo takříkajíc „čeří vodu“. Postavy jsou poněkud divné, ale přesto zaujmou. A přítomnost podprahových témat či metafor zřejmě nebude pro mnohé snadné rozlousknout na první zhlédnutí. Snaha o revitalizaci českého humoru sice úplně nevyšla, nicméně celkově vzato se vlastně nabízí otázka, jestli Večírek v této své filmové podobě náhodou netvoří zcela samostatný (sub)žánr?!? Zároveň se snad poprvé od Odcházení v českém bijáku stalo, že se herci museli prakticky slovo od slova držet scénáře. A nutno podotkout, že nejen Václav Havel, Eugene Ionesco nebo Tristan Tzara by s velkou pravděpodobností měli z Večírku radost.

P.S.: Škoda, že Richardovi nešel v závěru naproti Daniel Landa coby kouzelník Žito s kohoutem pod ramenem.

FOTO: Falcon
Hodnocení autora: 7/107/107/107/107/107/107/107/107/107/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Podezřelá

Po Parazitovi bychom se měli mít na pozoru před všemi korejskými (jihokorejskými, protože ze severokorejských známe... celý článek

DVD

Recenze: Cena za něžnost

Při šestapadesátém slavnostním oscarovém udílení proměnil tenhle počin ve vítězství pět... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek

TV

Recenze: The Gray Man (Netflix)

Společně s Red Notice nejnákladnější (200 milionů dolarů) film z produkce Netflixu, který se natáčel i v České... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení