Tenkrát za hlubokého socialismu se těmhle čtyřem kamarádíčkům s jejich skupinou Smoke vcelku dařilo. Tedy, pouze do roku 1972, kdy se za nejasných okolností rozpadli. Prý to bylo proto, že zpívali anglicky. Dost možná to ale bylo z jiného důvodu. Jakého? To se prakticky úplně přesně nedozvíme. Ale ono to vlastně není vůbec důležité. Důležité je, že v loňském roce, kdy se odehrává s výjimkou úvodní cca minuty celý film, vymyslí jeden ze členů kapely společně s jejím producentem jakýsi prapodivný plán, který by čistě teoreticky měl Smoke zviditelnit a zajistit zainteresovaným penízky. Zápletka, která by byla tak akorát pro osmdesátiminutový film, je všemi možnými i nemožnými způsoby natažena téměř na dvě hodiny!

Obvykle mi vůbec nevadí, když má film třeba 150 minut a divím se, co pořád většina kolegů a kolegyň proti delší stopáži má. Ale v případě Revivalu jsem si místy mohl ukroutit hlavu, protože to, co se na plátně odehrávalo, by se v díle natočeném profesionály snad ani odehrávat nemělo. Jako by tvůrci vždycky natočili to, co bylo ve scénáři, a pak ještě něco málo zaimprovizovali. Ve stylu: „Tak jo. Tohle máme. No, a když už jsme tady, tak ještě natočíme tohle. A tohle. A tohle. A tohle. On si s tím pak Filip Issa nějak poradí a udělá to alespoň dostatečně srozumitelný.“ Nutno dodat, že to se mu nakonec (v rámci možností) jakž takž povedlo. Avšak paní režisérka prostě není scenáristka. Ale jinak režírovat umí. V případě Revivalu však patrně sehrál výzanmnou roli fakt, že tak činila v x-tém měsíci těhotenství. Nicméně je znát, že vkus méně náročného českého diváka zná velice dobře (opravdu mě překvapilo, jak často se lidé v kině nahlas smáli). 

Za kamerou stál (či seděl) režisérčin manžel, se kterým je údajně radost spolupracovat, protože (stručně řečeno) „upřednostňuje obsah záběru před jeho výtvarnou stránkou“. Jestli se tak náhodou nemaskuje to, že jaksi neumí vytvářet pozoruhodné kompozice, raději nebudeme dále rozebírat. Fakt je, že nad tím, jak vypadají některé záběry, se jistě také hodně podivíte. Největší potíž však představuje zvuk! Protože nejenže v několika scénách není postavám skoro vůbec rozumět, jeden koncert navíc působí dojmem, jako by byl natáčen ve dvou podobných, ale akusticky odlišných prostředích. A tohle tvrzení se ozývalo z více stran.

Tenhle celý Revival tak stojí především na hereckých výkonech. Zvláště pak takové to, řekněme, úsporné herectví Miroslava Krobota tu funguje znamenitě. Ke všemu začne postupně „sázet“ jednu povedenou hlášku za druhou. A přesně na tyhle momenty čekáme! Stejně jako na Richarda Genzera v roli toho producenta. Na scény, ve kterých se vyskytuje, jsem se vždycky také ohromně těšil. Mnozí i z vašich řad ho mají určitě zafixovaného především coby skvělého komika/baviče, ale tady ukázal, že umí více než solidně zahrát (bez)charakterovou postavu, což rozhodně není snadné. Zuzana Bydžovská je naprosto vynikající herečka a jen díky ní nepůsobí její esoteriku praktikující Yvonne v rámci kontextu zcela nesmyslně. Nejsympatičtější postavou je pak jednoznačně manažerka v podání Jenovéfy Bokové. Ovšem to se asi opět někde stala chyba, protože se jedná o postavu vedlejší.

Revival není ani komedie, ani drama, ani hudební film. Je tak něco mezi tím vším. Tedy: typický tuzemský paskvil. Sice tu dochází k jakémusi vývoji, ale přesto se nechce věřit, že by se zrovna kolem této čtveřice strhl takový humbuk. Jinak tenhle film mi dost připomínal Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka. A to nejen kvůli obsazení Miroslava Krobota. Nejvíc nejhlavnější důvod je právě ten, že se vydává za něco, čím není.